Písek

Písek mu zachrastil pod nohou. Gejzírky černých zrníček se valily mezi stěnami z masa pokrytého ztvrdlou kůží. Škrábavý zvuk se opakoval donekonečna, tak jako všechno tady. Mělo to cenu? Záleželo na něčem? Vadilo to někomu?

            Nevěděl kam jde, věděl jenom, že tu poušť musí přejít a pak příjde něco nového. Možná. Zatím měl čas přemýšlet. Jediný člověk kterému to mohlo vadit byla jeho matka a ta už tady někde byla. Na cestě daleko před ním. Mu to bylo uplně jedno. Ti které by možná někdy nazval přáteli by se určitě rádi pohádali, že o hodně přišel. Nepřišel o nic. Kdo ví, jestli to ještě existuje. Možná to žilo jenom kvuli němu, v jeho hlavě.

            Čas od času z písku trčel kousek klacíku. Když našel první lehl si  k němu a díval se, jak ten obrovský holý prst ukazuje do nezměrně šedého nebe. V době když k němu přišel si už prošel všechny vzpomínky a rozdělil své skutky na bílé a šedé, černé nemohl najít. Možná nechtěl. Vždycky předtím potřeboval někoho aby mu řekl, které jsou ty černé.

            Tady je šedé všechno. A ještě dlouho bude. A přemýšlet se zdá čím dál zbytečnější. K čemu je přemýšlení bez ostatních lidí? A tak chtěl přestat, ale byla to jediná věc, kterou mohl dělat. Jít, udusávat to co před ním bez úspěchu udusávaly miliony nohou. Ještě se to nikomu nepovedlo. Třeba to čeká jen na něj. Šedočerný písek mu odíral nohy. Jednou se podíval za sebe. Dlouho o tom přemýšlel. Nebyl si jistý, jestli se to smí, tajně doufal, že tam někoho uvidí. Nebyl tam nikdo. Dokonce tam nebyly ani jeho stopy. Všude bylo bezvětří, vzduch zašlý a nehybný.

            Podíval se znovu před sebe a tam znova uviděl neměnnou čáru obzoru.