Reinlebensborn - 11.

čtvrtek, 12. července 41

Dnes byli lidáci celí rozjívení, jak se mi zdálo. Inu čas dovolených. Otroci mají volno, mají své saturnálie. V demokracii je vlastně každý den saturnalia, kdy si otroci vymění místo s pány. Byl jsem tak rád, že můžu vypadnout pryč do lesů, leč klidu jsem si stejně mnoho neužil ani tam. Vzduch byl nějaký jako by řidší než obvykle, protože se jím dobře nesly zvuky, a to i z hodně vzdálených míst. Celý den jsem tak byl nucen poslouchat jakýsi amplión obecního rozhlasu, střílení z pušky, řev motorů aut a stíhaček. Jsem uzlíček nervů. Sluneční svit střídaly přeháňky, takže kdykoliv jsem otevřel okna stanu, začalo pršet a jakmile jsem okna zavřel, vysvitlo v tu ránu opět sluníčko. Nakonec jsem nechal zavřeno úplně a bylo to. Poe se dnes ukázal ve stati Filosofie nábytku nejen jako hlubokomyslný filosof, vnímavý pozorovatel, zjemnělý estét a poutavý vypraveč, ale i jako vtipný a znalý bytový architekt. Některé obzvlášť povedené věty-perly jsem si opsal. Zde jsou pro představu tři malé ukázky:

 

       ...ve Španělsku jsou samé záclony – je to národ katů, kteří své oběti věší.

 

       Soudce z lidu může být velice obyčejný člověk; soudce, jenž rozhodne o výběru koberce, musí být génius.

 

       Stínítko z broušeného skla je slaboduchý vynález nepřítele.

 

Některými jeho radami a názory jsem se nechal inspirovat, například těmi ohledně příliš ostrých světel ve prospěch tlumeného osvětlení, ohledně závěsů a podobně a zjistil jsem, že jsem ve stejném duchu uvažoval o těchto věcech už dřív, ale nikdy jsem ty nápady nerealizoval. Ostatně kdekoli Poe popisuje nějaký interiér, je vždy mimořádně nevšední a něčím zvláštní a láká k nápodobě. Při mé pravidelné večerní procházce jsem vyplašil jednoho zajíce a zase jsem pozoroval tutéž srnu na tomtéž místě a z téhož úkrytu, co v neděli. Dnes to představení ale netrvalo tak dlouho, protože milá srnka se brzy napásla a lehla si do vysoké trávy; jen hlava s napjatými slechy jí vyčuhovala. To už nebylo tak napínavé a spektakulární. Naštěstí byla ode mne odvrácená na druhou stranu, takže jsem se mohl snadněji kolem ní potichoučku polehoučku proplížit pryč, aniž bych ji vyplašil. Na odchodu jsem ji ještě zaslechl kýchnout si. Jiné to bylo potom záhy v temném lese: Ubírám se po pěšině, když tu vidím vedle mne jakýsi nehybný stín, jenž mě sleduje a jenž má srnčí kontury. Srna se stále chovala jako vyřezávaná soška a konsternovaně na mě koukala. Teprve když jsem se jí už ztrácel z dohledu, najednou jako když do ní střelí, teprve pak utekla. Na „Putinově“ sjezdovce trénoval v té tmě nějaký šílený alpinista. Stoupal do svahu za pomoci cepínu, obtížen velkým těžkým tlumokem a občas u toho tiše zahekal. Jedině tak jsem ho vůbec zaregistroval. Takový podivný zjev bych tady tedy na mou duši nečekal! Asi se chystá jet do Himálaje a pokořit tam samotnou Čomolungma, nebo co. Lidi jsou opravdu paka. Pozoroval jsem ho dalekohledem až nahoru, kde se otočil a sestupoval zase dolů. Blázen. Šílený alpinista.

 

pátek, 13. července 41

Pátek třináctého. Kdo říká, že pátek třináctého je nešťastný den? Tak jako to včera nebylo s lidáky k vydržení, jak opruzovali, dnes jako by měli něco lepšího na práci, téměř jsem o nich nevěděl. Kdybych to měl vyjádřit nějakým podobenstvím, řekl bych to asi takto: Včera bych je kosil samopalem, dnes by mi stačila jednoranná ručnice. Dokonce i ten člověčník u studánky někdo poklidil! Jsem zvědavý, jak dlouho to vydrží v čistotě. Krátce se mi ukázala veverka a všude je plno malin. Tak jako vloni bylo plno ostružin a málo malin, letos to bude nejspíš naopak. Ptáčkové poletují kolem mého stanu jako nějací sylfové. V přírodě vládne klid a mír. Obloha je však zatažená. Poeův humor mi dnes připomněl povídky Woodyho Allena. Božské ticho vůkol, jež trvá. Večerní procházka byla rozkošná. Viděl jsem se zase s tou včerejší srnou na louce, ale tentokrát jsem nebyl tak opatrný a dal jsem se po chvilce jejího pozorování poznat, načež ona s hlasitým bekáním odběhla do lesa. Noc už je teplejší, zato však konec pracovního týdne vylákal do ulic zvýšený počet lidského ksindlu. Mohl to být perfektní den, ale nic není dokonalé. S lidáky tedy určitě ne.

