nightfunk

koule umotaná ze zlatýho saxofonu se valí po plochých kostkách dojezdových míst autobusů. lidi pošlápávaj. tepe nám to v přibližně stejnym rytmu. a máme asi obdobnej obzor. Synkopický pohledy napříč pohlavími a tvářemi. freejazzová pára z konvice horkýho čaje.
zastávky mhd a pak večer. zhmotňují se znova doplněny adetivy jablečného vína a polychromií hudebního lepidla na plakáty. co jiného jsou vzpomínky než víc než živě barevné plakáty vylepené na chátrající stěně našich minulých vědomí? toho a toho dne stala se událost, jak plamené obruče a lvi s hypertrofovanou hřívou. jak starostlivé maminky s dokonalým mýdlem, jak trháky v kině, jak pankáčskej pamflet... na stokrát oblepovaný stěně zvící toho co bylo. jasnější, živější, plnější. fantasie zná tajné koření, ovládá filtry pro modřejší nebe, zelenější listy a chutnější city.
to se ve dne nedá. je to jasný a viditelný. přesný obrysy a názvy všeho vymezují operace do popisné lyriky. ale noc, ona modelína mysli je připravená nechat se vyválet do sta tenkých válečků které nakonec připojím k neforemné kouli a nazvu to třeba chobotnicí.
žlutej obří bagr, je prostě hranatá paže peneumatických svalů a silová žluť. ale v noci je to spodní čelist ukusující z vrchních vrstev půdy. bručící dračí agregát pálící krev nafty, trhajcí měststské státy jílu a hlušiny. pomalu se valícím kolosem v opodoledních ulicích, obrem kráčejícím přes město v nočím láku.
červeno-bílej jaksi šedej autobus je v noci zářícím tunelem mimoprostoru, kde spočinete a domů se dostanete. vítá vás nadálku oranžovou, zelenou a jinou oranžovou. syčí směle do ticha noci, syčí vítězně má nás v moci, nebo domů je pěšky daleko.
v noci jsou lidé jiní, jeden šlehá očima kolem sebe - nejsitý strach, druhý opírá se o sloup a je rád, že stojí. nikdo se nediví, známe doktríny nočních návratů. ve dne jen lidé stojí a nesou igelitky, těžce nařasené řasy, sny a povinostní kity. v noci pávi rozpínají pozůstatky okázalých chvostů, a někde v newyorku skřípe zlatá trupeta noční látkovou výměnou.