Reinlebensborn - 12.

neděle, 22. července 41

Fouká silný vítr, ale je hezky a stále teplo, byť ne vedro. Odpoledne jsem si už musel vlézt na siestu do spacího pytle. Také trochu sprchlo. Rozmáčená obětina přišla zvířatům k chuti a dokonce se v její blízkosti objevil nový tunel hrabošů, aby to měli blíž a bezpečnější. Ještě jim kousek zbyl na zítra. Vítr shazuje na stan březová semínka a ptáčci je sezobávají. Vidím je dobře zevnitř a ani v tu chvíli nedutám, abych je nezaplašil. Po západu slunce vycházím plaše na malinovou hostinu. Dnes je zvláštní ticho. Uvědomuji si, že je to tím, že není slyšet žádný lidský zvuk. Hned se cítím jistější a uvolněnější. Ten lišák, jejž pozoruji na druhé straně louky, to zřejmě cítí také tak. Loví hraboše a dvou zajíců, jež míjí, si nevšímá. Nejdřív jsem si myslel, že vidím kočku čekat u myší díry, ale pak ten tvor zvedl hlavu, napřímil se a popoběhl a Já byl mile překvapen. Dlouho už jsem nespatřil lišku! A takhle dlouho jako dnes jsem ji snad pozoroval poprvé. Lišák je to statný a zjevně se cítí také bezpečně v tom zvláštním nelidském tichu, když se odvážil na volné prostranství blízko lidských sídel, kde je na něj odevšad vidět. Teď něco ulovil. Kouše to a žvýká a polyká. Stále čenichá dál, ledva znatelně se přibližuje k lesu. V jednu chvíli se zdálo, že má namířeno ke mně. Blížil se a blížil, až už jsem začal hledat lepší úkryt za stromem. Ale nakonec se vydal jinudy. Teď si všimnul zajíce nedaleko od něj. Na toho už zareagoval. Pokusil se ho překvapit nenadálým výpadem, ale zajíc byl připraven a vystartoval jako střela na pérku. Když zajíc viděl, že ho lišák nepronásleduje, zastavil se a vztyčil se na špičkách zadních běhů tak vysoko, jak jsem v životě žádného zajíce nezřel takhle panáčkovat. To bylo minidrama! Je to dost divné, že se lišák nepokusil toho zajíce dostihnout. Asi neměl hlad, nebo spíš vyhodnotil své možnosti a zajícův perfektní zdravotní stav jako marné úsilí. To bylo vzrušení! Dnes večer je mi však docela zima jen v tílku a šortkách. Sestupem dolů do města se nicméně pěkně zahřívám. V ulicích je liduprázdno.

 

pondělí, 23. července 41

Návštěva městské knihovny. Vypůjčil jsem si vybrané tragédie Williama Shakespeara. Tlustá kniha o šesti stech osmdesáti stranách zahrnuje těchto pět divadelních her: Král Lear, Antonius a Kleopatra, Koriolanus, Cymbelín a najmě TIMON ATHÉNSKÝ, drama, jež mě mimořádně zajímá, neboť pojednává o historicky nejznámějším řeckém misanthropovi. Jsem zvědav, jak se asi nejpopulárnější dramatik William Shakespeare zhostil této látky. Navíc jsem od Shakespeara nikdy nic celého nečetl, i když samozřejmě nejsem žádný nekulturní barbar a tudíž většinu jeho díla znám a vím zhruba, jaký je jejich námět a děj a některé nejznámější pasáže umím i nazpaměť. Nejvíc pak znám jeho hry určitě z rozhlasových, filmových nebo televizních adaptací či inscenací. Na Shakespearovi oceňuji hlavně jeho vytříbený básnický jazyk a absolutní nepánbíčkaření. Je to spíš keltský bard, než renesanční umělec. Dnes už jsem se hned pustil s chutí do četby a líbí se mi to. Kniha obsahuje ke každé hře předmluvu, v níž se vysvětlují některé historické zajímavosti a okolnosti vzniku a podobně. Na konci je pak připojen bohatý a obsažný poznámkový aparát, kde se objasňují významy některých méně známých pojmů a tak dále. Obojí je velmi poučné a přínosné. Pouze, jako obvykle, se snaží toto vydání z roku 1963 dělat ze Shakespeara ne-li rovnou komunistu, tak alespoň jeho předchůdce, ale to už je tak to nejběžnější, čeho se dá nadít od českých literárních kurev 20. století, z toho si lze tropit jen šašky a rovnou to přeskočit jako dobový odpad.

 

Jinak je pondělí a hezky a to znamená, že je lázeňský den. Na přehradě se koupu sám, ale nějak mě to moc nebaví. Už to nemá to kouzlo novosti. Není už ani takové vedro, jako v předchozích psích dnech. Kolem nadto každou chvíli někdo projde a to bude asi ten hlavní důvod. Dnes je vůbec jaksi moc lidu všude. Den rozjívenců. Leknínu už zbývá poslední, avšak nádherný růžový květ. Maliny chutnají však stále skvěle a také první šťavnaté ostružiny jsem již ochutnal.