 

sobota, 14. července 41

Konečně po dlouhé době medardovských monzunů tropický den! Předpověď počasí je příznivá: horko a slunečno má trvat čtyři dny. Balím si zásoby na dva dny, abych mohl přenocovat v lese. Kdo může utíká z města ven, i ta ženská za volantem, která nejdřív málem srazí mne a vzápětí udělá bez rozhlédnutí „myšku“ před jiným autem přijíždějícím po hlavní ulici, jehož řidič na ni za to zuřivě troubí. Blázinec a pominutí smyslů. Už abych byl pryč. Na přehradě jsou dva rybáři, což je sice málo, ale dnes nemám chuť se před nimi koupat, aby na mě čučeli. Přišel jsem hlavně na maliny, jež tu rostou pěkně na sluníčku a jsou tudíž slaďoučké a dobroučké. Mňam! Zabral jsem se do jejich sběru až tak, že jsem se nabodl spánkem na jeden ostrý pahýl suché smrkové větve a rozškrábnul jsem si jím do krve pokožku okolo spánkové tepny. Spíš než moje nepozornost může za to můj kšilt, který mi zakrývá výhled nahoru, a tak když jsem se zvedal od jednoho keříku malin k druhému, neviděl jsem nad sebou ten ostrý pahýl a bylo to. Není to nic vážného, jen škrábaneček; krev brzy přestala téct a rána se rychle zacelila. U koncentráku se pásly krávy a byly by šly za mnou až k rybníku, kdyby je neomezoval elektrický ohradník. V mém sourozeneckém lese, jenž přímo navazuje na mlází, v němž je ukryt můj tábor, mě viděl nějaký houbař. Už nemělo význam se schovat nebo změnit směr. Snad se nedovtípil... Když jsem se mu ztratil ze zvědavých očí, šel jsem se nenápadně podívat kde je a kam má namířeno. Nebyl tam už; zřejmě se vydal opačným směrem, když před sebou spatřil svalnatého polonahého divocha s krvavým šrámem na tváři. V poslední povídce Literární život váženého pana Tenta Nonce mi Poe připomíná svým satirickým humorem našeho Jaroslava Haška. Velmi výstižně podle mne líčí tupost většiny literárních redaktorů, kteří by nerozpoznali umělecké dílo od škváru, ani kdyby se na svět vrátil sám Homér. To odněkud znám a jistě to poznal na vlastní kůži i Poe. Večer před spaním jsem si vzal s sebou baterku a procházel jsem se až dlouho do noci. Daleko nad obzorem se ještě za světla vznášelo sedmero horkovzdušných balónů. Musí to být nádherný zážitek viset si jen tak bezhlučně a s širokým rozhledem vysoko ve vzduchu. Docela bych se někdy takového balónového létání zúčastnil, mít tu možnost. Musí to být mnohem lepší zážitek než let motorovým rogalem či paraglajdingem, natož pak letadlem, nebo než výstup na nějakou horu. Rozhodně lepší než výstup na „Putinovu“ sjezdovku. Navršili už na ni, pitomci, tolik materiálu, že je dvakrát vyšší než bývala. Rozhled na jednu světovou stranu je však světový. Vidím dole srnu s mládětem. To se tak často nevidí. Srna něco nahoře čije a všechny smysly napíná směrem ke mně. Její mládě skotačí bezstarostně kolem ní a ochutnává trávu, ale nezapomíná se při tom všem dětském dovádění držet těsně u mámy kamkoliv se ona hne. Já sedím nahoře, nehýbu se a pozoruji celý ten rozkošný výjev dalekohledem. Nádhera. Slunce zapadá a tu vyruším odpočívající káni, tu mi prolétne kolem hlavy netopýr nastávající noci. Uléhám na lehátko ve stanu a ještě dlouho dlouho se dívám oknem na hvězdné nebe, dokud mě slastný spánek nepřemůže. Paráda. Tomu říkám ŽIVOT!

