Konečná svoboda

Starší povídka, spíš rozvláčná, nehledejte žádné zápletky, prostě jen rozmluva dvou lidí o světě.

Konečná svoboda

Seděla v tureckém sedu, naproti ní seděla obdobně zkroucená žena. Mezi nimi byl nízký černý dřevěný stůl a na něm položené karty. Na oknech byly zatažené závěsy a na podlaze se rozprostíraly rudé svíčky. Ačkoliv skrz závěsy prosvítalo světlo zvenčí, uvnitř byla naprostá tma, kterou narušovaly jen plápolající plameny svíček. Z rádia se ozývala nějaká pomalá esoterická písnička zřejmě pro pocit naprostého uvolnění.

-,,Teď si vezměte tu první hromádku a levou rukou si z ní vytáhněte tři karty a položte je na stůl směrem od sebe. Pak to samé proveďte i s ostatními hromádkami. Myslete na to téma, na které se chcete během výkladu zeptat. Jinak na něj společně nenajdeme odpověď,“ pronášela s klidem v hlase konejšivě věštkyně. Byla to dáma ve středních letech se zvláštním darem číst v lidech. Tvářila se překvapeně, když Viktorii zahlédla ve dveřích svého bytu.

Položila karty na stůl a pomalu je otáčela. Viky se dřív moc o karty nezajímala, a tak netušila, co jednotlivé symboly na nich znamenají. Jedna karta jasně vyobrazovala kostlivce. Smrt. Nejdříve se trochu lekla. Vzápětí však přišla druhá karta- cesta. To ji uklidnilo. Snad ji čeká nějaké zajímavé dobrodružství.

-,,Teď mi dejte ruce. K výkladu používám i svou osobní metodu. Pomocí vašich emocí, minulosti a karmě dokážu zjistit mnohdy více o vás,“ tvářila se tajuplně, ale vzbuzovala důvěru. Viky k ní natáhla obě ruce.

-,,Mám pro vás jednu zprávu. Svým způsobem je to špatná zpráva. Normálně se to ani lidem neříká, jenže já cítím, že vy to unesete. Jste silná osobnost, a navíc to pozitivně, ovšem radikálně změní váš život.“

-,,Nenapínejte mě, chci to slyšet,“ okamžitě se zajímala.

-,,Náš výklad se měl týkat vašeho vztahu. Ale já tam vidím ještě něco jiného.“

-,,Co jiného?“ se zvědavostí v očích chtěla vědět Viky.

-,,Já… Opravdu to nerada sděluji a nemyslete si, že mám v úmyslu si s vámi nějak hrát. Tyhle věci se berou vážně. Na důkaz toho, že to bylo míněno vážně, od vás nebudu chtít žádné peníze.“

-,,Co tím myslíte?“ už dychtivě chtěla znát pravdu.

-,,Víte,“  významně se odmlčela a povzdechla si, zamyslela se a pokračovala:,, Zemřete mladá. Pravděpodobně dojde k nějaké nehodě na silnici. Ve vašem autě. Cítím, že budete mít vedle sebe nějakého blízkého člověka, ale půjde o ženu. Bude vám asi pětadvacet.“ Pronesla s lítostí v hlase a pevně tiskla její ruku.

-,,To není pravda!“ sebrala svou tašku, vyprostila se ze sevření a odcházela naštvaně a vyděšeně rychle pryč.

 

Odpoledne, konečně skončila škola. Viky se blížila po hlavní ulici k jednomu lokálu třetí cenové. Míjela své rychlejší spolužáky, kteří šli k metru. ,,Mějte se, hezký víkend!“ popřála jim.

-,,Ahój! Jak se máš? My se tak neuvěřitelně dlouho neviděly.“ Objala vroucně a upřímně kamarádku, která na ní už čekala před hospůdkou s příznačným názvem ,,Na zapomění“, kam právě měly namířeno.

-,,Čau, no to teda. Ale je to kvůli tobě, ty se neumíš ozvat!“ vyčetla jí Róza a už otevírala dveře do kouřem zaplněné téměř obsazené hospody.

-,,To bych tak jistě netvrdila, ale přít se nemá smysl. Přišla jsem si s tebou hlavně pokecat. Přesně v tomhle čase a na tomhle místě.“ Posadili se do rohu k masivnímu dřevěnému stolu na lavici vedle sebe.