 

Obětina zvířecím bohům byla beze zbytku snědena. Dnes jsem přinesl další – půlku suchého ztvrdlého rohlíku. Tentokrát hraboš nečekal až budu pryč, ale pustil se do okusování té božské many rovnou. Přesně toho jsem chtěl dosíci. Mohu se teď těšit pohledem na divoké zvířátko, jak mu chutná tento sváteční ostrohryz. Připomíná mi mne na malinách: bříško už volá „dost!“, ale oči by chtěly „ještě!“ Nakonec možná docílím toho, že se mě nebude tento roztomilý, zranitelný tvoreček bát, ani když vylezu před stan. Jednou jsem takto krmil „myšku“ přímo uvnitř stanu, kam si zvykla chodit pro drobečky i v mé přítomnosti, a dokonce se dala i chytnout. Tento malý hraboš ale není ten velký, který mi prokousal obrovskou díru do moskytiéry. Tenhle je menší, tamto byla asi těhotná samice a tohle by tedy mohl být její potomek. Vsadím se, že někde tam dole pod zemí mají pelíšek vystlaný jemným tylem mého vnitřního stanu.

 

Našel jsem si náhradu za opuštěný posvátný háj pod dubem v táboře R2. Snad to bude rovnocenná náhrada, poněvadž nyní jsem objevil rozkošné zákoutí, jež v lese ohraničují čtyři krásné lípy. Je kousek od mého nynějšího tábořiště R3 a při pohledu na ty lípy mě hned napadlo i přiléhavé německé jméno: UNTER DEN VIER LINDEN – „Pod čtyřmi lipami“. Ony čtyři lepé lípy doplňuje jedna menší břízka, před níž leží nízko nad zemí dávno rozražený padlý kmen, jakéhosi stromu, který už neexistuje. Ten práchnivějící ležící kmen je význačný tím, že je potažený hustým zeleným mechorostem, jenž je na omak měkký, takže se dá na něm pohodlně sedět.

 

Večer jsem viděl zase bouchala. Odmítám říkat „myslivec“, protože jeho zlo-činnost nemá nic společného s myšlením. Zase stálo auto na louce a zase vycházel bouchal z téhož lesa jako obvykle. Byl to ale někdo jiný než minule. Střídají se. Tenhle také čuměl do bezového houští obepínajícího sloup elektrického vedení. Co tam asi mají? A že chodí na čekanou pořád do stejného lesa! Určitě tam mají nějaký pěkný posed. Musím se tam jít podívat. V příštím okamžiku jsem se však musel schovat za strom a pak raději ještě hloub mezi stromy v temnícím se lese. Blbec se totiž jal prozkoumávat okolí dalekohledem. Pochopitelně nemám zapotřebí, aby o mně věděl, a proto zůstávám chvíli v úkrytu. Ještě by po mně mohl střelit; víme přece, že tihle bouchalové pálí bez rozmyslu po všem, co se kde hne! Jak ho tak sleduji v mém dalekohledu, říkám si pološeptem:

„Kdybych tě měl, hovado, takhle pěkně na ráně v zaměřovací optice pušky, neváhal bych ani chvilku se zmáčknutím kohoutku. Takovou verbež bych skolil bez milosti jako škodnou.“

Když konečně nasedl do auta a odjel, šel jsem se podívat k tomu sloupu a do toho lesa. V bezovém křoví u sloupu nic zvláštního nebylo, ale v tom lese to bylo velice hezké a pohodlný posed jsem tam našel též. Vylezl jsem si na něj. Sedí se v něm příjemně; škoda, že se stmívá. Kdysi jsem do tohoto lesíka chodíval, jak se mi vybavuje pohledem na něj. Teď je to tu mnohem líbeznější. Tady by byl tábor jako víno, nebýt té časté navštěvovanosti podobných individuí, jaké právě odešlo. Nevím, jak on prve, ale Já jsem tady teď vyplašil srnce. Řve na mě poděšeně ze tmy odkudsi tak zblízka, že mi z toho zaléhá v uších. O kousek dál tu objevuji jakousi hromadu prken. Některá z nich by se dobře hodila na výstavbu sedátka v mém novém háji Unter den vier Linden. Nu, hezky daleko jsem se dnes večer zatoulal! Nic nevadí, že je tma tmoucí; měsíček mi svítí na cestu lukami a poli, kudy kráčím k domovu. V ulicích je zase nějak moc verbeže.

