Čepice s bambulí

Pan Omeleta

Ten muž mně na poloprázdné ulici přiložil revolver k zádům, sykl do ucha: „Cekneš a seš kantáre!“ a dovedl mě do prázdné postranní uličky. Teď stojí přímo proti mně s pistolí namířenou na moji hlavu. Ruce, které musím držet nad hlavou, strašně pálí. Nohy se mi šíleně klepou, jsou jako z rosolu, sotva že stojím. V hlavě milion otázek. Kdo to sakra je? Proč na mě míří pistolí? Co chce? Po těle strach, strach. Pokouším se na muže promluvit. Otevírám ústa, vychází z nich však jen nesrozumitelný štěk. Hrůzou mi v krku narostl obrovský knedlík. Pokouším se znovu něco říct, ale nezmůžu se navíc než jen na nesrozumitelné mumlání. Zkouším to znovu, znovu, znovu. Ach, ta bezmoc. Soustředím se jen na pohyb svých rtů. „Co chcete? To musí být omyl! Já jdu přece jenom pro Marušku!“ konečně vychrlím na muže, který teď nepatrně pohnul rukou držící pistoli, snad jako by chtěl lépe zamířit. Nesnesitelná panika.  Strach mi svírá celé tělo, celou mysl. Strach mě pohlcuje do svých klepet. Ale přesto mu jedna malá vzpomínka vyklouzla z moci. Jako bludička putuje mým třesoucím se tělem. A teď, v tu hrůznou chvíli, mi vzpomínka vykresluje obraz dnešního poledne.

Zrovna jsem poobědval, chystám se jít do školky pro svou malou Marušku. Musím spěchat, abych stihnul obchodní jednání v bance. Koukám se z okna, právě přestalo sněžit a skrz mraky se prodírají sluneční paprsky, jeden z nich mi svitne do tváře, hned mám lepší náladu. S úsměvem na tváři beru ze šatníku sako. Školka je kousek odsud, přece se do banky zase nebudu převlékat. Zapínám poslední knoflíky a už se chystám odcházet, ještě se na chvíli zarazím, hmátnu na poličku šatníku pro červenou čepici s bambulí.  Ta čepice se totiž strašně líbí mé dceři. Mám-li ji na hlavě, Maruška se tak krásně směje. Když ji ve školce vyzvednu s touhle čepicí na sobě, určitě ji udělám radost. Cítím se trošku provinile. Celé dny jsem v práci a s Maruškou se vidím méně, než bych sám chtěl. Sice s takovou čepicí na hlavě budu vypadat jako trouba, ale kvůli Marušce to lehce překousnu.

Vzpomínka, stejně jak se rychle objevila, tak rychle zase zmizela. Já tu pořád stojím před hlavní pistole cizího muže. Od chvíle, co mě sem odvlekl z ulice, uplynulo určitě jen několik málo minut, mně se však zdá, že je to celá věčnost. Mužův prst na spoušti se pohnul a já si ještě s úděsem pomyslil, že si musím alespoň prohlédnout mužovu tvář. Pozdvihnul jsem k němu hlavu. Ale do očí mi zrovna skápnul chladný pot z čela a já neviděl vůbec nic.

Vlastík

Vlastík se na chvíli zastavil, vytáhl z kapsy mobil a znovu, asi už po padesáté, přejel očima text esemesky.
„Jsem tu včas“, pomyslil si.

Člověk, na kterého Vlastík čeká, má touto ulicí projít mezi čtvrt a tři čtvrtě na jednu. Tuto informaci zná právě z oné esemesky. Vlastík tu čeká už od jedenácti a je nachystán snad nejlíp, jak jen to jde. Všechno, do nejmenších detailů, pečlivě připraveno, naplánováno. Taky se na celou akci připravuje už řádku dní.

Na tuto práci dostal typ od známého. Pár schůzek, vždy jen skrz prostředníky, nějaké textovky, pár telefonátu a „bum“ Vlastík stojí právě na této ulici a čeká právě na toho člověka. Už je v tom až po uši. Ne, že by se zrovna v tomhle typu výdělku nějak vyžíval. Celé je mu to nepříjemné. Navíc to šílené riziko. Prachy za to jsou však sakra dobrý a ty Vlastík potřebuje za každou cenu.

Instrukce zní jasně, touto ulicí má v určitý čas projít muž jménem Eleonor Stodola, člověk velice bohatý, v jistých kruzích však také velice nepohodlný. Vlastík se má postarat, aby tato cesta byla jeho poslední. Stodolu by měl Vlastík bez problému rozeznat. Ví  totiž, že dnes mají ve Stodolově firmě charitativní akci. Každý ze zaměstnanců musí přijít v červené čepici s bambulí. Čepice zaměstnanci dostali již den předem. Stodola, jako ředitel firmy, půjde jisto jistě příkladem.

Je pět minut po půl jedné, Vlastík již celý hoří netrpělivostí, když v tom se na ulici objeví postava v červené čepici s bambulí. Vlastík okamžitě zasahuje. Proměňuje pečlivě rozmyšlené a do nejmenších drobností naplánované pohyby ve skutečnost. Pistole k zádům. Ústa u cizího ucha. Ostrý pokyn. Kroky směrem k uličce.

Chvějící se muž stojí před Vlastíkem. Něco blábolí, Vlastík ho neposlouchá, nevnímá. To nepatří do jeho plánu. Musí jednat, hlas může někoho přivolat. Vlastíkova zbraň opatřena tlumičem vydala zvuk podobný jednomu středně silnému zakýchnutí. Muž v saku padá k zemi. Vlastík mrtvému prohledává náprsní kapsy. Z jedné vytahuje občanku. Je na ní jméno Bedřich Omeleta. A Vlastík, ten se jen zachvěje.

Eleonor Stodola

Je přesně tři čtvrtě na jednu a ulicí si to mašíruje muž v červené čepici s bambulí na hlavě. Cestou si píská.