Bez názvu a nedokončeno

William Barber, obyčejný administrativní pracovník, jako téměř každý v dnešní společnosti. Za malý peníz má od státu pronajatý svůj byt, kde žije sám a nikdo mu většinou nechybí. Z práce přichází obvykle pozdě, protože se často zdrží s přáteli v baru, i když lidé o kterých nevíte téměř nic, kromě toho u kterého stolu pracují se asi těžko dají nazývat přáteli. 

Bill, jak mu říká jeho šéf, když udělá nějaký průser bydlí asi ve stejném bytě jako všichni ostatní. Nemůže si samozřejmě být jistý, protože nikdy v jiném bytě nebyl. Jeho byt je minimalistický jako celá společnost. Tři pokoje všechny natřeny stejným odstínem šedi. Ložnice s vestavěnou skříní, která je po většinu času neviditelná, neboť splývá se zdí, a jednou postelí. Obývací pokoj s kuchyňským koutkem. A malinkatá koupelna.

Místo dveří, které vedou přímo do obývacího pokoje je pouze rám, vyplněný jakoby mléčným sklem, toto je nový způsob hromadné dopravy, navolíte destinaci a projdete dveřmi, přímo do cílové oblasti. Lidem to šetří čas i peníze. Ten čas ovšem využíjí pouze k tvrdší práci, aby měli peníze. Peníze za které se nedají koupit žádné zajímavé věci, jenom to, že je máte ovšem stačí. Podle vašeho stavu účtu jste přiděleni do určité kasty, což je zase pouze společenská záležitost, bez hlubšího významu.

Jednoho dne se Barber vzbudil zimou, pocitem, který ještě nezažil. Žil totiž stále ve dvacetipěti stupních celsiovy stupnice, kterou samozřejmě neznal, protože už nebyla kvůli všudypřítomné klimatizaci potřeba. Chlad se šířil z obývacího pokoje. Barber na sebe hodil župan a bosky vyrazil prozkoumat tuto zvláštní situaci. Na první pohled se mu zdálo všechno jako při starém, ovšem brzy spatřil tu nejhorší věc, co kdy viděl. Místo jeho dveří zela jenom černá díra a ovládací panel nesvítil. Will přišel blíž a studený vítr mu čím dál víc profukoval kolem nohou. Vyhlédl z otvoru a zjistil, že je asi metr a půl od země.

Vrátil se do ložnice a oblekl si své sportovní oblečení. Vyskočil ven. Konečně spatřil svět, tak jak doopravdy vypadá. Stále si však nebyl jistý, jestli ho spatřit chtěl. Pohlédl na svůj dům, obrovský tmavý kvádr, jehož konec nebyl ani na jedné straně na dohled a jeho vrcholek končil v mracích. Byly na něm vidět rovnoměrně rozmístěné dveře, které jenom zely do prostoru. Zamyslel se nad tím, co by se stalo, když nezadá žádnou destinaci a projde, jestli by spadl z té obrovské výšky a rozbil se o zem. Barber so okamžitě představil hlavu, kde se mozek smývá s vlasy, někde u původního pasu těla.

Zpátky už se vrátit nemohl, každý kdo odešel z vymezeného prostoru byl okamžitě exkomunikován. Uslyšel postupné pípání.

Píp

píp

píp

bum

Oslepil ho záblesk světla, protože jeho oči už začaly přivykat na tmu. Pouhý okamžik, který trvá nervům doručit signál do mozku, poté ho ochromila obrovská bolest na předloktí. Když přestal křičet a odvážil se otevřít oči a podíval se na zdroj této bolesti uviděl asi deset centimetrů pod loktem ránu o velikosti makového koláčku. Z roztrhlé kůže se valila temně rudá krev. Okamžitě vytáhl hojivý gel, a zaplnil jím ránu. Za příjemného chladu přestalo krvácení a rána se začala zlepšovat.

„Tak a jsem beze všeho teď jenom sám na sebe“ pomyslel si a vyrazil doprava podél domu. Už byl dost daleko, když se vpila do tvrdé země poslední kapka jeho krve. 

Po několika kilometrech podél domu, po jeho druhé ruce byl tentýž dům, objevil zrezivělé dveře. Vykopnout je byl nejmenší problém i pro Barbera, který nijak pohybu neholdoval, takže zrovna atletický typ nebyl. Za těmito dveřmi se skrývala jakási obslužná místnost pro tuto část domu. Vzhledem k enormní fyzické zátěži a ztrátě krve se rozhodl přečkat tady alespoň do rána.

Ráno se mu probouzelo velice těžko, ruka už byla skoro dobrá, ale v místnůstce kde se rozhodl přespat moc místa nebylo, a tak byl celý rozlámaný a navíc neviděl skoro nic, protože dírou po dveřích pronikalo dovnitř pouze velice omezené množství světla. Vyšel ven a tam si ve stínu obrovských budov protáhl své rozbolavělé záda. Ozvěna zapadání obratlů do sebe se nesla hodně daleko.

Vyrazil na cestu. Nikam nespěchal, ale šel svižným krokem. Pokračoval ve směru, který si vytyčil minulého dne. Těsně před polednem uviděl jakoby teplým vzduchem rozvlněný konec budovy. To ho i přes přicházející hlad tak povzbudilo, že ještě zrychlil tempo a asi po čtyřech a půl hodinách tam doopravdy i dorazil.