 

úterý, 24. července 41

Obloha se zatáhla a poprchává. Doba dovolených propukla naplno teprve tento týden, protože je všude plno lidí a není s nimi k vydržení. Psi štěkají a lidé brebentí. Slyším každé slovo, i když jim nerozumím – naštěstí. Stačí jen slyšet. Jaká promiskuitní zvrácenost, bydlet s tolika lidmi pohromadě! Jen co přestalo pršet, utíkám do Reinlebensbornu, vyhýbaje se cestou všem lidem, jež bych mohl potkat. Až budu mít práci, musím si ušetřit peníze na nějaký malý vesnický domek a odstěhovat se, zmizet pryč z tohoto psince a lidince. Takhle to dál nejde. I kdyby to bylo jinde stejné, aspoň by to byla změna. Jsem věčný štvanec. Musím to udělat. Cítím, že jinak bych buďto musel vraždit, nebo se zbláznit – nebo obojí najednou. Konečně jsem v lese. Konečně je ticho. Vidím první letošní letní formu babočky síťkované. Krásný motýl. „Myšku“ jsem za celý den neviděl ani neslyšel, ale když jsem večer odcházel měla už trochu okousaný ten tvrdý rohlík, který jsem jí dnes přinesl. Jakýsi ptáček zase zobe ze střechy stanu březová semínka. Shakespeare se mi líbí; už jsem si opsal prvních několik vět-perel. Včerejší bouchal je tu opět někde v lese, neb vidím jeho zaparkované auto. Z toho lesa, kde by mohl být, se ozývá poplašný štěkot srnce. Už o něm ví celý les. V tom lese jsem tábořil krátce před dvěma lety, dokud mě odtud nevypudily šmejdící hordy houbařů. Nedalo se vydržet, co jich tam chodilo šmejdit. Tady v R3 to letos zatím ujde. Je citelně chladněji. Už žádné tílko a kraťasy, nýbrž dlouhé kalhoty, tričko a lehká mikina jsou nezbytností. Po desáté hodině večerní si na mě před domem zase otevřel držku sousedův čokl. Je to tu k nevydržení. Musím pryč. Sním o životě kdesi na samotě u lesa. Tam bych konečně mohl mít a chovat kočku, jak jsem odevždy toužil, jako kamarádku v mém odloučení od všeho lidského, a toulat se s ní nocí, plnou třpytivých hvězd.

 

středa, 25. července 41

Akce „Matrace“. Dnes jsem si přinesl ze zahradní chatky dvě slaměné matrace a jeden podhlavník. Nafukovací lehátko nedrží vzduch a karimatka je příliš slabá podložka na nerovnou zem, která tlačí do boků a zad. Byl to vysvobozující nápad, donést si do stanu ty matrace. Jsou pohodlné, nejsou ani tvrdé, ani měkké – a hlavně jsou odolné. Táhl jsem je do tábora nadvakrát a v ruce. Naštěstí vše proběhlo beze svědků. Co by si kdo pomyslel, kdyby mě viděl jít dvakrát ze zahrádky do lesa s postelovou matrací pod paží? Na zahrádce jsem se při té příležitosti najedl malin, jahod a višní, a prozkoumal jsem, jaké zajímavé květiny a plevely nám tam rostou. Sousedů kolem mnoho nebylo, ale klid a ticho k poustevnickému rozjímání stejně rozptyloval nějaký otrava na motocyklu. Stačí jeden člověk, jeden kazisvět – a je po náladě. Však vím dobře, proč sem již nechodívám. S lesem se to nedá srovnávat. Tam je mi lépe. S ptáky, se stromy – a s hraboši. Zase jsem pozoroval moje „myšky“ při krmení. Včerejší tvrdý rohlík ještě celý nesnědly. Na taková malá tělíčka je to pro ně přímo gigantické sousto. Dnes na to byly minimálně dvě. Jedna hryzla rohlík a druhá ji svým pobíháním vyplašila. Odběhla se za ní podívat, kdo ji to ruší u jídla a hned se vrátila zpět k načaté svačince. Je velmi zábavné je sledovat. Vždycky, když uslyším hladového hraboše zašramotit, pootevřu zdrhovadlem okénko, jako když se zdvihá opona na divadle a představení může začít. Když se strávník nají, zavřu zase, jako když opona spadne. Během dne dostrkali ten rohlík až k noře a okousávali jej neviděni odsud – jen nepatrné hýbání se rohlíku prozrazovalo podzemní činnost jejich zoubků. Je zajímavé, že ostatní lesní tvorové si té nabídky nevšímají. Například městští ptáci by se na takovou nadílku vrhli ze všech stran, že bych ji nestačil doplňovat. Asi je to tím, že lesní ptactvo je zvyklé shánět si potravu samo a jinou a k této neznámé pochutině nemají důvěru. Ale třebas se časem dočkám i ptačí návštěvy na tomto improvizovaném krmítku.

