Záchranná fantazie

Už od začátku bylo všechno jinak, jinak než si představovala. Bylo to totiž mnohem hezčí. Začátky jsou vlastně na vztahu to nejhezčí, vždycky to tak bylo, ale neznala, co je to láska. Věděla, že ten vztah skončí, stejně rychle jako začal. U toho posledního to ale netušila. Malovala si všechno do posledního detailu a sny se jí snad i plnily. Až na ten poslední. Snad chtěla až moc, moc od života, kterého si nevážila. Má cenu vůbec popisovat, co na začátku a během cítila? Vždyť to většina lidí zná… Našla někoho, kdo byl její druhá půlka. Pro něho by i dýchala.

Na světě chodí spousta lidí, kteří jsou jiní než ostatní, nebo si to aspoň myslí. Každý jsme originál a když najdeme někoho, kdo nám rozumí, miluje nás a dává nám to, co potřebujeme, říkáme tomu láska. Jenže ani tak se to nedá slovy popsat. Láska je něco, co může být krásné, ale může se změnit v lež, stereotyp, když se o ni nestaráme, nebo když ten druhý necítí to samé. Láska je něco, co je tak neuvěřitelně nesobecké, že se i ona sama divila, co dokáže svému milovanému obětovat, věnovat a dát… Pro sobeckého člověka to může představovat omezení, ale na počátku si to třeba neuvědomuje. Proto jsou začátky nejhezčí, když tedy opomineme poznávání jeden druhého. 

Právě jdu se psem na procházku, je to vysoký štíhlý hnědý setr. Ladně se pohybuje po kamenné cestě a nasává vůni jara všude kolem. Má rád volnost, takže se vypravím do parku, kde ho můžu pustit z vodítka. Dnes je 2.listopadu, což znamená, že máme výročí začátku našeho vztahu. Už jsme spolu přesně tři roky. Přemýšlím, jak překvapím svého přítele, mohla bych udělat večeři nebo s ním vyrazit do kina,když v tom mi zazvoní telefon. Přemýšlím nad významem toho slova-telefon. Špatná zpráva vám může vzít všechno, co máte, po čem toužíte. A naopak dobrá zpráva vám promění chvíli života v ten nejšťastnější okamžik.  Uvědomím si, že si opět přehnaně vymýšlím svou budoucnost, protože s přítelem jsem sotva půl roku.

Sedím na lavičce v parku a vyhlížím někde svého nejlepšího kamaráda, který má přijít každou chvílí. Ale ne sám.

Kluci se přiřítili  na kolečkových bruslích a já HO v tu chvíli vidím. Upoutají mě jeho nohy, nevím proč, nikdy předtím jsem si nohou tolik nevšímala. Opálené vypracované nohy, které mi určitě nedají spát.

Samozřejmě, že ty nohy mi nedaly spát. O měsíc později je mám doma denně… Nebo já přicházím za nimi. Ale dost o nohou, přece nebudu mluvit celou dobu o příteli jako o nejkrásnějších nohách, co jsem kdy viděla… Je v něm totiž mnohem víc. Nemá cenu popisovat člověka, protože skrze tyto řádky ho nepoznáte a nedovedete si opravdu představit, jaký je. Proto vám nechám volnou představivost. Je teď jen ve vaší moci, jaký bude…

Odjíždím na hory, bude to nejdelší pobyt bez přítele. Týden se může zdát jako strašně krátká doba, ale pro někoho, kdo to zažil po tom, co vidí druhého člověka každý den každou volnou chvíli je to jako na týden nežít. Cítíte, že nejste úplně celí a ten druhý vám chybí.

Když jsem se vrátila, byla jsem vyčerpaná po celém výletu jako nikdy předtím a pomalu si uvědomovala, že jsem zpátky doma. Že za pár hodin budu zase s ním. S někým, kdo znamená víc než rodina. Můj život.

Nevydrželi jsme to celou noc a tak hned jak jsem se vrátila u mě přítel spal. Bylo to něco neuvěřitelného, musela jsem si na něj opět zvykat. Na ty pocity, i naše milování bylo jako poprvé. Užívala jsem si dotyky, polibky… Měla jsem co dělat, abych nebrečela, protože to bylo nádherně romantické, ale pro mě nové. Bylo to jako poznávat všechno od začátku a nevědět. Najednou jsem líbala úplně cizí rty, cizí tváře. Ale stálo to za to, prožívala jsem si svůj vztah ještě jednou od začátku, alespoň první dva dny.

