Zlatavé kapky jantaru

Tento příběh mi vyprávěl dědeček. A on se jej dozvěděl od svého otce a ten zase od svého otce či dědy. Pověst o zlatavých kapkách jantaru se traduje v našem rodě již mnoho let. Pochází z dob, kdy se lidé z našeho města živili rybařením a naše město bylo jen osadou na břehu moře.

Jestliže si chcete vybavit podobu mého předka, tak se podívejte na mě. Děděná z otce na jediného syna byla po věky zvláštností. I já mám syna a k tomu dvě dcery. Dívky jsou podobné matce a mají něco z mých rysů, syn je mým dvojčetem v mladším vydání. Tak jako já se podobám svému otci, dědovi, pradědovi s divukrásnou přesností. V posledních desetiletích tuto vlastnost našeho rodu potvrzují i fotografie. A také ze záznamů v matrikách jsem se mohl dočíst, že mí předkové měli sice několik dětí, ale vždy jen jediného syna. Jsme obrazem svých předků a my budeme pokračovat v našich synech. Právě vlastnost našeho rodu je spojena s legendou, kterou vám chci vyprávět.

Takže stalo se, jak už jsem řekl, před mnoha lety. A nebude nadnesené, když napíšu, že na samém úsvitu dějin, kdy se probouzelo vědomí našeho národa v podobě mýtů a legend. Až o několik staletí později se všechna tato ústní vyprávění zapsala.

Kerik se nazýval zakladatel našeho rodu. Byl to tenkrát malý chlapec. Jeho nepoddajná světlá hříva vlála ve větru na břehu moře. Bylo léto a tak měl na sobě jen kousek plátna. Obloha byla jasná, ani mráček, slunce pálilo a on sbíral na břehu vyplavené mušle, z nichž některé byly ve vnitrozemí velmi dobrým platidlem. Jeho otec a otcové dalších dětí se plavili někde za obzorem a lovili ryby, které byly obživou.

Kerik byl sám. Jako obvykle. Stejně jako později jeho potomci netíhl do houfu a neměl přátele. Není to sice lehké vyrůstat téměř sám bez kamarádů, ale každý máme ve své povaze cosi, co nás vzdaluje svým vrstevníkům. Hlavně v dětství. Na druhé straně jsme všichni byli a doposud jsme velmi dobrými námořníky. Stačí pohled na oblohu, ať ve dne či v noci a jsme schopni jasně určit směr plavby. Umíme své kocábky a s nimi celou rybářskou flotilu proplétat mezi ostrovy a ostrůvky, vyhýbat se skaliskům číhajícím těsně pod hladinou a rozpoznat blížící se bouři či bezvětří a včas se tak ukrýt do některého ze zálivů, v němž nechybí ani přítok sladké vody.

Takže si jen představte onu scénu: ostré polední slunce, jasná obloha, moře zvlněné prudkým větrem a chlapec procházející se po břehu, shýbající se pro mušličky zapadlé v písku. Druhá strana pláže je ohraničena vysokými skalami, takže je nutné k ní sestoupit úzkými průrvami. Takže dodnes si ji turisté neoblíbili třeba i jen kvůli tomu, že naše pobřeží jinak lemují přístupné krásné pláže. Ani rybáři z naší vesnice zde nikdy nepřistávali. Jejich přístaviště se nacházelo a dosud nachází v Oreliku, v malé zátoce chráněné před prudkými bouřemi skalami, k níž se dá dojet podél říčky Pady.

Pro Kerika bylo tohle místo bezpečné. Mohl snadno uniknout před Norkany, divokým kmenem pocházejícím ze západního pobřeží pevniny. Ti se plavili většinou podél břehů a brali vše, co jim padlo pod ruku. Vyprávělo se, že kradli děti, aby je pak snědli, ale spíše si je brali jako otroky. Těm lidožroutským povídačkám věřily snad jen malé děti a vyprávěly se jim, aby se netoulaly poblíž břehů. Také sem za ním nikdo nechodil, protože trmácet se po skalních výstupcích na pláž a pak zase zpátky se nikomu příliš nechtělo. Sarpin, jak se tomuto místu říkalo, nebyl oblíbený nikým, nehledě k tomu, že jen několik stovek metrů odtud byl Sarpinal, což v překladu znamená velký Sarpin, s rozlehlou pláží pod skalami rozeklanými obrovskou průrvou, jíž kdysi zřejmě původně protékala Pada. Dnes je lemován hotely a penziony.