 

Shakespeare je opravdový mistr neotřelých slovních obratů. Dlouho jsem nedůvěřoval jeho věhlasu, ale teď vidím, že jsem se v něm mýlil. Jeho jazyk je hvězdná plejáda slov; je galerie umělecké obraznosti; festival čtivosti a gejzír nevšedních vět. Jeho básnivost přesahuje jakoukoli míru; má pod čepicí všechno a ještě i z rukávu leccos přisype ten podloudný čaroděj: krásu poetičnosti, tragický vkus a vtip, filosofickou myšlenku, překvapivé metafory. Drmolí-li herci automatizovaně zamemorované repliky, že ani nevědí, co říkají a nemyslí na to, co říkají, jak se to běžně děje, protože to jsou taky obyčejní blbci, jako všichni ostatní normální lidi, kteří se jen dovedou naučit nazpaměť text a nic víc, nemám z toho nic. Četba Shakespeara je lepší. Shakespearovské divadlo bych zrušil – nebo bych ho ponechal jen pro bezduchou, povýtce snobskou zábavu dyslektických kreténů. Shakespearovu slávu ovšem určila okamžitá masová použitelnost na prknech, jež znamenají svět. Nebyla televize, nebyl film. Dnes by to měl těžší. Jen jako básník sonetů by se těžko prosazoval v každé době, zejména v dnešní. Jeho nesmírná popularita je založena více na dlouhotrvající tradici a snadné hratelnosti jeho her než na opětovném objevování jeho výjimečného talentu, tak jak to činím právě nyní Já. Průměrní lidé umění nerozumějí a nepoznali by ho, kdyby si Shakespeare změnil jméno. Ještě mnozí vůbec jeho jméno neznají a na dotaz po jméně jsou schopni tvrdit, že Shakespeare není spisovatel divadelních her a sonetů, nýbrž značka samonavíjecího rybářského prutu.

 

čtvrtek, 26. července 41

Výprava ke vzdálenému jezírku. Nebyl jsem tam dva měsíce. Za tu dobu kachňátka vyrostla a dospěla; už jsou z nich normální velké kachny. Nemohu stále uvěřit, že je snad hodlají postřílet, nebo co; i když od člověka se lze nadít každé špatnosti a právě toto na něj pasuje jako nic jiného. Bylo krásné počasí a vedro, chtěl jsem se tam vykoupat, ale jezírko jsem našel s nízkým stavem vody, polovypuštěné. Kromě toho rámusili zemědělci na blízkém poli, takže klidu jsem si také příliš neužil. Chvilku jsem poseděl na břehu ve stínu lesa, snědl si rohlík a pak jsem ještě pozoroval život kachen, ale jinak jsem šel hned pryč. Potřetí letos jsem tu byl a pokaždé mi to někdo zkazil. Aspoň že jsem po cestě objevil nová naleziště malin a viděl jsem spoustu živých tvorů, například velice dekorativního černýše hajního, hezkou to rostlinu s tmavě modrofialovými zubatými listeny a žloutkově žlutými květy – ten nikde kolem mého tábora neroste. Zpáteční cesta byla však jeden obludný horror non vacui s hromadami lidí, psů a hnojů, takže jsem se zařekl, že po dobu prázdnin nebo o víkendech už nikdy nevytáhnu paty z lesa. Ze Shakespearova Krále Leara jsem přečetl všeho všudy jen čtyři stránky, jak se mi klížily oči, a usnul jsem. Probudilo mě až podloudné hryzání „myšiček“ do ztvrdlého rohlíku. Opona jde tedy nahoru a představení začíná. Pak už slunce zapadlo a to je můj oblíbený čas procházek. Po louce kolem lesa zase brousí nějaký bouchal. Kecnul si, hajzlík, naproti na klády, prohledává okolí dalekohledem a kouří. Takhle se naštěstí určitě žádné zvěře nedočká; to i Já cítím zápach cigaretového kouře na hony daleko, natož zvířata. Kousek před ním ostatně vyčuhují dvěma zajícům ušiska z trávy. Můžou si z něj klidně dělat šprťouchlata, jako Já, neb bouchal je přehlédnul; jinak by bylo zle. Odcházím raději vnitřkem černého lesa, kde sípou na stromech kuny, poletují netopýři a dole v podrostu dupou kopýtka vyrušených srn. Jen abych mu je nenahnal ven z lesa na tu louku! Ne. Žádná střelba se dnes neozvala.

 

pátek, 27. července 41

Mateřské teplo letní přírody. Důvěrné ticho pustého lesa. Ležím nahý ve stanu v skrčené poloze embrya a mám dojem, že ten stan je dělohou a přívětivý les okolo mou matkou. Kéž bych se nenarodil, byvše krutě vypuzen z tohoto objímavého, bezpečného lůna! Venku je jen bolest a strach a lidská havěť obtížná. Takto jak jsem, svobodný, takto nahého a uklidněného mě pochovej, přírodo! A nedej mi nadechnout zápach lidí, ale buď mi i rovem! Ó přírodo, jak tě miluji! A čase, nač ty běžíš? Proč se i ty jednou – a navždy – nezastavíš?

