Tomy Simský

„Heslo?!“ ozval se dětský, elektrický zkreslený hlas z reproduktorů zvonku.
„Králiček plyšáček,“ řekl s povzdechem Tomy Simský. „Musíme změnit heslo na něco bližšího naší inteligenci,“ pomyslel si, když mu červený laser kontroloval zornici jeho oka pro správný přístup. „Přístup potvrzen,“ ozvalo se z reproduktoru. „Vítejte.“ Pancéřové dveře se rozevřely.
„Dobré ráno, Tomy,“ pozdravil příchozího vrátný. Měl něco kolem deseti let a byl nejstarší v nadaci Dudlík.
„Brej, brej,“ odpověděl nepřítomně Simský. „Velkej Charlie je u sebe?“ zeptal se vrátného.
„Jo je, ale nemá moc dobrou náladu,“ na to vrátný.
„Hm, nevzpomínám si, kdy ji měl naposledy,“ odpověděl s ušklíbnutím Tomy.

+++

„Počkej tady, Honzíčku, maminka si jen vyzvedne penízky a hned zas půjdeme,“ řekla paní s velkým kloboukem, „zatím si tady sedni a nezlob!“ posadila své dítě na židli a postavila se do fronty v bance.
„Však já si taky vyzvednu peníze,“ ušklíbl se šestiletý zloděj a vyndal z kapsy malý ISVP řady 30i. „Doufám, že tenhle Imager Své Vlastní Podoby od profesora Koumlese bude fungovat těch třicet minut,“ přál si Honzík a namířil na sebe čočku ISVPa a stiskl tlačítko IMAGE. Na displeji se začalo objevovat, kolik už je vytvořeno procent jeho kopie.
„Zlatíčko, maminka se trochu zdrží,“ zavolala paní s velkým kloboukem z fronty a posunula se o pět cm blíž k přepážce. „Koukám, že si pěkně hraješ,“ pochválila své dítě, nic netušíc, že se její synáček chystá vykrást banku.
Image complete, objevilo se na displeji divného přístroje.
„To šlo celkem rychle,“ radostně si pomyslel Honza a nastavil činnost, kterou bude jeho dvojník dělat, po dobu jeho nepřítomnosti. A pak ještě nastavil čas na vyvoláni image na 40 sekund. „Tááák, a teď rychle pryč, aby mě neviděli s mojí podobiznou,“ řekl malý lupič a vydal se opatrně ke vchodu pro zaměstnance banky. U vchodu se podíval na místo, kde ještě před 40 sekundami seděl. Teď si tam jeho kopie maluje obrázky. „Takže, část A mám za sebou. Teď je na řadě nejdůležitější část mého plánu,“ usmál se zločinec a zaťukal na vstupní dveře pro zaměstnance banky. Dveře se otevřely. „Co je?!“ zeptala se nevrle dvoumetrová postava hlídače banky.
„Super, ta jeho výška se mi velmi hodí,“ potěšeně si pomyslel Honzík a proklouzl mezi hlídačovýma nohama, které byly dvakrát větší než náš pachatel.
„To jsou ale blbý forky!!!“ naštval se hlídač, když nikoho neviděl, a zase zavřel dveře a sedl si na židli a pokračoval ve čtení. Honza mezitím nepozorovaně se přemístil k velkému stolu, kde na něj nebylo vidět a on si mohl v klidu projít další části jeho velkého plánu. Zkontroloval si čas podle hodin zabudovaných v ISVPu. „Dvacet sedm minut, než zmizí můj klon. To je spousta času,“ zaradoval se a vydal se s mapou, kterou si předem připravil z internetu, k hlavnímu trezoru.

+++

Čáááu Tomy,“ pozdravila basovým hlasem postava, měřící něco kolem 1,48 metru.
„Nazdar Malej Charlie,“ opětoval pozdrav Tomy a začal ho bolet krk, z toho, jak se díval nahoru. „Jdu za bráchou, jo?“
„Jasný,“ přihlouple se usmál bodyguard nejmocnější osoby v nadaci Dudlík.

+++

„Hej kluku, jak ses sem dostal?!“ Zeptal se nechápavě hlídač trezoru. Vstal. „Pojď, půjdeme najít tvojí maminku.“
„Ach jo, myslel jsem, že nebudu muset nikomu ubližovat,“ ďábelsky si povzdychl Honzík, vyskočil na stůl a trefil hlídače přímým švihem ruky do zátylku. Dospělá postava padla na zem v mdlobách, zkosená šestiletím dítětem.
„Doufám, že už nenastanou další komplikace,“ přál si Honza, když se s vypětím všech sil snažil schovat ochromené a velice těžké tělo hlídače.