Vraťme se však k naší legendě. Kerik zvedal občas hlavu, protože moře jej lákalo, fascinovalo a přitahovalo. Celým svým bytím byl námořník, věděl to a toužil po plavbách po široširém moři mezi ostrovy, jenže takhle malé chlapce nikdo na moře nebral. I tak se občas některý z dospělých mužů nevrátil, když bouře přepadla rybářskou flotilu někde na otevřeném moři.

Avšak přece jenom! Malá bílá obdélníková plachta na obzoru. Kerik se snažil rozlišit, o jakou loďku se jedná. Norkanové to být nemohli, protože ti měli pouze veslice a ploužili se podél břehů. Dál si netroufali, protože byli velmi špatnými námořníky. Z našich to také nemohl nikdo být, protože ten by se neplavil sám.

Kerik se pro jistotu stáhl trochu blíže ke skalám, aby mohl v případě nebezpečí uniknout.

Člun se blížil a bylo už jasné, že je malý, tak pro jednoho či dva plavce. Kerik byl zvědavý. Nakonec se přece jen ukryl na jedné z plošin, z níž se dala pozorovat nejen pláž i se vším, co připlouvalo z moře.

Loďka připlula natolik blízko, že Kerik rozeznal, kdo se veze na její palubě. Ne, nebyl to osamělý námořník z některé sousední vesnice. Na dálku už bylo jasné, že svou loďku řídí chlapec. Vítr byl silný, takže plachetnice se řítila dost velkou rychlostí. Kerik zatajil dech. Takhle přece musí najet na písek pláže a pak bude velmi těžké ji dostávat zpátky. Jenže chlapec náhle pustil plachtu po větru, nastavil kormidlo téměř kolmo ke směru plavby a loďka zpomalila svůj let a jen zvolna plula podél břehu. Chlapec na Kerika zamával.

Jak mě mohl vidět? řekl si Kerik a vstal.

Zvědavost zvítězila. Kerik sešel z plošiny na písečnou pláž. To už byl cizí kluk na písčité pláži, kam se přebrodil ze své lodičky. Byl oblečený podobně jako dosavadní vládce Sarpinu. Na nohou však měl kožené sandály. Čili věc tehdy nebývalá. Děti chodily jak jinak než bosé. Chlapci zůstali stát proti sobě asi na dva kroky a Kerik cítil, že se zamiloval. Na první pohled. Cítil, jak mu srdíčko vypovídá službu, kolena se chvějí a oči nevidí nic jiného než obraz, který bude do smrti nosit stále v sobě. Nebylo to jen tím, že cizí chlapec byl krásný, velmi krásný.

„Tener paret som?“

Tenkrát ještě sice nerozuměl, ale souhlasně přikývl. A nechal se malým mořeplavcem vzít za ruku a vést. Až o něco později, kdy Erik pochopil několik slovíček z rodné řeči malého návštěvníka, by mohl tuto větu přeložit jako: „Chceš se se mnou plavit po moři?“

Na palubě měl pocit, že je doma. A bylo to něco úžasného letět podél vln. Cizinec půjčil ovládání lodi svému hostu a ten se nemohl nabažit možností plout nejdříve podél břehu a pak se obrátit na otevřené moře. Kerik cítil, jak je s loďkou srostlý, znovu a znovu křižoval proti větru, aby se pak mohl obrátit a mírně nakloněn rozřezávat vrcholky vln s větrem o závod.