 

Obětina zvířecím božstvům v podobě tvrdého rohlíku se dnes zakutálela půl druhého metru ze svého místa až pod smrček. Ještě jim kousek zbývá. Možná hrabošům pomáhá nějaký ptáček nebo veverka. Uvnitř stanu, pod střechou, nějaký ptačí host být musel, protože jsem tam na moskytiéře nalezl tři ptačí hovínka. Občas se to stává, a někdy dokonce i když jsem uvnitř. Vždy mi taková milá návštěva udělá radost. Dnes jsem si vzal fotoaparát v domnění, že si vyfotím myšičkového fantoma při hlodání rohlíku, ale mé rozzářené naděje brzy pohasly, když podvakráte hraboš sice přišel, ale pokaždé, když viděl otevřený stan a mne v něm s připraveným prstem na spoušti foťáku, nezdálo se mu to bezpečné, tudíž utekl a tudíž už se víc neukázal. Marně jsem čekal vleže a nehybně, až už jsem necítil tělo. Marně. Nepřišel. Podcenil jsem chytrost a ostražitost toho zvířátka. Jak je něco v přírodě jinak, než to bylo, je to vždy podezřelé; náhlé změny nevěští nic dobrého, byť v našem případě to tak zrovna nebylo, protože ode mne hrozil hrabošovi nanejvýš úlek z náhlého blesknutí foťáku. Leč jistota je jistota a riskovat se nevyplácí.

 

sobota, 28. července 41

Na pěšině, vedoucí do Reinlebensbornu, leží mrtvola krtka. Do tvrdého rohlíku se dnes pustili rovnou dva malí hraboši najednou. Pohyby měli synchronizované: když se jeden lekl záchvěvu větrem povívané zeleně a utekl, druhý utekl s ním. A vraceli se také pospolu. Chvílemi se přehání drobný deštík a jednou i zahřmělo. Večer se procházím v dešti s deštníkem nad hlavou. Odkudsi zaznívá hudba z venkovské tancovačky. Zní to jako Kabát či jiný agrometal. Šraml se jistě jmenuje Hrachor nebo Primátor, nebo tak nějak; jednou podle hlavní zemědělské plodiny, podruhé podle piva. Jak jinak. Hlavně že to končí na to drsné –orr!

 

Na „Putinovce“, která se zdvíhá čím dál výš a výš, až už je z ní docela pěkný rozhled, pozoruji netopýra. Loví ve vzduchu okem člověka nepostřehnutelný hmyz a jeho letecká akrobacie je obdivuhodná. Zatáčí prudce v ostrém úhlu, krouží po velkém okruhu, klesá a náhle stoupá a pak neúnavně znovu a znovu. To by žádné letadlo nesvedlo a tady ani nehrozí, že by se letoun zřítil mezi ječící diváctvo a čumilstvo při leteckém dni. Je to krása. Netopýr je borec. A žije snad věčně, jako upír (!), vždyť krtka nalézám často někde ležet bezduchého, zatímco netopýra jsem ještě mrtvého nikde neviděl. Kdoví, kam se odebírá k věčnému odpočinku... Věčně nepochopený netopýr. Křesťané se ho báli jako ztělesněného ďábla, jiní pověrčiví lidé se jej báli jako krvežíznivého upíra, přírodovědci, jako například Francouz Buffon, jej považovali za omyl přírody, za neživotnou zrůdu, za hybrid myši s ptákem (dodnes se např. v němčině řekne netopýr die Fledermaus – doslova „létající myš“, stejný význam má ruský název netopýra летучая мышь a ve francouzštině la chauve-souris, což znamená „holá myš“! Nejblíž byli v pojmenování netopýra zřejmě Řekové, kteří jej půvabně pojmenovali νύχτοπτερος –„noční pták“ a podobně i Italové zdůraznili jeho noční život slovy vespertillo či nottola.) Ital Spallanzani – a zdráhám se v jeho případě užít slova „přírodovědec“ – pozabíjel při svých zločineckých experimentech tisíce netopýrů, jimž vypaloval rozžhaveným železem oči, zalepoval uši, nos, ústa, aniž byl z toho jakkoli moudrý a ani dnešní vivisektoři, čili „vědci“, jak si říkají, si s netopýrem nevědí pořádně rady, nemohouce hlavně pochopit, jak může být malinký mozeček netopýra stokrát výkonnější než patologicky přerostlý mozek lidí.

 

Na sídlišti se ke mně připojila jedna hladová kočka a bez váhání a bez ostychu šla za mnou po ulici, pak do domu a nakonec i do bytu. Krásná, přítulná a mazlivá šedohnědá kočička dostala mlíčko, jehož vypila tři misky. Nyní se mnou sedí v křesle u počítače a samým blahem přede. Já nejinak. Ještě nejsem rozhodnut, zda si ji ponechám. Vždycky jsem chtěl mít kočku. Asi nechám rozhodnutí na ní.