 

neděle, 15. července 41

Horko. Větší horko než včera. Otvírám stan dokořán z obou stran, mravenci nemravenci. Dočítám Poeovu Krajinu stínů, včetně jejích tří doslovů. Nejsou výjimečně hloupé, jak většinou bývají, což se rovná téměř zázraku. Ani se v tom vedru nepokouším někam dál chodit mimo chladivý stín lesa. Stačí mi číst si, přemýšlet, pospávat nebo pozorovat různé tvory nadohled od stanu či v blízkosti tábora. Z větších tvorů to jsou hraboši a ptáci a neposedná světle rezavá veverka, která svým šplháním vyrušila jednoho ptáčka na hnízdě, který vylekaně tíknul. Objevil jsem čirou náhodou ptačí budku, již jsem tu před léty umístil na jednu břízu. Nezdá se však, že by ji někdo někdy obýval. Pak si jdu ke studánce pro vodu. Už je tam zase bordel v podobě nějakého pohozeného zmačkaného papírového ubrousku či co. Ne, tady nebude pořádek a čisto nikdy, dokud se sem budou slézat lidi. A jako by to bylo málo, kousek od pěšinky nějaký hnusák hnusný vysral to, čemu Já říkám „nukleární hovno“. Spotřeboval k tomu hajzlpapíru jako na mamuta. Hnus. U paty stromu už se včely nerojí. Maliny, jimiž se cestou krmím, chutnají po dnešním slunečném a horkém dni báječně. Slunce se kloní k západu, ale vedro neustává. Nikde nikdo, procházka stinným lesem je osvěžující. Dole v betonové džungli musí být teď peklo. Nejlepší je to v lese. Pokračuji v četbě románu o Janu Keplerovi. Ještě mi zbývá padesát stran. Jeví se mi to být poněkud slátaninou. Problém s romány je ten, že nikdy nevíte, co je objektivní historická skutečnost a co pouhá slaboduchá fabule autora. Lepší je literatura faktu, i když tu nutno také brát s rezervou, zvláště když se píše o něčem, co současnost právě zavrhuje nebo co naopak až příliš vynáší. Večer les ožívá prapodivnými zvuky a záhadnými bytostmi. Střetl jsem se s něčím, co vydávalo vrčení jako pudlík a lezlo to po stromech. Z jiného stromu mu jiná bytost odpovídala stejným vrčením. Asi dvě kuny. A nezbytné žáby a žabky všech velikostí mi hbitě uhýbají z cesty domů. Ulice jsou překvapivě pusté na to, jaká je vlahá noc po tak parném dni. Asi už se otroci chystají na zítřek zase do roboty.

 

pondělí, 16. července 41

Bezmračný tropický den. V lese jsem dnes zažil něco naprosto neobvyklého: Potkal jsem na cestě ženskou se dvěma černými hafany. „A jéje“, pomyslel jsem si a v duchu se připravoval na obvyklé problémy s dotíráním a štěkáním nezvladatelných drzých psisek. Nejenže se však nic nepříjemného nestalo, naopak ještě ta milá paní seřadila oba své psy pěkně za sebe ke kraji pěšinky, aby mi nepřekáželi v průchodu! Nevídáno. S takovým slušným chováním a ohleduplným jednáním se věru tak často u lidí neshledáte! Vlastně si ani nepamatuji, kdy se mi něco podobného kdy přihodilo. Inu platí stále ono mé okřídlené rčení, že jaký pán, takový pes a když není majitel psa vyložené hovado, ani jeho pes nebude zlý. Psiska to ale byla veliká a vypadala na první pohled dost nebezpečně – a přitom byli tak hodní.

 

