Naděje

Hrozně zakřičela a vrhla se po něm. Co mi to prokrista udělal? Zničil mě. Zničil celý můj život. Vzal mi ze života radost z malých věcí, vzal mi inspiraci a najednou mi dochází dech. Proč? Možná mi to nevzal všechno on, možná jsem se o to nějak zasloužila. Třeba je to ve mně. Přemýšlela náhle, jestli to, že teď nemá žádný pevný bod, není nakonec její vina. Obviňovala se dost dlouho na to, aby ji ostatní kolemjdoucí zpozorovali. Všichni se na ní koukali jako na šílence, který je už stejně ztracený. Někteří chlapi se podívali se soucitem, ženy povýšeně otočili hlavu jinam. Měla snad umřít přímo tam? Třeba je to ten cíl, ke kterému se snažila dostat. Jen bezvládně umřít … Vždycky zjistí, že chce stejně víc, a proto to, co má, jí nikdy nemůže stačit. Snažila se naučit nějaké skromnosti, ale nikdy nenacházela cestu.

Nikdy. Snad jednou. Možná. Vždycky je nutné najít cestu k naději. Ba co víc, je to nejdůležitější, co v životě máme. Chuť věřit. Jakmile nás opustí, dojdeme až na samé dno.