Naneštěstí Kristin nikdy neexcelovala při hodinách tělocviku. A úplně nejhorší byla právě v běhu. Ačkoli se z ní jejich tělocvikář pan Gredd snažil pokaždé dostat to nejlepší, zklamal. Ať se Kristin snažila, jak chtěla, její čas byl vždycky ten nejhorší z celé třídy. Pan Gredd trval na tom, že problém tkví v nedostatku sebedůvěry. „Dokud si nezačneš věřit, nikdy nezaběhneš lepší čas,“ říkával. Jemu se to ale říkalo snadno, když měl za sebou několik uběhnutých maratónů.

Zřejmě ho nikdy nenapadlo poštvat na Kristin medvěda kříženého s vlkem, protože to na ni mělo velice pozitivní účinek. Kdyby jí někdo měřil čas, musel by konstatovat, běžela nejrychleji ve svém životě. Ale ani to nestačilo na krvelačného tvora, který ji hravě doháněl. Ohlédla se, aby zjistila, jak chatrný je její náskok.

„Au!“

Ohlížela se na tvora, místo aby se dívala na cestu. Potom se ale nemohla divit tomu, že škobrtla a znovu té noci již poněkolikáté zdravila zem z veliké blízkosti. Neztrácela čas zvednutím se na nohy a začala se plazit kupředu. Ale bylo už příliš pozdě.

 Tvor ji dohnal a jediným mohutným skokem jí přeletěl nad hlavou a přistál přímo před ní. Tím jí dokonale zablokoval cestu, i když na tom už nezáleželo. Kristin se snažila popadnout dech a na další běh neměla sílu. Nacházela se na začátku svého konce. Nebo si to alespoň myslela, když tvor vítězoslavně zavil. Byl to zvláštní pohled na medvědí tělo, jehož vlčí hlava o sobě dávala vědět do noci pro vlky typickým způsobem. Alespoň si mohla ze svého seznamu všech věcí, které by chtěla zažít před smrtí, odškrtnout položku: Viděla tu nejdivnější a zároveň nejvtipnější věc na světě.

Jakmile skončil se svým vytím, zaměřil se na ležící Kristin. Znovu ji probodával tím svým nemilosrdným pohledem. Ale tentokrát mu to Kristin oplácela. Vrhla na něj pohled, který říkal: „Dělej si se mnou, co chceš, zrůdo.“ Pokud ji měla ze světa sprovodit ta vlko-medvědí potvora, nechtěla na sobě dávat znát strach.

Tvor se zřejmě konečně rozhodl podniknout poslední výpad. Znovu se postavil na zadní tlapy a přitom máchl svou přední směrem ke Kristin. Ta reflexivně pozvedla svou pravou paži na obranu, i když jí bylo jasné, že ji tvor bez problémů utrhne, jakoby trhal hlavu hadrové panence.

Chladný vzduch prořízlo ostrý svištivý zvuk. Tvor zařval, ale nebyl to rozzlobený řev, byl to řev plný bolesti. Ve stejnou chvíli jako tvor, zakřičela i Kristin. Pocítila ostrou bolest ve své zdvihnuté paži. Měla v ní hlubokou řeznou ránu od jednoho z drápů na tvorově tlapě. Z rány jí crčela horká krev. A to nebyla jediná krev na jejím těle. Na tváři měla kapky tmavé husté krve toho tvora. Nejprve nechápala, co se stalo, ale pak pochopila. Tvor stále řval bolestí a přitom se oháněl levou tlapou kolem sebe. Tu pravou držel nepřirozeně od těla, protože z ní trčel šíp.

Do tvorova těla se zabodl další šíp, což opět vyvolalo jeho bolestivý řev. A pak následoval další a další. Tvor se neohrabaně otočil a snažil se očima vypátrat, odkud šípy přilétaly. Ale než stačil cokoli objevit, přiletěl další šíp, který se mu zabodl do krku. Tvor zavrávoral, ale neupadl. Kristin měla štěstí, protože kdyby se svalil na ni, nejspíš by ji rozdrtil každičkou kost v těle. Právě ten poslední šíp zřejmě tvora přesvědčil o tom, že je nejvyšší čas na útěk. Rychle se spustil na všechny čtyři a kulhavě odběhl pryč. Jeho hlasitý dusot tlap tak rušil poklidné ticho.