 

neděle, 29. července 41

Kočičku už nemám. Na konci noci odešla do tmy. Ještě stále na sobě čichám kočičinu, její pachové značky – a to jsem se už mezitím sprchoval a vyměnil šatstvo! Ano, stále tu kočku cítím a stýská se mi po ní. Jenže sama se v noci stavěla toužebně ke dveřím, když jsem se pokoušel usnout. Z počátku si lehla vedle mne, věrně jako zamilovaná žena, ale stejně oka nezamhouřila a její tulácký pohled zalétal k oknu. Neměl jsem to srdce ji u sebe déle zdržovat. Mlíčka dostala vrchovatě, odpočala si, prozkoumala každičký kout bytu a prospala se vedle mne na gauči, když jsem koukal v noci na video (na programu byl mimochodem přírodopisný dokument o životě vážek, dále Salón Cimrman a potom vynikající film Woody Allena Annie Hall. Zvláště mě pobavila jedna Allenova replika, kde říká na adresu politiků, že mají morálku těch, kdož zneužívají děti. Neznám přesnější charakteristiku. Velmi trefné.). Když jsem tedy viděl, že kočka chce jít ven, oblékl jsem se a sešel s ní dolů před dům. Tam jsem si sedl na lavičku a čekal, co bude dělat; zda se mi zůstane tulit na klíně, nebo zda mě opustí. Rozhodnutí bylo na ní. Na chvilku mi opravdu sama skočila do klína, jako by chtěla zůstat, ale tajemné zvuky a záhadné pohyby noci ji nakonec ode mne odlákaly. Nezlobil jsem se pro to na ni; sám jsem viděl, jak venku rázem celá ožila, dychtivá vydat se vstříc dalším nočním dobrodružstvím. Já jsem byl jen jedním z nich, podobně jako ona mně byla tímtéž. Kdyby se ode mne nechtěla mermomocí hnout, nevyháněl bych ji, ó to nikdy, při bohyni Bastis, to nikdy, ale zároveň bych ji neměl to srdce držet u sebe násilím. Musel bych ji na celé dny nechávat zavřenou v těsném bytu, kde by nebyla šťastná. Takto je to přirozené, ba víc než to. Potkali jsme se jako dva přátelé, užili si spolu pár slastných chvil a rozešli jsme se zase jako dvě svobodná divoká zvířata. Není to tak lepší, při našem tuláckém způsobu života? Aspoň kdybych měl svůj vlastní domek někde na samotě u lesa; mohla by mě navštěvovat kdykoliv by zatoužila po troše toho jídla, tepla a pohlazení, ale takhle? V tomhle koncentráku zamořeném lidmi a psy, jenž mi ani nepatří a jejž si z duše protivím? Kde pobývám nejčastěji stejně jenom v noci, když lidáci a čokli chrní a je od nich tudíž pokoj, poněvadž ve dne to s nimi není k vydržení? Ráno jsem musel odsud zase utéct, jak mě doháněl k šílenství ten nepřestajně hulákající čokl. Ještě že mám svou oázu klidu v lesích Reinlebensbornu. Tam pozoruji malé hraboše srdnatě zápasící s objemným rohlíkem, ptáčky, proplétající se větvovím a uždibující svými šikovnými zobáčky maliny, pospávám, protože v tom baráku nenáviděném tam dole ve městě se spát nedá, a čtu si v Shakespearově tragédiích. Obloha je šedivá a posléze i prší, když se vracím domů. Pod přístřeškem samoobsluhy přemlouvá panička svého čokla:

„Tak pojď, Karle, už neprší.“

Čoklovi Karlovi se evidentně moc nechce ze sucha do mokra. Už i ti psi jsou zdegenerovaní a bojí se deště. Odpor. A to královské jméno – Karel – pro otrockého vrtichvosta čokla, to je ještě odpornější. Hnusím si lidi jako nikdo. Odporná pakáž.

 