U paty stromu se zase rojí včely. Včera měly asi nějaký útlum. Nebo je rozdráždili dělníci a nákladní automobily. „Putinovka“ je totiž dále navyšována. Že si nedají pokoj ani ve třicetistupňovém vedru, blbci! Na přehradě jsem musel počkat jenom minutku než odtud odjeli autem dva houbaři. Jak jsem posléze zjistil z tabule umístěné přímo na místě, kde to auto stálo, parkování je zde zakázáno. To jsem měl vědět dřív! Býval bych se jich alespoň provokativně zeptal, jestli umějí číst. Verbež líná, neudělá to krok pěšky. Drzí jsou jako..., jako... – no jako lidi! Jen co odjeli, zanechávaje za sebou jen smrdutý puch špatně seřízeného spalovacího motoru, měl jsem rybník celý pro sebe. Je zde čisto, jen uprostřed nádrže pluje břichem vzhůru leklá ryba a u břehu se pohupuje na drobných vlnkách mrtvá krysa. Spíš než krysa je to však nějaký velký, věkem sešlý hraboš, protože nemá ten charakteristicky tlustý krysí ocas. Lekníny kvetou dál dvěma růžovými a jedním bílým květem a další tři růžová poupata už jsou připravena odhalit a rozvinout svou vnitřní krásu. Je to rozhodně unikát. Ryby zase vyskakují vysoko nad hladinu a Já se střídavě čvachtám ve vodě nebo mlsám výtečné maliny na břehu. V jednom malinovém keři sedí na listu velká hnědá kobylka, zatímco safírově modrá vážka se mi uvelebila na nártu. Léto budiž pochváleno! Kéž by se zastavil čas a ono nikdy neskončilo! Krávy, pasoucí se u koncentráku jsem tentokrát nefixoval tolik očima jako v sobotu a už za mnou nešly. To bylo tím. Stejně to jsou chuděry: V přírodě a na svobodě by si v tomto vedru vyhledaly někde pod stromy stín, ale coby k vyhlazení určení zajatci musejí snášet přímý sluneční úpal, často i bez doušku čisté vody, tam, kam je jejich katani zavedou. Poštolka třepotá křídly na jednom místě vysoko ve vzduchu a veverka po mně hodila se stromu šišku. Netrefila se a teď si najednou hraje na neviditelnou a tváří se při tom jako mílius. Po návratu do tábora otvírám stan dokořán, aby proudící lesní vzduch rozkošně ovíval mé šťastné nahé tělo. Později odpoledne prošla v mé těsné blízkosti banda šmejdů na houbách. Neviděli mě. Ale bylo to o fous. Já jsem jednoho z nich viděl.

„Příjemně mně vyhládlo“, zaslechl jsem otce rodinky.

„Tobě vyhládlo, hovado, a Já mám nervozitou stažený žaludek“, pomyslel jsem si.

Jsem vážně zvědav, zda mě tady letos nějaký pitoma nakonec nevyčmuchá. Tihle šmejdilové už byli druzí za dva měsíce, kdo se tu nebezpečně blízko ochomýtal. Asi mám ale stan postavený v dobré skrýši, že ho prozatím vždycky minuli. No uvidíme. Stejně bych si z nějakých houbařů nedělal těžkou hlavu. Když mě najdou, tak mě najdou, prostě jen pak opovržlivě zatáhnu za sebou závěs a nebudu se s nikým bavit. Ale snad k tomu nedojde. Večer jsem vykonal chlebovou oběť zvířecím bohům a šel jsem na procházku. Uvidíme, budou-li dva krajíčky chleba přijaty a do zítřka zpucovány. Vedro je dnes opravdu úmorné. Zašel jsem ke studánce, abych se tam omyl a napojil živou vodou. Hned je mi líp a už zase bujaře šplhám zpátky nahoru do Reinlebensbornu a na Spitzberg, odkud je skvělý výhled do kopců Vysočiny. Sluníčko ještě nezapadlo, škoda jít už domů. Zpozoroval jsem nepatrný uzounký srpeček nového měsíce. Večernici však dosud nevidím. Že by ji Měsíc zakrýval? Možné to je, neboť se nachází zhruba tam, kde bych očekával i Venušinu hvězdu jasnou. Údolí s vesnicí Steinau po mé pravici se halí do dýmu. Buď je někomu zima, že si zatopil, nebo tam hoří.

 