-,,Co se děje, jsi v pohodě? Nemluvíš nějak moc složitě? To tvoje: V tomhle čase, na tomhle místě… To bude asi tou školou, viď, jste měli filozofii, že jo?“ zapálila si cigaretu a potáhla z ní. Mezitím přišel ke stolu mladý pohledný kluk, aby si objednali.

-,,Dejte mi jedno malý prosim,“ zažadonila trochu omluvně Róza a nadechla se, aby mohla dodat:. ,,Jo a ještě mám chuť na hermelín.“

-,,Mně jen kolu prosím,“ řekla a poposedla si Viky, protože jí bylo nepříjemné, jak po sobě ti dva pořád koukali.

-,,No, hele, filosofii jsme neměli. Ale ty zase nějak sršíš humorem, nejedla si  vtipnou kaši? Nějak se culíš na toho číšníka,“ pousmála se Viky.

-,,No dovol, to von se snad culí na mě, ne?“ dotčeně se k ní naklonila Róza, jako by ji mohl z druhého konce hospody slyšet, a zase se na něj podívala. Přitáhla si popelník a uhasila cigaretu, kterou už asi minutu jen tak třímala v ruce a jako v hypnóze pozorovala, jak se z ní ještě kouří.

-,,Počkej, teď vážně,  pamatuješ si, jak jsem ti jednou říkala o tý věštkyni? Já jsem se od tý doby strašně změnila. Ona měla pravdu, že mě to pozitivně změní. Uvědomila jsem si, že od tý doby dělám všechno jinak,“ zvážněla Viky a změnila tón.

-,,Jak jinak? Co tím myslíš?“ pozvedla nechápavě obočí Róza.

-,,No hele, jednoduše… Třeba od tý doby, co řídím, nebojím se. Jezdím třeba sto osmdesát na dálnici, a vím, že se nezabiju, takže mi o nic nejde. Rallye bych bez toho taky jezdit nemohla. Když driftuješ do zatáčky, je tam vždycky nějaký riziko, že to nedopadne dobře.  Ze smrti nemám strach, protože už několik let se s ní snažím smířit. A snad se to i daří…“ Viky u poslední věty nezněla moc přesvědčivě.

-,,To tak nemůžeš vůbec brát. Nějaká  psychicky nemocná ženská ti řekne v tvých čtrnácti, že umřeš, a ty tomu přizpůsobíš celej život. Vždyť to jen poslouchej, je to úplně na hlavu.“ S rezignací v hlase popírala všechny myšlenky.

-,,Víš, i kdyby byla naprosto vyšinutá, tak mi to něco dalo. Nemám strach téměř z ničeho, protože život je nejvíc, o co můžeš přijít, ale já vím, že to stejně jednou ztratím. Záleží mi jen na tom, kde budu až přijde ten konec.Myslím kam dojdu v životě. Chápeš?“ s nadějí očekávala pochopení Viky.

-,,Jenže tím, že se ničeho nebojíš, a máš jakoby míň času než ostatní, snažíš se plnit si sny dřív?“ ujišťovala se.

-,,Přesně. Žiju tak, abych všechno stihla v co možná nejkratším čase. Nedokázala bych roky o něčem bloumat, než bych se odhodlala k činu. Když víš, že něco nedokážeš napodruhé, ale máš jen jednu šanci to změnit, snažíš se mnohem víc hned napoprvé.“ Byla přesvědčená o své pravdě, jen potřebovala Rózu taky nějak dostat na svou stranu.

-,,Jenže co když se zmýlila, a ty ve svých šestadvaceti budeš kouřit už dvě krabičky denně, protože ti bude jedno, že si ničíš zdraví, bude z tebe nějaká obluda, protože se mezitím šestkrát vybouráš a nebudeš mít v životě už nic, čeho bys chtěla dosáhnout?“ oponovala Róza.