pondělí, 30. července 41

Léto je sice podle kalendáře v plném proudu, avšak podle počasí je spíše podzim již. Je zataženo, přeháňky a je chladno. V lese je ponuré ticho. Jen sem tam se ozve styčný hlásek sýkorky, jinak jen fičí studený vítr. Raději než tento vančurovský způsob léta mám jaro. Na jaře ptáci zpívají jako o závod, všechno rostlinstvo kvete a vyrůstá, slunce má sílu kolmějších paprsků, dny jsou dlouhé a delší se, lidáci ještě nemají prázdniny a vůbec je celé jaro jaksi veselejší a nadějeplnější. Léto už jen skomírá a chýlí se k zimě, ke tmě, k odkvětu, ke smrti – a k práci. Nebýt mých hlodavců, bylo by úplně mrtvo a v duši místo slunce jen pochmurný splín. Dnes už jsem se naučil rozeznávat tři různé hraboše. Jeden z nich je větší než ostatní dva, a ti dva malí jsou také každý jiný. Jeden z těchto mých maličkých má jaksi úhlednější a lesklejší srst, druhý má pak kožíšek více do tmava. Odlišují se i povahami: zatímco jeden z nich rve nebojácně tvrdý rohlík na kusy a posunuje jím vehementně, druhý z těch dvou malých se bojí každého šustnutí a rychle odbíhá schovat se do díry pokaždé, když si ukousnul kousek žertvy. A ten velký vždycky jenom proběhne kolem, zjevně pohrdaje takovou novotářskou potravou pro mladé. Dnes je taková zima, že nedostatečně oblečen ani nemám chuť na obvyklou večerní procházku kolem lesů, luk a polí, a směřuji proto po setmění rovnou domů. Na předměstích jsem minul dohromady šest lidí. Jen jeden z nich nešel s čoklem! Tomu už se nedá říkat lidské sídliště, nýbrž psinec.

 

úterý, 31. července 41

Zima jako v psinci. Než jsem došel do tábora, zastavil jsem se posedět na starém posedu. Dlouho jsem tam nebyl. Mé podezření, že mi sem kdosi chodí, se potvrdilo. Někdo zase zlomil lesanku, která se nadějně proplétala vzhůru žebřinou. Stále ještě neznám oficiální název této nejhojnější byliny lesního podrostu. Nicméně jsem na stopě a vylučovací metodou její lidské jméno brzy zjistím. Já jí zatím říkám „lesanka“, ale myslím, že jí tak budu říkat vždy a napořád, i když se určitě jednou dopátrám jejího pravého jména. Dnes jsem se odhodlal po dlouhé době k okruhu kolem Hirschlu. Vystoupal jsem mimo jiné také na jeden čnící zalesněný pahorek uprostřed polí a luk, odkud je báječný rozhled do širého světa. Nádherný pohled! Odsud – z výšky a z dálky – vypadá ten svět vcelku obstojně; zblízka už je to horší. Kdybych byl stár tisíce let, nebyl bych tak smířlivý a asi bych se ptal, kam se poděly všechny ty hluboké bukojedlové hvozdy a velká divoká zvířata a kde se tu vzalo tolik toho lidstva. Stačí si jen vzpomenout, jaké to tu bylo před pouhými třiceti lety, abych si uvědomil, jak je krajina čím dál zničenější, spoutanější, zastavěnější, prolezlejší tím lidským morem, jenž ji vytrvale ničí. A to nejde jen o vzhled nebo o množství odpadků, cest, silnic, aut a lidí; jde také o hluk, který neustále narůstá; řvaní motorů traktorů, aut, stíhaček, vzdálený neurčitý hukot továren, štěkot psů... Ani chodit už se nedá tam, co dřív. Někdy mám vtíravý pocit, že už to nevydržím a že zešílím. Nechápu, že to všechno vadí jenom mně a že je to jinak každému jedno. Divím se, že lidé a zvířata mohou v takovém přelidněném, hlučném a zničeném světě normálně existovat (nebo co to dělají), protože život podle mých měřítek to není. Divím se, že mohou mít děti, scházet se s jinými lidmi, mít je rád a milovat a radovat se vůbec z něčeho, najmě ze samotného života. Jak to, že oni si ničeho takového nevšímají, zatímco Já trpím? Doma je to nesnesitelné a venku také není ticho a klid – tedy ten přírodní, nemyslím mrtvolné ticho ani hrobový klid. Rozumíme si. Ale venku v přírodě mám hřejivý pocit, že na to nejsem alespoň sám; že i ostatní zvířata musí to lidské peklo snášet. Když se snažím okoukat od zvířat, jak se vyrovnávají s každodenními potížemi, a pokouším se jejich chování napodobit, nejsem už tak nešťastný, ba velice často jsem dokonce velmi šťastný. Jako dnes, kdy se celý den toulám po lesích, krmím se malinami a pozoruji „cvrkot“ s palcem pevně přiloženým na tepu života. Raduji se ze všeho, co vidím zdárně růst a kvést a žít. Tuhle je to pěkný brouk kováříček na kvetoucím pcháči zelinném, onde pokojné krávy na pastvině, jinde kalina s červenými bobulemi nebo polokulovité bílé květenství děhelu lesního a všude ptáčci švitořiví, kteří mě doprovázejí, jako bych byl sám bůh všemocné přírody a oni mí andělé nebeští. Hrůza však pomyslet, co bude za dalších třicet, čtyřicet let. Nový rybník není ještě napuštěný vodou, byť hráz vypadá hotová. Nějaký pohráblo tam cosi pohrabuje hráběmi, jinak tu zřejmě pracovní ruch ustal; dílo si musí asi „sednout“. Tak snad napřesrok. To už tu Já ale nebudu. Po tuřích uprchlících nejsou žádné nové stopy. Jakpak to s nimi asi dopadlo? Zdálo se mi však, že je oba rozeznávám v tom stádu krav, jež jsem míjel. Bylo by to možné? V táboře dávám svým zvířatům najíst nového přídělu ztvrdlého rohlíku. Sotva jsem přečetl dvě stránky z Shakespearova Antonia a Kleopatry, už hlodá náš malý Nebojsa. Dnes jsem si na něm všimnul ještě jedné zvláštnosti, jíž se liší od ostatních hrabošů: má na pravé straně zad jakousi nepravidelnost v jinak krásně lesklé hnědé srsti; má tam jakousi jizvu, jako kdyby ho do toho místa klovl nějaký pták, tak to na mne působí. Když jeho představení končí, usínám únavou. Po procitnutí je rohlík o metr dál a zdá se mi, že ho tam přesunula sojka, která křičí opodál. Postupně se na rohlíku vystřídali všichni hraboši z okolí a možná ještě dál. V jednu chvíli jej okusují dva, když se nejdřív místo pozdravu polekali sami sebe. Stále je co pozorovat a někdy mě ta „myšo-šou“ dokonce ruší a odtrhuje od četby. O zábavu mám zkrátka postaráno. To byl miliónový nápad s tím starým pečivem! S večerem se návštěvy strávníků rozhojňují a rozkurážňují, ale to už na ten přírodní amfiteátr není dobře vidět, a tak odcházím ještě rozloučit se s Reinlebesbornem mým tradičním způsobem: večerní procházkou s výhledem na soumračný horizont a na pasoucí se srnky a zajíce. Jeden zajíc běží rozpustilým způsobem à la antilopa skákavá a jen jeho květ anobrž bílé pírko na ocásku vesele bliká v houstnoucí tmě. Zebou mě ruce a z dechu úst mi jde pára. Dál už nejdu, jen postávám u lesa. Domů půjdu raději zpátky vnitřkem lesa, protože nechci plašit dvě srnky, jež mi stojí v cestě podél luk. Příště bych je tu už nespatřil, a to nechci. Chci se znovu zítra těšit z jejich ladného půvabu.

