Máme to v rodině

V mé rodině je několik generací alkoholiků. Ani můj otec není výjimka. Matka od něj odešla, když mně bylo 17 a sestře 11 let.

Táta byl moc hodný, když jsme se sestrou tehdy zůstaly s ním. Bral nás jako náplast na matčin odchod od alkoholika. Byly jsme jeho tajnou nadějí, že alkoholik není.

Jenže my neměly v úmyslu odejít od svých vesnických kamarádů do Prahy s matkou. Nechtělo se nám opustit cigarety tajně kouřené v lese. První polibky se šmejdícím jazykem v puse v polích za vesnicí, místní  diskotéky. Slavnosti Máje, které se dělávaly i s průvodem a májkami ,v noci tajně rozdávanými dívkám na vrata. Odejít od ping pongu v klubovně, v zimě od kluziště, kde se hrál hokej i s holkama v bráně jsme vůbec nezamýšlely. Nechtěly jsme odejít od čtyřkola, které jsme si vyrobili za pomocí chlapů ze zámečnické dílny. Od brigád na senách. Od sbírání okurek, za které jsme dostávali první peníze i rány do hlavy, když jsme je po sobě házeli. Máminu Prahu jsme odmítly. Během následujících desetiletí tátu opouštěly různé partnerky. Každá mu zanechala, aniž by to tušila, záminku, pít více.

 Kam až se dá propít za třicet let?

Na to vše jsem myslela, když mi volala z Vinohradské nemocnice sociální pracovnice. Prý tátu do nemocnice přivezli z okresního města bez dokladů, bez osobních věcí a v bezvědomí. S těžkými popáleninami. Až nyní mne vypátrali. Ošetřující doktor mi sdělil, že má na sobě „záplatu“ (sešité spáleniny z vlastní kůže i z kůže umělé) přes půl zad. Náročná operace. Mezi životem a smrtí byl pět dní.

„Kdyby nepřežil, zažalujte okresní nemocnici, téměř ho nechali umřít, nic s ním dva dny nedělali,“ říká mi doktor.

Prozradila jsem mu, že otec je alkoholik. Vykulil své odborné lékařské oči. Došlo mu stejně jako mně, že pacient byl několik dní bez stálého přísunu alkoholu. Prožíval absťák a delirium tremens dohromady. Přežil kombinaci těžkých popálenin, náročné operace a alkoholického deliria. Zřejmě jej zachránilo jeho několikadenní bezvědomí. A poté umělý spánek.

Žít se mu tedy ještě chce.......

            Přemýšlela jsem o tom, že můj otec se nedožije tak vysokého věku jako jeho děda, můj praděda. Alkoholik ,jak jinak. Žil do devadesáti šesti let. Do souvislostí jsem si dávala i mého dědu, táty tátu. Alkoholik, jak jinak. Navíc byl karbaník. Prohrál rodině střechu nad hlavou v kartách. Když mému tátovi byli dva roky. Od té doby vlastního otce neviděl. Kdyby táta celý život neseděl za volantem různých vozidel, jeřábů a bagrů, už by možná nežil. Při profesi řidiče se musel v pití alkoholu omezovat.

Důchod se stal jeho osobní tragédií. Nemusel se kontrolovat. Za patnáct let důchodu už se propil pár kilometrů ke smrti. Chybí mu jen kousek. Teď ho zachránil patchwork z vlastní kůže. Chytlo na něm oblečení, které měl polité naftou. Omdlel a našli ho až za dva dny. Má velikou výdrž.. Cukrovku mu našli před třemi lety a nic si neléčí. Každou víkendovou návštěvu u něj doma mne čeká „překvapení“. Vypnutá elektřina či odpojená voda, které neplatil, byly  kdysi maličkostmi.

            Po zahojení patchworku na zádech jsem otce nechala převézt do okresního městečka do sociálního zařízení. Doma nemohl být, hrozila mu infekce do ještě nezhojených jizev. S hygienou a koupáním to už dávno nepřeháněl. Sociální pracovnice se mnou řešila, co s ním. Kam s ním na doléčení. Byla úplně nadšená mnou navrženou nemocničkou se sociálními lůžkami v městečku kousek od bydliště táty.

„ Přes zimu tu máme v nemocnici hodně bezdomovců po úrazech z popálenin.. Způsobí si je v chatkách, kde si chtějí zatopit. Jako váš tatínek, taky si chtěl zatopit doma s naftou,“ prozradila mi.

„Už jsem v tom vašem městě domluvila, že mi některé chlapce přijmou a nechají si je tam do konce zimy. Mají volná lůžka.“

Po pár dnech pobytu táty v nemocnici mně telefonovala vrchní, že pan primář by se mnou potřeboval mluvit.

„Víte, on nám tady opil několik lidí.,“ říká mi doktor. Nechápavě zírám.

„Má u sebe hodně peněz. V nemocniční kantýně tatínek rád hostí cizí lidi. Máme tu čtyři bezprizorní obyvatele z Prahy. Ti se ním opili téměř do němoty.“

„ On bere poměrně velký důchod a zde za nic neutratí, navíc mu nejméně jeden zbyl z pobytu v nemocnici v |Praze,“ vysvětluji primářovi.

Dohodli jsme se, že já otce vystraším, že se zde krade. A že si má dát raději peníze do trezoru na sesternu. Každý den mu budou vydávat sestřičky na podpis jen málo peněz. A že dojdu za kantýnskou, které razantně, pod nějakou pohrůžkou, vysvětlím, že mu nesmí dávat na dluh alkohol. Určitě po pár dnech pobytu táty zde v nemocnici, ví, že on je dobře platící host, který dává velké spropitné.

Při odchodu už mezi dveřmi mne doktor ještě zastavil.

„Musím vám něco říci. Nedá mi to. Jděte se podívat za barák k lavičkám, kde se kouří. Váš tatínek tam sedí s jedním tím bezdomovcem z Prahy. On má úplně stejné jméno i příjmení jako váš otec. Je asi o deset let mladší, doklady prý nemá.“

Udiveně jsem obcházela budovu nemocnice. U lavičky stál a kouřil táta a s ním další Josef Novák. Stejná postava, černé prošedivělé vlasy, zarostlé husté šedé obočí. Jako kdyby byl jeho dvojče, ale mladší. Nebo bratr. Velmi, velmi podobný bratr. Vzpomněla jsem si na zmizelého vlastního dědu, otce mého táty. Karbaníka a alkoholika. Od svých dvou let ho nejen můj táta, ale ani nikdo jiný z rodiny, neviděl. Je to jasné. Pořídil si další rodinu, nebo jenom dítě.

 Máme to v rodině.I to je jasné.