Kerik si ani neuvědomil, jak daleko od rodného břehu brázdili moře. Čas utíkal tak rychle, že slunce přešlo k západu a začalo se šeřit a pomalu se rozsvěcovaly hvězdy.

„Tarkan, Zebol, Huyra…“ pojmenovával malý cizinec jednu po druhé, postupně jak se vynořovaly z tmavnoucí šedi oblohy.

„Komil!“ uslyšel Kerik a ve zbytcích světla uviděl nejdříve prst směřující k jedné z hvězd a pak dlaň určila směr.

„Reman!“

Kerik netušil, co to znamená, ale pochopil, že je třeba pustit plachtu po větru a otočit kormidlem. Ještě se podíval na již noční oblohu a ta mu začala připadat najednou důvěrně známá. Nesl si její podobu v paměti a poprvé si uvědomil, jak ho unáší čas.

Přistáli u jakéhosi ostrova. Jeho hostitel uvázal loďku ke kůlu. Ejhle, kde se tu vzal? A vodou přešli oba chlapci na břeh. Byla zima, ale malá chýše schovala oba chlapce. Kamínek křísl o kamínek, stačilo rozfoukat troud a knot namočený v rybím oleji se rozhořel a posléze se rozhořelo i malé ohniště uprostřed obydlí.

„Om Arsin,“ ukázal na sebe cizí chlapec. Aha, dosud nebylo moc času na vzájemné představování.

„Om Kerik,“ pochopil náš chlapec a dodal: „om Kerik, jsem Kerik.

„Sem Arsin.“

„Jsem Kerik,“ opravil svému protějšku výslovnost můj dávný prapředek.

„Ola, jsem Arsin,“ usmál se cizí kluk do světýlek z ohníčku.

Chýše byla už vyhřátá a oba chlapci už do ohně přihodili větší polínka, aby vydržel co nejdéle.

„Lene paret se en?“

Kerik hned nepochopil. Zvedl hlavu a viděl v očích Arsina ohníčky. Snad to byl odraz červených uhlíků, ale přesto výraz toho cizího hocha byl zvláštní. Jakoby milostivé slunce sestoupilo do jeho tváře, která byla i tak v slábnoucím světle krásná, velmi krásná. Kerik po chvíli váhání přikývl. Arsin odhrnul ovčí houni a na boku si odvázal zástěrku, kterou odložil. Nyní už bylo Kerikovi jasné, co Arsin chce. Takže i on odkopl houni a rozvázal dva tenké řemínky na své zástěrce.

U nás se traduje, že kdo z mužů neokusil ve svém dětství lásku k jinému chlapci, nemůže řádně a z celého srdce milovat také žádnou ženu. Asi na tom něco je. My muži z našeho rodu jsme v dětství sice neměli přátele, netíhli jsme do houfu s ostatními dětmi, jak jsem se už zmínil, ale zato jsme pokaždé měli alespoň jednoho milence z řad našich vrstevníků. Ach ne, ti si nijak nestěžovali, naopak. A byl to pokaždé vřelý vztah dvou vášnivě se milujících bytostí, ovšem trval pokaždé do doby prvních známek dospělosti. Pak následovalo společné hledání dívek a postupně jsme se navzájem vzdalovali, až z velké lásky zbyly jen vybledlé vzpomínky přepsané bouřlivým a přitom něžným vztahem s vyvolenou. Ostatně nebyli jsme tehdy v dětství se svým malým kamarádem jediní, kdo mizel na celé dlouhé hodiny v hájcích a ve skalách. Pravda, byla i období, kdy se snažili pastorové z nedalekého městečka proti tomuhle bojovat. Ale postupně boj vzdávali asi proto, že cítili, jak se před nimi chlapecká komunita uzavírala a jednotlivé chlapecké páry prostě své soukromí uzavíraly nejen před nimi, ale i před jejich donášeči.

Ráno se Kerik probudil jako první. Jeho druh ležel přikrytý do pasu. Jeho světlá hříva, o mnoho světlejší než ta Kerikova ležela rozhozená kolem hlavy a náš chlapec měl v tu chvíli pocit, že vidí boha.