úterý, 17. července 41

Modré nebe jako v Řecku a vedro jako na Tahiti. Palma v květináči na zahradě jednoho domu se musí cítit jako doma. Psí dny nikdy nezklamou vyznavače tropického podnebí, ačkoli Psí hvězda neboli Sirius vychází až za dva dny. Staří Egypťané si nemohli vybrat lepší den pro začátek nového roku. A přehrada je dnes zase celá moje. Chladivá koupel v jejích vodách je nesmírně osvěžující. Už jsem ji potřeboval na svlažení horkosti. Připadám si jako ti astronauti z Planety opic, kteří po vysilujícím bloudění pouští konečně naleznou vodopád s jezírkem a s chutí se do něj ihned vrhají. Zdánlivá pohoda. Plavu si ve vodě na znak, nad hlavou mi letí káně a nad hladinou vedle mne kopulují za letu dvě vážky. Lekníny se ozdobily dalším, již čtvrtým rozvitým květem. Území bývalého vyklučeného lesa se pokrylo zelenými, bílými a purpurovými barvami hluchavek, jako by příroda chtěla touto skromnou nádherou drobných něžných kvítků zahladit a odčinit tu hanbu, jež na ni seslal člověk. Včerejší chlebová obětina zvířecím bohům byla přijata a zpucována do posledního drobtu. Škoda, že jsem té hostině bohů nebyl přítomen. Veverka obchází po lese a v jednu chvíli přišla až těsně k mému otevřenému stanu. Trochu se lekla, když mě najednou zmerčila. Večer jsem před stanem našel prázdné skořápky dvou sýkorčích bílých vajíček s červeným skvrněním. Před chvílí tu ještě nebyly, to vím jistě. Vůbec nechápu, jak a odkud se sem dostaly. Žádné hnízdo nikde nahoře ve smrčcích ani na bříze nevidím. Hejnka štěbetavých sýkorek tudy sice pravidelně protahují a prolézají cestou necestou větvemi okolních stromků – zrovna dnes asi tak před hodinou tu byl pořádný frmol – , ale to také nic nevysvětluje. Leda by to byly skořápky vajíček sýkory uhelníčka, která často hnízdí v děrách po hlodavcích a po vylíhnutí ptáčat se zbytky vajíček nějak dostaly ven. To už je pravděpodobnější. Příroda nás stále něčím udivuje, něčím překvapuje a stále nám chystá nové a nové záhady. Kolem se to hemží houbaři; napočítal jsem jich pět, než jsem se dostal k posedu. Jeden z nich objíždí autem lesní cesty a vždycky si jen na určitém místě vystoupí, zadupe si v podrostu, pošlape jej a jede zase jinam. Vrchol zdegenerovanosti člověka. Zanedlouho budou ti blbci jezdit vehikly přímo mezi stromy a houby nabírat robotickými chapadly. Verbež. Z čím dál vyššího vrcholu „Putinovky“ sleduji dole přicházet do lesa kluka a holku s dlouhými vlasy a v černých šatech. Asi dva mladí satanisté, kteří jdou do přírody uctívat Ďábla v jeho nesčetných podobách. Nebo hledají lysohlávky, aby Pána Temnot také osobně uviděli. Slunce zapadá za kopečky nehaleno žádnou oblačností ni oparem. Žhavá rudá gigantická koule. Za minutu je za horami. První soumrační zajíci už běhají vesele po louce. Vtom se ozve třesknutí výstřelu. To bylo blízko. Mám nepříjemný pocit, jako by se střílelo po mně. Rázem mě to vrací z romantického světa přírody do reálného světa, jejž nenávidím, protože jej obývají i lidé. Pátrám po okolí dalekohledem. Ano, už jsem v obraze. Tam u lesa, tam stojí nějaké auto! Chvilku zkouším čekat, jestli snad se neobjeví myslivec i s úlovkem, avšak bezvýsledně. Odcházím na druhou stranu do hloubi lesa. Vtom znovu výstřel! Tentokrát to bylo odjinud, dál. Dnešní noc bude pro někoho až příliš krátká. Bratříčkové vy tam lepí a bezbranní! Zavřete svá vrátka. Spaste svoje duše, tohle budou jatka. Já uzavřel své srdce před těmi, kdož vás vraždí takto bez citu a nenutně, leč vám jsem je otevřel, vám, neb vy jste radost, oni jsou jen bída zlá.

 

středa, 18. července 41

Tropické počasí trvá. A myslím, že mám po lehátku. Včera jsem ho dofukoval dvakrát a dnes jsem ho našel polosplasklé. Tolik peněz stálo a tolik se mi líbilo – a takový je to aušus. Tak jsem byl na něj opatrný a stejně nevydrželo ani jednu sezónu, jen 85 dní. Dopadlo to s ním jako se všemi mými předchozími nafukovacími matracemi – a že jsem jich už měl! To nemůže být smůla neb náhoda. Zřejmě se v samotném výrobku skrývá nějaká neodstranitelná konstrukční vada nebo spíš vada použitého materiálu. To je jako u lidí. Navíc vím, že to dělají schválně špatně, aby se brzo výrobek opotřeboval, dlouho nevydržel a aby tak měli pořád co na práci. A aby se kupovaly pořád další a další. Ale tak hloupý Já už nebudu. Asi se vrátím k osvědčené karimatce, s níž jsem začínal a u které jistě i skončím. Ta je nezničitelná a vydrží třeba tisíce let v nezměněném stavu.

 

Po otevření stanu jsem objevil vně vnitřní moskytiéry asi pět centimetrů velkou hnědou motýlí housenku se zahnutým trnem na konci zadečku. K jakému druhu motýla tato krásná a zajímavá housenka patří, to zjistit však teprve bude mým úkolem. Ale bude to jistě nějaký velký motýl, je-li jeho housenka také tak velká. Možná snad dokonce nějaký zatoulaný exot neb vzácný druh. No, uvidíme. Když jsem se vrátil od přehrady, byla už pryč.

