Oidipus

Do toho dne jsme se doma měli celkem dobře. Sestra byla ještě malá, máma i táta chodili do práce a já do školy. Bylo mi skoro třináct a samozřejmě, že si ten den pamatuju, i když už je to dávno. Ne proto, že bych nějak moc brečel nebo z toho byl špatný, ale proto, že se najednou úplně všechno změnilo. Jakoby někdo přetnul lano, na kterém jsme všichni byli ukotvení a my místo pozvolného šplhání vzhůru najednou padali dolů.

Nejhorší byla ta kuchyně. Byl jsem zvyklý, že jsem měl po návratu ze školy přichystanou svačinu, rádio hrálo a všude bylo příjemné teplo. V ten den byla ale kuchyně hrozně studená. Jakoby to místo vůbec nesouviselo s těmi předchozími odpoledny, bylo to jenom memento rodinného zázemí, které v ten den zmizelo. Nikde nikdo, všude prázdno…to byl stav, na který jsem si měl od té doby zvyknout.

„Až budeš velký, taky budeš mít rodinu. Ženu, dítě, auto a byt. Budeš se o všechny starat, ale teď máš ještě čas. Jsi ještě dítě, měj oči otevřené a nech svět, aby plynul tvým směrem.“

To mi vždycky říkal táta a já mu věřil. Bylo krásné to všechno mít před sebou, daleko a neurčitě. Mohl jsem se potloukat po venku, koukat se na svět a nechat ho zvolna působit. Pamatuju si, jak jsem jako malý kluk seděl na zápraží. Bylo léto, příjemné teplo a já si nechal větrem ofukovat tvář. Uvolněnost toho momentu mně způsobovala mravenčení v zádech, kterému jsem se podvoloval.

Jak táta umřel? Srazilo ho auto. Taková banální smrt to byla, stává se to a člověk se nad podobnými nehodami vlastně ani nepozastaví, ale když se to stane někomu blízkému, je to najednou o něčem jiném. V televizi později běžely záběry přímo z místa, na které se máma pořád dokola dívala. Zakazovala mi, se na to koukat s ní, ale já to nevydržel a skrz škvíru ve dveřích všechno viděl. Záběr přímo na tátu tam nebyl, jenom na sanitku, která blikala jako o život a taky na řidiče, který ho srazil. Byl to mladý kluk, mohlo mu být tak dvacet, na hlavě měl dredy a na nohách široké kapsáče. Asi byl trochu pod vlivem, když se to stalo. Z těch pár záběrů, které jsem viděl, si nejvíc vybavuju, jak se ten kluk na chvíli přestal vybavovat s policií a v evidentním šoku, kdy mu asi došlo, co se právě stalo, se obrátil čelem k té své rozhrkané stodvacítce, s kterou právě zabil člověka a se zkříženýma rukama se o ni opřel. Bylo mi ho tenkrát líto a je mi ho líto doteď. Převzal s námi totiž velkou část bolesti, která z toho momentu vystřelila jako tisíce jedovatých šipek a nechal si ji zajet hluboko pod kůži, odkud ji nikdy nedostane. Dredy půjdou pryč, kšiltovka taky. Zůstane prázdná schránka denně se budící hrůzou při vzpomínce na ty oči, na tátovi oči moment před smrtí.

Jenže o tomhle není třeba se široce rozepisovat, protože jak říkám, jednalo se o zlomek času, o jediný den, dvacet čtyři extrémně nešťastných hodin, které zafungovaly jako spouštěč našeho nového života. Ani já se sestrou ani máma jsme se s tátovou smrtí dodnes úplně nevyrovnali. Tedy máma určitě ne. Po té nehodě začala připomínat postavu z antické tragédie. Nejdřív strašně plakala. Několik dní, několik týdnů nebyla schopná pohybu. Příbuzní, kamarádi, známí – zkrátka všichni to chápali a podporovali ji, jak jen mohli. A snad i díky nim po pár týdnech začala znova fungovat, chodit do práce, uklízet…ale bylo to jenom pozlátko. Silný element býval táta. On měl tu páru, on dokázal přidat plyn, máma ho jenom usměrňovala. Najednou tady ale nikdo s párou nebyl a ona musela změnit svou roli, svou povahu i osobnost.

Už u nás nikdy nehrálo rádio a topili jsme jen minimálně, abychom ušetřili. Do našeho života se vkradl chlad. Bohužel nejenom to. Taky alkohol. Nejdřív sklenička denně, pak láhev, pak jiná láhev, pak jsem jednoho dne přišel domů a kuchyně nejen že nebyla vytopená a nehrálo v ní rádio, ale byl v ní i neskutečný bordel. Máma to vzdala. No a co jsem měl v tu chvíli dělat? Bylo mi z toho nepříjemně po těle a věděl jsem, že sestra je moc malá na to, aby byla schopná uklidit, tak jsem to uklidil sám. Nejdřív jen oblečení naházené přes židle, příští den jsem umyl špinavé nádobí a pak už vlastně i skoro všechno ostatní. Vzpomínal jsem přitom na tátu a byl na sebe svým způsobem hrdý. Chtěl jsem mámě a sestře dodávat tu páru, kterou ani jedna z nich nemohla mít. Já to považoval za svou povinnost, za svůj závazek, který bude trvat navždycky.