Kristin stále ležela na zemi. Z ruky se jí pořád hrnula krev, ale to pro ni v tu chvíli nebylo podstatné. Odněkud zpoza stromů se totiž ozvaly kroky. A podle všeho to byly kroky člověka. Pravděpodobně je způsoboval její zachránce, ale po tom všem, si Kristin nebyla jistá. Nerada by, aby se na ni vyřítila nějaká další obluda. Ale namísto ošklivých pařátů nějaké obludy se jí do zorného pole dostal pár hnědých kožených bot.  

Kristin zvedla hlavu a k botám se přidal i jejich nositel. Byl to vysoký muž se svalnatou postavou. Měl krátce střižené hnědé vlasy, opálenou pleť a široký nos, který byl podle svého tvaru již několikrát zlomený. Na bradě měl strniště a tak trochu připomínal tuláka. Nebyl to tedy ten typ, který by vzbuzoval velikou důvěru a to nemluvě o kuši a toulci s šípy, které se mu pohupovali na zádech. Na sobě měl kožené kalhoty, hnědou vestu, která byla z části překrytá dlouhým černým kabátem. Ten cizinci umožňoval skrýt se do tmy. To byl také jeden z důvodů, proč tohle všechno Kristin neviděla. Dokázala jen rozpoznat jeho siluetu, ale nic jiného.

Muž vykročil k ležící Kristin a zastavil se jen pár kroků od ní. Ta se ale nedovažovala nic dělat. Jen tak ležela na zemi a snažila se nevnímat bolestivou ránu na paži, ze které jí stále tekla krev. Jestli s tím nic neudělá, každou chvíli vykrvácí. Ačkoli ta bestie vzala do zaječích, ona stejně umře. To byla ironie osudu.

Mezi Kristin i tím tajemným mužem panovalo ticho. Ona upírala pohled na zem a začínala se cítit unaveně, on tam jen tak stál a zíral na ni, jako by jí chtěl svým pohledem vypálit díru do lebky. A byl to právě on, kdo přerušil ticho. „Chceš se na té zemi válet až do smrti?“ Překvapená Kristin pomalu zvedla hlavu a pohlédla na něj. Teď už ho viděla mnohem lépe než předtím. Ale právě kvůli jeho vzhledu se bála mu důvěřovat.

„K-kdo jste? Co po mně chcete?“

„Kdo jsem? Pravděpodobně jsem ten, kdo ti právě zachránil život. A opravdu zoufale chci, aby ses postavila na nohy. Na válení budeš mít dost času potom.“

Kristin mu ale stejně pořád nechtěla uvěřit. Zem, na které ležela, jí momentálně poskytovala jediný pevný bod, ke kterému se mohla uchýlit. Muž si všimnul, že Kristin nechce spolupracovat a protočil oči v sloup. Rychlým pohybem překonal těch pár kroků, které je oddělovaly a natáhl k ní svou ruku. „Teď není čas na hlouposti. Jestli chceš přežít, tak musíš vstát a to hned!“

„Ne, dokud mi neřeknete svoje jméno,“ opáčila tvrdohlavě. Následovalo mužovo povzdechnutí.

„Můžeš mi říkat Lovec. Ano, to je moje skutečné jméno. Ano, lidé mi tak opravdu říkají. A ne, není to vtip. A teď vstaň!“

Lovec ji svou odpovědí natolik zmátl, že se opravdu chytila nabízené ruky a s jeho pomocí se vyškrábala na nohy. Ihned se jí zatočila hlava. Nejspíš to bylo zapříčiněno tím, že se jí hlava náhle ocitla tak daleko od země, ale svou roli v tom určitě sehrála i ztráta krve, která pořád nepřestávala téct. Toho si očividně všiml i lovec, který ze své brašny, která se mu houpala u boku, vytáhl kus zažloutlé látky. Takhle zblízka si Kristin všimla jeho smaragdově zelených očí, které vypadaly, jako by ani nepatřili muži kolem třicítky, ale někomu, kdo je na světě už příliš dlouho. A hned po nich si všimla toho kusu hadru, který Lovec hodlal přiložit na její ránu. Ihned vrávoravě ustoupila.

„To ne! Tenhle hadr mi na ruku dávat nebudeš!“ vyštěkla a rozesmála se. Ani nevěděla, proč se směje. Nejspíš opravdu ztratila až moc krve. Lovec ale nedbal na její protesty. Složenou látku přiložil na její ránu a převázal ho provázkem, který také vytáhl z brašny. Celé to ale utáhl až moc pevně.