 

Celou cestu k přehradě jsem spílal všem šmejdům neživým i  těm živým, kteří je masově vyrábějí. Koupu se zase sám a sám; až když jsem odcházel přijel se na kole nějaký chlap také vykoupat. To je snad poprvé, co tady vidím koupat se někoho dalšího. Ta mrtvá krysa je stále ve vodě u břehu a už je řádně nafouknutá. Víc než moje lehátko. Plavu se podívat na lekníny a nade mnou přelétává buď volavka, nebo čáp. Bez dalekohledu to přesně nepoznám, ale spíš to bude volavka, protože pták má za letu esovitě ohnutý krk. Asi jsem mu pokazil lov, neboť nervózně posedává ve vrcholcích stromů hned na jedné straně břehu, hned na druhé a očividně se nemůže dočkat, až budu pryč. Lekníny už mají šest plně rozvitých květů – čtyři růžové a dva bílé. Nádhera.

 

Dočetl jsem konečně ten několikrát rozečtený a několikrát odložený dvojromán o Janu Keplerovi Syn čarodějnice a V ďáblově mlýně. Byla to slátanina. Dobře se to sice četlo, psáno většinou v krátkých nekomplikovaných větách, žádná nadměrně rozvitá souvětí a mnoho přímé řeči, ale nenašel jsem tam jedinou hlubší myšlenku, žádnou větu-perlu, již bych si chtěl opsat do svého florilegia. Líčení třicetiletou válkou zpustošených a vylidněných vsí se tam objevilo jen jednou v jednom malém odstavci; přitom právě na to jsem se těšil ze všeho nejvíc, neboť je známo, že k úplnému odhumanizování venkova skutečně v těch dobách docházelo. Ta, co to napsala (Schuderová), to líčí jako hrůzu, kdežto Já, když si to představím, to vidím jako ráj. Venkovská krajina zbavená lidí – to by se mi líbilo. Na každé stránce knihy – jinak velmi pěkně a vkusně graficky udělané – se vyskytovala nějaká tisková chyba; často byla například místo minuskule „l“ vytištěna majuskule „I“. Celkové vyznění knihy je pak odporně humanistické, feministické, pacifistické a marxistické; dokonce i ústřední postava geniálního císařského matematika a astronoma Johannese Keplera byla ušita na toto jedno brdo a vůbec mi nebyla ničím sympatická. Jedním slovem bolševická slátanina. Vůbec nechápu proč se píší historické romány. Historiografickou hodnotu to nemá žádnou a o umělecké nemůže být ani řeči. Autorka si pouze přihřívá polívčičku nesčetněkrát již ohřívanou a tudíž zcela zkyslou. Místy její nuceně mírová vyznění a mírové apelace ústí do fatální trapnosti až směšnosti politické propagandy. Jednak nezná lidi, když obyčejným lidem přisuzuje vzdělání, umělecké sklony, moudrost a ušlechtilost, a za druhé nechápe úlohu válek jako jeden z prostředků přírody na udržování lidstva ve snesitelném počtu. Právě vinou takových homofilů, jako je Schuderová, tato přirozená regulace lethálně selhává. Jinou možností regulace lidstva jsou umělé eugenické zásahy a přísná kontrola porodnosti. Ale lidé mají rádi obojí: mrd i mord. A neradi se jednoho či druhého vzdávají. Rozmrdávat se přece dokázali docela dobře i v koncentrácích a je-li válka vítězná, nemají nic ani proti válkám. Války jsou tedy potřeba. Už proto, poněvadž je navýsost spravedlivé, že člověk, tvor, který na světě způsobuje tolik utrpení, také sám občas trpí. A měl by trpět víc, soudím Já, jinak zaplaví svět sám sebou a zničí jej.

 

Takže jsem začal číst další knížku. Vyhrabal jsem ji z mého divotvorného kufříku. Je vydaná v roce 1929, jmenuje se Napříč Afrikou a je to samozřejmě cestopis, jak název napovídá. Zatím mě docela baví tato malá exkurze do koloniálních dob. Popisuje se v ní jedna francouzská výprava terénními auty značky Citroën napříč Afrikou z let 1924-1925. Zatím zajímavé čtení!

 

Na večerní procházku jsem se dostal až po západu slunce. Vycházím za soumraku ven z lesa tiše a obezřetně už jako ty srnky. Krmím se malinami a přitom se rozhlížím dokola, jestli někdo nejde. Docela jako ta divá zvěř. Dva zaječí kamarádi se opět vesele prohánějí po louce. Zpět do lesa je zahání auto s rozsvícenými reflektory a řvoucím motorem, jež se rychle a zběsile přeřítilo loukou a přes pole směrem k silnici. Ta dálnice zde stejně jednou bude. Ta zvířata, ani Já, tu však už nebudeme. U lesa stojí zase totéž myslivecké auto, co včera. Dnes však u jiného lesa než včera. Střelbu odtud zatím není slyšet, jen srnčí výstražné bekání. Srnci toho bouchala asi naštěstí zpozorovali. Tmavnoucí les ožívá prapodivnými zvuky. O některých ani netuším, kdo by je mohl vydávat a nevím, co si o nich myslet; zda to jsou zvuky páření nebo vraždění. U zahrádek na předměstí potkávám ducha velkého bílého kocoura, jímž bych se chtěl stát. Dvě holky, jež šly za mnou, úlekem vyjekly.