Dneska je velký den, slavím své osmnácté narozeniny. Kdysi jsme si slíbili, že si dáme k osmnáctinám zásnubní prstýnky. Těším se, ale zároveň se sama sebe ptám, jestli na to nezapomene… Jdu ke stolu, nalévám víno a znovu už po desáté narovnám ubrus, aby to bylo celé působivé. Zapínám pomalou muziku a krájím na plátky maso a dávám na talíř zeleninu. Slyším bouchnout dveře, to je on… Jen jestli na to nezapomněl, protože já pro něj překvapení mám. Pomalu odcházím z kuchyně přivítat ho. Sundává si bundu a boty a já nenápadně zkoumám tašky, co nese. Neudržím normální výraz a jsem zvědavá jako nikdy předtím. Přítel odtuší, že mi něco je, ale neodvažuje se zeptat, proč jsem tak nedočkavá. Poodejdu do kuchyně a dokončím svůj kuchařský výtvor. Vlastně moc nevařím, jen když opravdu chci, takže je to něco jako svátek.

Po jídle se přítel odebere pryč a ani moc neokomentuje mojí snahu. To ještě neví, že je napuštěná vana a nově povlečená postel…

,,Chci Ti něco dát a slíbit. Myslím, žes něco podobného celou dobu očekávala a já jsem celou dobu nervózní, protože si nejsem jistý, jestli jsi to tehdy myslela vážně a nebudu vypadat směšně. Přece jen nám bylo ještě míň, i když jsme pořád na to třeba mladí…“

Vybavím si tu chvíli. Byla hrozná zima, nádherně sněžilo a my stáli venku a vyfukovali dým z cigaret. Najednou jsem dostala divný pocit a musela jsem říct tu větu. Stáli jsme proti sobě v objetí a já si ten pocit hrozně užívala. ,,V tuhle chvíli bych dokázala i zemřít,“ možná to zní negativně, ale já si smrt chci představovat jako začátek něčeho nového a taky si ji představuji jako nový pocit, právě ten, který jsem zažila. Najednou mě napadlo, že si toho člověka, který mě zahřívá svým tělem, chci jednou opravdu vzít. ,,Vzal by sis mě? K mým osmnáctým narozeninám?“ Nevydržela jsem to.Vyhrkla jsem otázku plnou obav. ,,Vzal bych si Tě.“

Zasněná se dívám do zdi a střídavě na hodiny. Zase si představuji něco nepopsatelně krásného, byť v opravdovém životě údajně ne tak idylického, jenže představy bývají silnější než já… . Půl jedné, vždyť už mi měl volat…

Co s ním je? Přemýšlím neustále. Čekám celou hodinu a vytáčím zoufale jeho telefonní číslo.  Dostávám panický strach a svírá se mi žaludek. Nakonec si lehnu na postel a sleduji telefon. Únavou usnu, protože na telefonu mačkám stále stejné číslo už pátou hodinu a pořád se mi nikdo neozývá…

Probudím se kolem druhé v noci a pochoduji po schodech dolů pro pití. Mám strašlivou žízeň a sucho v krku. Cítím se divně, něco mi svírá srdce, zřejmě bych teď nepromluvila. V ruce pevně držím telefon a neodvažuji se na něj z nějakého důvodu podívat. Asi vím proč…

Předčítám si znovu a znovu zprávu od přítelovy sestry a bojím se uvěřit. Hrnou se mi slzy do očí a bezmoc. Nemůžu nic udělat a to je nejhorší emoce, kterou znám. Nehoda. Vybourali se. Nepřežil.

Má vůbec cenu si něco plánovat, něco si představovat, když to nejspíš nevyjde? Přemýšlím nad tou otázkou neustále dokola a dokola si říkám, že kdybych si všechno tak nemalovala, třeba by se to ani nestalo. Stal se ze mě jiný člověk, připravenější, zamlklejší a neschopný se radovat. Jediná věc mi zůstala- vzpomínky, fantazie a jistota-že jednou zemřu. A pořád si smrt představuji jako bezbolestnou, osvobozující a krásnou… Díky té své fantazii jsem ještě naživu a snažím se žít dál. Po nocích místo spánku přemýšlím a představuji si, jak by asi vypadalo moje štěstí, které není možné znovu nalézt. Ne v tomhle světě.