park 2

nechal sem to rozhořet, jak lesní požár postupující hluboko v jehličí pomalu mě zaplavovala hřejivost alkoholu po periferiích kapilár.
nezaostřeno kolem, hluboko ve mě je hlubší studna než moje vědomí. dívám se na oslizlý kameny tisíc let starý, čichám ten hluboký vznešený pach netečného času a přeci je studna cestou do jiného světa, světa který děsí, do prostoru za hranici světla. parket pro čistě šlapající představivost, tmu uhnětenou do nekonečna forem v tmavěmodrých variacích. pozorujeme se navzájem s ústím studně. kolem se ovijí slova. jiná slova, slova druhých, slova na okraji, slova přidávající barvu myšlence vzdálené. nemají obsah. zvuky. jen zvuky meliorované atmosférou.
pomalu se to otáčí na ložiskách z vaty. kde slunce zapadá, odkud studeně fouká - jeden směr. žádným směrem není nic víc než rotace.
před mýma očima klesá park svahem, někde daleko praští dřevěné lodi věčnou prací trupu, stojím na netečně šedě-metalickém prachu plném popela.
vzduch se napne a vymrští každym stahem bránice. nebeská modř stokrát se stane modřejší pro pohled, stále švitoří sluneční odpoledne vsazené do parku nad běžícím městem.

popijím, dívám se na město. ve zkreslení vzálenosti působí jako papírovej model nasazenej na očích. tolik známých prvků mění tvář tak na dálku. stávají se znich připomenuté pohlednice. mementa místt. nad střechami poletuje paměť, fantazie, člověk, všechno co zří bílou zář perutě, a přesto chromé a pomale neohrabené, neb jedno s druhým překáží si v letu.
plachtění racků i pád kamenů, lehkost i přímost, obě se srážejí, vytvářejí neurčíto nad vědoucím tichem parku.

opouštím okolí, vracím se ke studni. není už černá. není už porostlá řasou. svítí spektrem barev v černém kameni smyslu.