Co dodat mám

Do mráčků slunce svítí

a na tvoji tvář stín padá.

Proč kryje závoj černý

pobledlou tvou tvář?

Pod střechou lásky si uvězněna,

má paní, má vysněná duše.

Štětcem rozmaru si malovala,

mně zranila a stále zůstáváš

vysněnou duší radosti mou.

Neptám se, rozmarného květu,

neb vím, co rozetřelo barvu rozmaru.

Stále si bytost svými činy

podobnými andělu, který …

který vrátil do mého já naději.

Tu ztracenou naději, zavátou snad časem …

Do mráčků slunce svítí

a tvoji tvář stínem se nezdobí.

Co vyvolalo tu změnu?

Tvá vnitřní síla je zvláštní,

mému rozumu nepochopitelná.

Kde bereš tolik síly, energie květe lipový?

Pro tvoji zvláštní vnitřní krásu,

která mě stále dráždí, výří mou krev …

Miluji tě …jeto více než slovo.

Tomu věř …i když oba chyby máme.

Do mráčků slunce svítí

a tvoji tvář znám snad léta,

snad sto let a vždy je něčím,

něčím tak nová, přitažlivá.

Jen tolik ti chci říci,

že jsi pro můj život vším.

Jsi má láska, naděje i víra.