Podzim v bílém pokoji

Cihlový dům, před ním nažloutlý trávník.

Stromy se nudí a listí vadne.

Jako desítky barevných vloček.

Okno je dokořán a zve dovnitř podzim.

Nevoní však.

Nic tu nevoní.

Jak by tu nádherně voněla naděje.

Stěny bílé a bílý rám železné postele.

Bílý polštář, prostěradlo taky.

Bílá peřina a v ní …

… je také bílá.

Jen koutky poražených očí zčervenaly.

A trnová koruna bolí!

Nádor triumfuje.

Je těžké ji takto vidět.

S hlavou spící.

Ale má krásný sen.

Sen o mě.

Krásný a teplý.

Pálící a vášnivý.

Sen o minulosti.

„Zvedni svou unavenou krásu a pojď chytat listí,“ říkám jí.

Jenže ona mě neslyší.

Vím, jak jsi bývala šťastná.

Sbírat nebeskou modř.

To odradilo vše zlé.

Vlastně, ne všechno.

Nikdy nezapomenu.

Tváře z mlh a pavučin.

Ukládám si ten poslední obraz.

Vím, že toho budu litovat, ale nemohu jinak.

Usměj se přec, spadlý anděli!

Ne! Člověče z masa a kostí.

Mám tě rád, člověče z masa a kostí.

Dovol, abych tě naposledy objal.

Bože, je tak křehká!

Je studená, jako ten vánek, odnášející s sebou léto.

Ne, tohle už není ona.

Není v ní láska.

Není v ní cit.

Už ani duše.

Je mrtvá.

…