 

středa, 1. srpna 41

Na cestě do Reinlebensbornu to beru opět přes starý posed, dále skrz bývalý tábor R2 pod dubem a pak se ještě uklidňuji s hlavou v dlaních na vlastnoručně vyrobeném sedátku v mém sourozeneckém lese blízko nynějšího tábora R3 u čtyř lip. Je vzácné ticho a klid. Ofěra zvířatům v podobě tvrdého rohlíku byla smlsnuta. Nový příděl nakusuje jako první znovu náš malý Nebojsa, který jím cloumá a posunuje ho blíž k díře. Šikovný kluk. Jiný hraboš, ten tmavší, menší a bojácnější už se také pomalu osměluje a neutíká již po každém ukousnutí pryč. Zvědavě na něj shlíží červenka z maliníkového prutu. Také ji přilákal ten podivný jedlý předmět, na němž se střídají všichni místní hraboši. Netroufá si však poněkud ochutnat; jen sedí ve vzdálenosti několika decimetrů na tom maliníkovém proutku nad hrabošem, čímž se on absolutně nedá vyrušovat. Pták napjatě pozoruje, jak to tomu hraboši „jede“ a po očku sleduje také můj obličej v otevřeném okénku stanu. Nějak se to té července nezdá. Poposedává po okolních smrkových větvích, jednou se odvážila dokonce i na zem těsně u stanu, ale váhá, zda podlehnout zvědavosti a touze po zpestření jídelníčku. Nejspíš ji odrazují mé oči, můj upřený pohled. Ptáci jsou na tohle hákliví, čehož využívají na svou obranu mnozí motýli, kteří napodobují tvar očí na kresbě svých křídel. Ale bylo to moc pěkné a milé vidět takhle hodně zblízka, téměř na dosah, červenku obecnou, zvědavého ptáčka s rezavou náprsenkou. Jsem ospalý a dlouho spím, až do tmy. Na louce u lesa přesto zastihuji ještě poslední růžolící efemérní červánky a pár zvířat, ztrácejících se v houstnoucí tmě. Rozeznávám dva zajíce, kteří si spolu hrají, a tři srnce. Jeden zahání jiného pryč,  mně neznámo proč, a jednu srnku ještě potkávám cestou. Ta mě zpozorovala a klidí se pro jistotu do lesa. U studánky je zase nějaký bordel, nějaký ten člověčník, jakési plastikové sáčky, tašky, šatní ramínko... Já to věděl, že tam dlouho nevydrží být čisto. Pořádek trval přesně pouhých devatenáct dní.

 

---