-,,A co když se nezmýlila, a já svým přístupem dosáhnu čehokoliv? Víš, třeba právě tohle myslela. Tehdy mi řekla, že ví, že já to unesu a ještě si z toho něco vezmu. Jiným lidem se to prý neříká. Tušila, že jen podpoří mojí filozofii. Neberu to tak, že když mám jistotu, že umřu brzy, je to nějaká tragédie. Snažím hledat samá pozitiva. Dodává mi to odvahu zkoušet všechno nové, protože jinak se může stát, že už to nezkusím nikdy. Poznávat nové lidi, kultury a náboženství, protože není lepší způsob, jak poznat sama sebe. Ovšem taky rychleji přemýšlet, kde na to vzít.“ Venku se začínaly vznášet první zimní vločky. Viky usrkla poslední zbytek čaje a Róza dopila malé pivo. Odstrčila kousek od sebe talíř po nakládaném hermelínu, který během dlouhého monologu stačila dojíst, a hrála si se svým náramkem.

-,,Mmmm,“dožvýkala poslední kůrku chleba, ,, faktem je, že něco do sebe to má. Chvilkama mám pocit, že lidi naprosto zapomínaj, že by se občas měli zastavit a přemýšlet nad tím, co dělaj. Nemaj na to čas. Jenže se nikam nevyvíjej a najednou zjistěj, že jim celej život utek, aniž by si toho měli šanci všimnout. Pak přichází na řadu to, že bejvaj nešťastný ze zpackanejch scén svýho života, a nevědí kam maj jít dál. Jenže nejsem si jistá, jestli je to zrovna tim, že si neuvědomujou, že ten život může kdykoliv skončit. Spíš je to taková povaha a dnešní svět je takovej,“ dívala se nepřítomně na obrovský obraz na stěně, na kterém byla abstraktní lebka ve víru barev.

-,,Hele to jsem teď slyšela na obědě u babči docela zajímavou myšlenku,“ najednou si nadšeně vzpomněla Viky. ,,Povídala mi o tom, jak dřív měli lidi radost i z uplně prťavý sponky, kterou měli jen oni a museli na ní dlouho čekat nebo si jí vyrobit. Dneska jen zajdeš do obchoďáku a nakoupíš si všechno dle libosti. Tak mě napadlo, že ta doba je ve všem mnohem lehčí, jenže není naopak těžší?“ Odněkud se zase vynořil ten mladý číšník, který odnášel talíř i piva. ,,Dáte si ještě něco? Nedali byste si třeba s náma brko?“ a potutelně se usmál na čtyři kamarády, kteří seděly na druhém konci hospody u stolu.

-,,Pojď, dělej, dáme si… Když někdo nabízí zadarmo,“ šťastně se zvedala Róza. ,,Já si nedám, stejně řídím, ale půjdu tam s tebou.“

Sbíraly věci, aby se mohly přesunout na druhý konec. ,,Jó, ale ta tvoje bábi… Vona má pravdu. Lidi nedokážou být dneska šťastný kvůli maličkostem. Pořád je něco, co se musí učit, aby nebyly horší než ti ostatní. Všude je dost informací, a vyhrává ten, kdo je slyší první. Není divu, že se nemaj čas zastavit. Ale kdo tohle může změnit?“

-,, To je to, co ti celou dobu chci říct. Nejde o to, jaká je doba. Jde o to, jak jsou lidi naučený  přemýšlet. Kdyby každý nebyl sobec, který potřebuje neustále jen vyhrávat a vědět TO první, ale zajímal se i o jiný hodnoty, pak by všechno neutíkalo tak rychle. Vždyť byly doby, kdy vycházelo pár nových filmů za měsíc, dneska mají v kině každý týden premiéru nové filmy, a ty nestačíš ani zaregistrovat jejich název.. Vadilo to tehdy někomu? Jenže jsou dvě možný východiska. Buď půjdeš s tím davem, a budeš se snažit zapadnout, soutěžit a vědět víc. Nebo se na to vykašleš, a budeš žít podle sebe. Jenže mě zajímá, kam s tím přístupem vlastně dojdeš?“

-,,Hm… Hele pojď si dát taky brko. To ti pomůže, abys už nad tím nepřemejšlela. Anebo dojdeš k uplně jinejm závěrům.“ 

-,,Vždyť řídím,“ odvětila zamyšleně Viky.

-,,Ale umřeš až v pětadvaceti, takže domů dojedeš…“ s důrazem na slovo ,,až“ odvětila sarkasticky Róza.

---