 

čtvrtek, 19. července 41

Půl hodiny jsem prohledával celosvětovou počítačovou síť ve snaze dopátrat se jména té housenky, leč marně. Zjistil jsem pouze název čeledi lišajovití (Sphingidae), k níž patří, jinak tápu v žalostné nevědomosti. Nejpodobnější tomu, co jsem viděl ve stanu, byla podle jednoho obrázku housenka motýla žijícího však v tropické Americe – a to není možné. Musím se tedy prozatím spokojit s povšechným jménem „lišaj“. Je toho ještě tolik, co neznám a co nikdy nepoznám...

 

Ptáci u nás na předměstí jsou zpěvavější, snad hojnější a ne tak plaší, jako jejich kolegové v lese. Hrdličky, kosi, rehci, zvonci, konipásci, čížci... Každé ráno je s oblibou pozoruji, jak si shánějí potravu, jak si pohvizdují, jak se koupou a napájejí v loužích, jak poletují z místa na místo, sesedají se a rozprchávají nebo se laškovně honí. Je to vždy radostný začátek dne. Počasí je nadále skvostně horké a Já mám volné tříleté prázdniny. Na přehradě však dneska bylo obsazeno, a to rybařící rodinkou skládající se z břichatého taťky, dvou fakanů a jednoho čokla. Z koupání sešlo. Aspoň že je letos všude tolik malin, neplahočil jsem se sem tudíž tak úplně nadarmo. A viděl jsem se cestou s kravami. Jednu tak upoutala moje polohlasem pronesená výzva k jejich národu „Krávy, utečte!“, že nechala všeho – sena ve žlabu i zteplalé vody v cisterně – a přichvátala k brlení, kde jakoby na souhlas pokyvovala hlavou. Také jsem pokývnul hlavou na znamení, že tato zvláštní mezidruhová nonverbální komunikace byla úspěšně navázána – a ona v odpověď znovu zakývala hlavou! Zrovna jako kdyby ji to někdo učil nebo jako kdyby měla opičí vlohy k napodobování! Nebýt toho, že jsem již odedávna zapřisáhlý vegetarián, nikdy bych od nynějška nevzal do úst hovězí, ani kravské mléko, coby jeho vedlejší produkt. Ony nám rozumějí. A lidé je zabíjejí a žerou jejich maso. Pro pravověrného hinduistu by to byl neodpustitelný hřích a urážka boha. Krávy nám rozumějí, lidé však nerozumějí jim. Předjížděl mě na mopedu nějaký rybář v maskáčovém tričku. Když mě minul, natáhl jsem za jeho zády směrem k němu paži a imaginární pistolí jsem po něm střelil. Trochu jsem se tím symbolickým gestem poveselil. Takovou pakáž bych likvidoval bez milosti. Ptačí budka, již jsem před lety umístil v okolí mého nynějšího tábora R3, spadla, a tak jsem ji pověsil jinam, na pevnější větev. Večer na odchodu jsem opět nechal zvířatům zbytky jídla, čili jsem vykonal prastarý obřad obětiny zvířecím bohům, a šel jsem se tradičně pohledem rozloučit se zajíci na louce a se sluncem na nedozírném západním obzoru. Dnes je horizont potemnělý bouřkovými mračny. Zdálky dunivě hřmí a blýská se. Vracím se dolů do města tmou osvětlovanou stroboskopickými záblesky blýskavic. Je to tak kouzelné.

 