Kerik tehdy měl pocit, že k němu sestoupil sám Janar, bůh spojovaný se sluncem, s úrodou… a také s láskou a milováním. Však také dodnes amulety s jeho údajnou podobou nosí naše ženy a dívky.

Kerik se nemohl na Arsina dost vynadívat. Když se ležící chlapec protáhl a otevřel oči, probral ho do prosluněného rána polibek. Arsin nejdříve Kerika objal a pak se pomalu i s ním v objetí posadil. Chlapci se na sebe dívali zblízka tak jak to šlo, aby mohli zkoumat barvu očí, drobné nosíky a krásné rty. Arsin odhrnul Kerikovi vlasy z čela a ten hladil svého druha po zádech.

Jenže láskou se člověk nenasytí. Bylo třeba opatřit si něco k jídlu. Oba chlapci byli doslova srostlí s mořem a to bylo a naštěstí stále je nepřeberným jídelním stolem. Stačilo jen na chvíli vyplout na moře, nahodit několik šňůr s návnadou. V ohništi už bylo sice studeno, ale rozdělat oheň a připravit si krmi bylo tak jednoduché. Oba kloučci se nasytili, uhasili oheň, složili vrstvu houní a nalodili se.

Legenda praví, že se pak plavili sedm dní a sedm nocí. Ale bůhví, jak to tenkrát bylo. Já bych řekl, že žádný z nich čas nepočítal. Proháněli se po moři a k večeru přistáli u některého z četných ostrovů, aby se schovali v některé z chýši, které vystavěli zřejmě asi příslušníci Arsinova kmene a nebo přečkali noc v některé z jeskyň.

„Musím se vrátit,“ je už jedno, jestli tuhle větu uslyšel Kerik ve své nebo v Arsinově rodné řeči.

Bylo v ní tolik smutku... ale za tu dobu se oba chlapci naučili rozumět slovům toho druhého natolik, že si ani neuvědomovali, čí mateřštinu zrovna používají.

Seděli na písčitém břehu ostrova Kapla, jak ji pojmenoval Arsin. Kerik se neubránil a rozplakal se. Ani jeho druh nebyl z kamene přesto, že to byl jinak silný a odvážný chlapec. Přisedl ke svému menšímu příteli, objal ho kolem ramen a za chvíli krůpěje slz kanuly i po jeho tváři do písku pod ním.

Žal malých chlapců bývá hluboký a zdá se být nekonečný, ale přestává, když už v srdci nezbývá dost slaných krůpějí na uhašení žalu. Kluci otřeli slzy, Arsin klekl na kolena, prohrábl písek a vylovil nerost, o němž se traduje, že skrývá sílu samotného slunce. Jeho zlatavě tajemná průsvitnost z něj dělá drahokam. I Kerik prohrábl písek pod sebou a mezi prsty mu zůstalo několik krůpějí zlatavého jantaru.

„To budeme mít na památku,“ pronesl Arsin a Kerikovi bylo zase do breku, takže jen přikývl aby zadržel vzlyknutí.

Vítr byl příznivý, takže brzy se přiblížili k Sarpinu.

„Připluješ někdy?“

Arsin trochu svěsil ramena a sklopil hlavu. Odpovídat nebylo třeba. Takže za několik okamžiků stál Kerik po kolena ve vodě, v dlani svíral několik kousků zlatavého jantaru, mával paží na pozdrav vzdalující se bárce a nahlas vzlykal.

Doma ve vesnici ho uvítali tak, jak se vítají nejdříve ztracení a poté nalezení mořeplavci a byli zvědaví, kde byl. Matka ho jen prostě objala. Pochopila, že svého synka vlastně už ztratila, získalo si ho moře. Nebylo nic neobvyklého na tom, že se ztracení muži po čase vraceli. A nebylo nic zvláštního ani, že malí chlapci utíkali na moře, aby se po čase objevili… jen ukázat.

