Petr

PETR

Pondělí, konec září 2010

Den, který začal celkem obyčejně. Ráno byly tři stupně, kouřilo se od pusy, psa jsem venčila spíš v běhu, jaká mi byla zima a na kole po cestě do práce jsem zase, jako obvykle, neměla rukavice a mrzly mi ruce. Z práce jsem jela na jógu a kamarádka Alenka mi zatím venčila psa...

Když vedla psa domů, zjistila, že kousek od našeho domu leží v trávě chlapec neschopný chůze. Šly jsme se na něj podívat. Řekl, že bydlí ve vedlejší vsi a že tam dojede stopem, hned jak se prospí. Prosil mne, abych nevolala polici, že si jen chvilku zdřímne v té vysoké trávě a potom pojede domů... Jenže teplota klesala a v noci mohla být na nule. Nemohla jsem ho tam nechat. Přesvědčila jsem ho, aby šel se mnou domů. Byl schopen se zvednout, a tak jsme šli. Teď tu leží v obýváku a spí...

Je to zvláštní pocit mít doma úplně cizího člověka, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Je hodně mladý, myslím tak šestnácti či sedmnáctiletý. Má krásné tmavé oči a stačil mi akorát říct, že měl problém, a tak vypil tři litry vína a že jsem strašně hodná. A že to není možný, že ho beru k sobě domů, že to přece nemůžu.

Jenže já můžu. Já totiž vím, od mých chlapců moc dobře vím... A asi právě proto. Právě proto, že si to pořád vyčítám, že jsem jim tehdy, když to nejvíc potřebovali, nedokázala pomoct, právě proto tu teď hýčkám toho cizího, kvůli kterému jsem i vyvěsila telefon, aby ho nerušil... Právě proto, že v něm vidím svoje děti, svoje děti, které mám moc ráda a které bych bývala tak ráda ušetřila mejdanů a houbiček a trávy a kdo ví, čeho ještě, kdybych to bývala uměla. A kdybych to nebrala na tak lehkou váhu. Ach Bože, jak já jsem byla pitomá. Tráva, to je legrace, člověk se potom směje, no tak si ji pěstuj pro mne za mne třeba na balkóně, když potřebuješ... Trochu trávy, no snad se tolik neděje. A do hospody taky běž, jen si užívej svobodu!.....

Den se pomalu chýlí ke konci a já nevím, zda vůbec usnu, se svým novým nájemníkem v obýváku. Chtěla jsem aspoň zavolat k němu domů, abych uchlácholila jeho maminku, ale řekl, že na něho nečeká, že doma je to špatný.

..................................................................................................................................................................................

Byla to těžká noc. Vzala jsem si domů na noc cizího kluka, protože byl opilý, měl měkké hodné oči, a já jsem se bála, že dostane v noci zápal plic. Neměla jsem ani mobil, protože jsem si ho ten den zapomněla v práci. K ránu jsem si vzala prášky na spaní, takže jsem na chvilku zabrala. Přišel, když už jsem šla vařit snídani, strašně se omlouval a chtěl hned odejít. Snídani nechtěl, ale sedl si se mnou v kuchyni u kávy a vyprávěl mi o tom, že se jeho rodiče rozvedli, že od šestnácti bydlel tak různě po kamarádech a teď je mu osmnáct a bydlí znovu u mámy, která ho ale nechápe, a že se jmenuje Petr. Taky mi říkal, že už ho dvakrát vyhodili ze školy, jednou za držení marihuany a jednou kvůli nějakému průšvihu, a nemohl pochopit, že jsem si ho vzala k sobě domů.

I když už takový husarský kousek možná nikdy neudělám, protože se budu o sebe bát, jsem za to hrozně ráda, hrozně ráda, že jsem mu dokázala pomoct, když to potřeboval. Taky jsem mu vyprávěla, co s člověkem může udělat hulení trávy, ale nevím, zda jsem mu to byla schopná předat. Asi ne. Asi si myslel, že jsem jako ta jeho máma, která nerozumí jeho touze po svobodě. Pořád mi děkoval a ptal se, co mi má dát, aby se mi odvděčil. Řekla jsem mu, aby tu pomoc někdy někomu vrátil, třeba někomu, koho uvidí ležet bezmocně na zemi…

A venku je škaredě a sychravo a když ráno běžím se psem, kouří se od pusy, na hrázi rybníka rostou křemenáče a suchohřiby a když jedu na kole do práce, mrznou mi ruce...