pátek, 20. července 41

Dnes jsem dorazil na přehradu o dvě hodiny dřív a možná právě proto jsem se mohl opět koupat sám. Hnilobnými procesy nafouklá mrtvola krysy zmizela. Asi ji někdo vytáhnul podběrákem, nebo ji někdo sežral. Zato tři leklé ryby jsem napočítal. Těch živých však naštěstí víc. Potichu se připlíživše lze jich mnoho vidět těsně pod hladinou u břehu, některé dokonce líně plavou s hřbetními ploutvemi nad vodou jako žraloci a jiné vyskakují do vzduchu jako plískavice. Leknín už je zřejmě za zenitem a začíná pomalu odkvétat. Už jej nezdobí šest květů, nýbrž pouze tři narůžověle bílé květní koruny. Stále je však ojedinělou živoucí kamejí na lesklé ploše rybníka. Volavku jsem tu dnes nezastihl, ale zato jiný barvitý klenot naší přírody: lednáčka. Tohoto zářivě kovově modrozeleného ptáčka snad nyní vidím vůbec poprvé na vlastní oči. Žel ne na dlouho, neboť jen přeletěl nad vodou podél pobřeží, k němuž jsem připlouval. Na závěr mi tam sice vlezl nějaký rybář, ale to už jsem byl vykoupaný a vydováděný a zchlazený a chystal jsem se stejně k odchodu. Když jsem se pak ještě z návrší díval zdálky zpět, zpozoroval jsem toho chlapa také lézt do vody, načež jsem viděl už jen mocné šplouchnutí, jak tam zahučel a nad ním zrovna přilétaly a přistávaly kachny. V ohradě uvnitř koncentráku mává chlap bídná holí nad kravami a šťouchá jí do nich. Moje obětina zvířecím bohům byla opět přijata, ale tentokrát nezpucována celá. Jeden rohlík je jim asi příliš. Nevadí, přinesl jsem jim další, suchý a tvrdý, něco na broušení zoubků. V jednu chvíli jsem viděl menšího hraboše nimrat se v tom. Je krásně teplo, celý den mohu být úplně nahý, nepřikrývat se ničím, a ani večer není zima. Na poli sklízí kombajn úrodu, avšak zajícům na sousední louce nevadí jeho lomoz. Lesklý černý brouk střevlíček objevil na pěšině mrtvého nočního motýla a táhne ho stranou do vegetace. Už na to sotva vidím, tma houstne. Obzor pokrývá oblačnost. Z luk a polí se ozývá již jen monotónní chraplavé volání samce chřástala polního.

 

sobota, 21. července 41

Ve čtyři hodiny ráno mě vzbudila bouře s lijákem za okny. Stala se tak vhodným doplňkem majestátních vikinských orchestrací blackmetalové skupiny Bathory, jejíž album „Hammerheart“ jsem právě poslouchal. Bouře tloukla jako kladivo do rytmu úderů srdce a v tom polospánku mi hromobití s hudbou úplně splývaly v jeden mohutný vznosný živel. Když jsem o pár hodin později vstával, stále ještě s músikou znějící tlumeně mým pokojem, bylo už zase hezky a ptáčci zpívali. Je mokro, všude kaluže vody a pára stoupá z lesní půdy. Vlhká vůně vzduchu mi dala vzpomenout na tropickou džungli někde v Thajsku, na Tahiti nebo na Seychellech. Teď je takové počasí i tady. Aspoň na pár letních dní. Neznám jiné oblečení než tílko a šortky. Koupat se dnes ani nepokouším jít, neb je sobota, volný den a jistě bude na přehradě hlava na hlavě, když mi tam lezli i o všedních pracovních dnech. Vedro dnes není tak nesnesitelné; dokonce je mi trochu zima, když odpoledne na hodinku usínám. Lesanky rozkvetly řídkým žlutým okvětím. Vzpomínám na „moji“ lesanku pod dubem v bývalém táboře R2. Nyní mohla být krásně rozkvetlá, dva metry vysoká, široce rozvětvená a lahodící oku, kdyby ji nějaký nenechavý zhýralec nezlomil. Stále ještě nevím, jakým jménem této bylině říkají lidé. Příliš mě to však netrápí. Určitě není to jejich jméno hezčí než to moje – „Lesanka“. Suchý tvrdý rohlík, jakožto obětina, zůstává ležet za stanem úplně promáčený a rozměklý. Jsem zvědavý, jestli bude přijat i v tomto stavu. Na cestě leží mrtvý krtek. Už se do něj pustili čtyři brouci hrobaříci malí s výraznými příčnými oranžovými skvrnami na krovkách. Taková záplava potravy je pro ně asi afrodiziakem nebo určitě možností k setkání, a tak se dva brouci páří na těle zdechliny. Další brouk, kterého potkávám, je pěkný velký střevlík. Zastavil svůj běh a vyčkává, zda jsem přítel či nepřítel. Mohu si jej proto dobře prohlédnout. Je leskle černý, s nepatrnými žlutými tečkami při okraji štítu, dlouhých silných nohou. Impozantní zjev. Zajíce ani srnu jsem neviděl, pouze půlměsíc vévodí setmělé krajině a o něco déle i vzdálený Jupiter, jehož čtyři největší měsíce dokážu rozeznat i svým poměrně malým pytláckým dalekohledem. Venuši jsem viděl jen krátce a pak mi zmizela.

---