Kerik nechtěl vzpomínat, nechtěl mluvit. Až po čase, kdy se snažili marně vyzvědět nějakou historku, mu dali pokoj. Kerik si, když nastal čas, našel Omalu, krásnou dívku ze sousední vesnice. Měli spolu tři dívky a jednoho chlapce. A až teprve jemu vyprávěl svůj příběh přátelství s Arsinem. Přitom ho během jednoho léta provezl po všech ostrůvcích, které si velmi dobře pamatoval. A na závěr si na ostrově Kapla nabrali mezi prsty několik krůpějí zlatavého jantaru, aby malý Kerik uvěřil, že to všechno byla pravda. Také předal svému synovi znalost řeči svého ztraceného přítele.

Malý Kerik pak často vysedával na břehu moře a vyhlížel také nějakého svého přítele, ale jednou si všiml Pelina, chlapce ze stejné vesnice a pochopil, že se bájného chlapce na plachetnici nedočká. S ním si postavil loďku, která nebyla možná tak dokonalá jako Arsinova, ale i s ní proplachtili moře široko daleko a navštívili všechny ostrovy, o nichž mu vyprávěl otec. Po letech se i malý Kerik seznámil s dívkou, měli spolu dcery… a jednoho chlapce. Ale tohle pokračování už znáte. Kolikrát se opakovalo, nebudu vypočítávat, ale své předky znám a zná je i můj syn.

Také já jsem si prožil dětství podobně jako mí mužští předkové. Se stejně starým Simem, jako jsem byl já, jsem se od raného dětství potuloval mezi písečnými dunami, běhali jsme s větrem o závod po plážích a mnoho času jsme trávili na plachetnici, s níž jsme objížděli ostrůvky opředené legendami.

Rozdělila nás dívka jménem Ali, kterou dosud vroucně miluji. Můj desetiletý syn se jmenuje stejně jako já Kerik. Dodržuji tradici našeho rodu, že nosíme stále ono pradávné jméno. Do včerejška jsem se bál, že on nenajde kamaráda na život a na smrt. Ve vsi k nikomu netíhl tak, jako já k Simovi, stranil se dětí a vysedával na Sarpinu, díval se na moře a připadal mi skleslý. Občas jsem za ním chodíval, protože ač já nepoznal od svých sedmi let samotu, dovedl jsem se vcítit do jeho smutku.

V pátek večer se nevrátil domů. Ali se na mě dívala a nechápala, jak mohu být tak klidný. Dcerky byly u babičky ve městě, takže náš domek jako by vyhořel. Ne, nebyl jsem klidný. Bál jsem se o svého synka. Vyšel jsem ven, hvězdy svítily a já jsem uvnitř cítil, že nemusím mít strach. Sedl jsem si na lavici. Ali přišla za mnou, ale tohle není záležitost pro ženy. Chvíli poseděla, aby po chvíli šla dovnitř. Asi plakat, nevím. Seděl jsem před svým domem celou noc. Moře o sobě dávalo vědět hukotem příboje o skály v okolí Sarpinu. Přečkal jsem rozednívání, dopoledne i sobotní odpoledne. Ali si ve svém zoufalství občas přisedla ke mně, ale nevydržela. Čekání bylo pro ni týráním. Nadešel další večer, noc a nedělní ráno. Nejedl jsem, občas jsem jen upil trochu vody ze džbánu. Přešlo poledne, horké nedělní odpoledne a slunce se začalo klonit k západu. Jenže pak náhle jako by vyšlo na jedné z písečných dun před sarpinskými skalami. Zůstal jsem sedět, protože tohle slunce jsem velmi dobře znal. Ali byla zrovna uvnitř, když Kerik došel ke mně a byl jako vyměněný. Zabořil se do mé náruče celý rozpálený.

„Zeptal se mě Tener paret som? a já, tati, věděl, na co se mě ptal,“ řekl rozechvělým hlasem a teprve poté jsem si všiml, že mu kolem krku přibyl náhrdelník ze zlatavých krůpějí jantaru.