Pod peřinou

Bohatý vnitřní život mi nedá spát.
Mé dny začínají startovním výstřelem kolem čtvrté ranní. Bolavýma očima mžourám do rána, a tělo se zmrtvýchvstání brání.

„Nikam nechoď,“ radila maturantka, ostřílená záškolačka.
„Nebude na nájem,“ vzdorovala jsem chabě, a doufala, že mě sprcha vyburcuje. Pak jsem kruhy pod očima natřela na béžovo, přibarvila šedivé obočí a řasy, a teprve když jsem si ani pak nezačala být podobná, rozhodla jsem se:
„Zůstanu dneska doma. Požáry budu hasit po mailu.“

Ke všemu se mi ve středu kousla záda, což se stává zejména, když člověk musí cosi ustát, vydržet a unést. V Písku jsem zapadla do hotelové postele, a ráno jako by mě vzal přes bedra prknem. Celý následující den jsem se kroutila v zasedačce a snažila se pochytat důležité věty do zápisu. V práci jsem taky „Markét Zapišto“.
„Dávejte si na mě bacha,“ varuji kamarády a příbuzné, než je okradu o slova a zlomky příběhů. „Cokoliv řeknete, může být použito.“

Ustlala jsem si na pohovce v kuchyni, protože je tvrdší než matrace v mém pokoji, a spala celé osmdesát tři minuty. Pak jsem šedesát pět minut pracovala, a zase usnula. K obědu jsem si dala čerstvý chleba s máslem a rajčaty, jako dezert chleba s medem. Dalších sto pět minut jsem prospala.
Když se maturantka vrátila ze školy, umíchala nám k chlebu vajíčka.
„To se máme dobře,“ libovala si s plnou pusou.
Zrovna jsem zas chvíli pracovala, když mi přišla říct, že k nám jede návštěva.
„Nemám ale tušení, kdo to je,“ smála se. „Říkal mi jménem, tak jsem mu otevřela.“ Napřed jsem uslyšela dveře od výtahu, potom její údiv:
„To je pro tebe, mámo.“

Zastavil se v rámu dveří, pak opatrně překročil hromádku kočičího žrádla na podlaze.
„Jéžišmarjá,“ zaúpěla jsem a přetáhla si deku přes hlavu.
„Náš kocour je trochu prase,“ vysvětlila maturantka.
„Mámo?“ zeptala se, „nechtěla bys vylézt?“
„Spím,“ zahuhlala jsem.
„Obávám se, že ti to nikdo nevěří,“ pravila, a pak Jindřichovi nabídla kávu a místo u stolu.
„Mami?“ zpřísněla, pak otráveně protáhla: „Musím se učit,“ a nechala ho, aby si poradil sám.
Dýchala jsem horké vůně pod dekou a doufala, že má aspoň tolik rozumu, aby pochopil, že mi neohlášenou návštěvou neudělal radost. Slyšela jsem, jak šoupnul židlí, jak vzdychla, když na ni dosedl. Pak o plastovou podlahu zacvakaly kočičí drápy, byl slyšet odraz a doskok do měkkého klína, pak ticho. Neodvážil se shodit zvíře na podlahu, protože nevěděl, že se mu bílé kočičí chlupy zavrtají do kalhot navždycky.

Kuchyňské hodiny hlasitě tikaly a kocour vrněl.
Jindřich si odkašlal a poprvé promluvil: „Markéto!“
„Jdi pryč,“ řekla jsem.
„Nebereš telefon. Dělal jsem si starosti.“
Cítila jsem, jak se mi hrne krev do hlavy. Starostlivý pronásledovatel byla poslední věc na světě, o kterou jsem stála. Od rozvodu jsem nikomu nemusela vysvětlovat, kam jdu a kdy se vrátím. Prcek si dával zatraceně bacha, aby se naše životy neprolnuly, zakládal si na svobodě, a tím pádem mi ji dopřával. A teď tohle nadělení!
„Jdi pryč,“ zahuhlala jsem do deky.
„Je ti dobře?“ zeptal se. „Nebo se snad něco stalo?“ Když jsem neodpověděla, zkusil to zhurta:
„Nechtěla bys toho blbnutí nechat?“
„Ne,“ odvětila jsem upřímně.
„Ale proč?“
„Protože lžeš,“ vyhrkla jsem. „Vymyslel sis tornádo a tunel. Prosil se tě někdo, abys mě do toho zatahoval?“ dusila jsem se pod peřinou rozhořčením.
„Nevymyslel,“ zarazil mě. „Přísahám, že jsem si nevymyslel ani slovo. Letěl jsem tunelem. Možná jsi na mě nečekala ty, ale někdo, kdo ti byl zatraceně podobnej. Někdo, koho bych chtěl na konci tunelu potkat.“
„Já s tebou nemůžu nic mít,“ zahučela jsem nešťastně. „Nepotřebuju v životě další bytost, která se bude něčeho dožadovat.“ Zmlkla jsem, a překvapeně přemýšlela, odkud se ta slova vzala.
Jindřich taky mlčel. Potom řekl klidným hlasem:
„Umíš si aspoň představit, že bych po tobě nic nechtěl?“
„Dej mi tejden,“ pokračoval, když jsem neodpověděla. „Dokážu ti, že jsi se mnou v bezpečí.“
„Nemůžu,“ hučela jsem pod peřinou. „Musím do práce, musím za tátou, musím…“
“Pět dnů,“ licitoval. „Nebo čtyři. Dej mi čtvrtek, pátek, sobotu a neděli.“
„Dej mi svátek,“ odsekla jsem.
Židle vrzla, kocour dopadl na všechny čtyři, a Jindřich řekl:
„Zavolej, až si to rozmyslíš.“ Pak odešel.
Spala jsem dalších třicet devět minut, pak jsem usoudila, že když budu čekat, až budu odpočatá, nikdy už třeba nevstanu.

„Dneska jsem nezapomněla,“ podala jsem mámě knížku.
„Jenom jednu?“ protáhla obličej. „Všechno rozdáš a na mě nic nezbyde.“
„Přivezu další,“ slíbila jsem a odešla za tátou, převázat mu ránu. Když jsem se za chvíli vrátila pro nůžky, vykláněla se máma z okna a volala na sousedku:
„Paní Zajíčková, pojďte sem, já vám něco dám!“

Cestou domů jsem míjela kostel, kde právě vrcholila mše. Všimla jsem si, že mají nabito, věřící klečeli i v chodbě, a na svět vyplazovali podrážky bot. Některé byly sešmajdané na stranu, na jiných ještě svítila cenovka.
Napadlo mě, že na ně bude na konci tunelu čekat Ježíš.
Každému podle jeho víry, ale koho uvidím já, pohan?
A bude snad tátu do světla vítat rozpřažená náruč Klementa Gottwalda?