+++

„Co je? Kdo je?!“ ozval se nakvašený dětský hlásek.
„Ale no ták, proč ten nepříjemný hlas? To jsem já Tomy, Tomy Simský,“ představil se příchozí. Dveře se rozlétly. Tomy musel sklonit hlavu, aby viděl na maličkou, plešatou postavičku dítěte, které vyšlo ze dveří.
„Co chceš?!“ zeptal se Velkej Charlie nevrle a ani příchozího nepozdravilo.
„Copak nemůžu přijít za svým starým kámošem v nadaci? Na kus řeči? Bez toho, že bych něco chtěl? Jak se říká jen tak?“ dělal překvapeného Tomy.
„Nekecej a vybal, co dnes chceš?“ nenechal se nachytat Velkej Charlie “Peníze, nebo hulení?“
„Obojí,“ řekl klidně Simský.
„Cože?!!! To ses posral ne?“ zařval Velkej Charlie.
„Proč to sprosté slovo? Tvoje nynější pocity se dají vyjádřit i jiným typem slov, ne tak vulgární,“ poučoval s naprostým klidem Tomy.
„JDI DO PRDELE S TÍM, CO MÁM A NEMÁM ŘÍKAT. PROČ MĚ POŘAD OTRAVUJEŠ S TAKOVÝMA VĚCMA, JAKO JSOU PRACHY A HULENÍ? ZAPOJ TEN MOZEK, ZA POMOCI KTERÝHO SE NABOURÁVAŠ DO SYSTÉMU,“ zařval Velkej Charlie, až Tomymu zalehlo v uších.
„Ale no ták, Charlie,“ uklidňoval ho Simský.
„Velkej Charlie,“ opravil ho příkře šéf nadace Dudlík.
„Ó, Velký Charlie, žádám Vás o odpuštěni,“ předstíral Simský obdiv postavení jeho přítele. „Proč bych měl ale lidem krást, když máš doma skleník s trávou, a peníze si tiskneš?“ řekl a čekal, jakou výmluvu si dnes vymyslí Velkej Charlie.
„Trávu si sice sám pěstuju, ale prachy nemám. Nebo spíš takhle, nemám barvy do tiskárny,“ řekl Velkej Charlie. „Takže jestli chceš hulení a peníze, tak mi přines základní barvy v plechovkách. Bereš?“ zeptal se Velkej Charlie a nabídl Tomymu ruku. Tomy mu s ní potřásl. Tímto byla nabídka potvrzena oběma stranami a tudíž platná.
„Ok, seženu ti ty barvy v plechovce, ale dej mi prosím na jointa, aby se mi lépe myslelo a dělalo,“ zaškemral Tomy a s vítězným pohledem sledoval, jak Velkej Charlie zašel do místnosti zabalit brko. „Díky Charlie,“ slušně poděkoval, když si ho ukládal do kapsy.
„Jmenuju se Velkej Charlie. Velkej Charlie, to je to tak těžké pochopit?“ rozčilil se Velkej Charlie.
„Ne, není to tak těžké pochopit, Charlie,“ zasmál se Tomy Simský a musel utíkat, aby nedostal pár pohlavku, když se na něho rozeběhl naštvaný šéf nadace, který požadoval OD VŠECH, aby mu říkali Velkej Charlie.

+++

Sšsšsšsšsšsšsšsšsšsšs ozývalo se z Honzíkova řezáku na kov, když s ním vrtal díru do trezoru. Díky velice silnému plamenu, který vycházel z řezáku, měl za chvilku v trezoru otvor a mohl si jít naplnit kapsy penězi. A taky že šel. A jak rád. Bral pouze pětitisícovky, aby neměl moc plné kapsy (to by se určitě prozradil). Podíval se na hodiny na stěně.
„Sakra. Za minutu zmizí můj image.“ Vydal se tudíž zpět ke stolu, kde měl čekat na svou maminku. Stihl to jen tak, tak.
„Honzíčku, maminka se už vrátila,“ řekla paní s velkým kloboukem, která se vracela celá unavená od dlouhého stání. „A za to, žes byl tak hodný a nezlobil jsi, tak půjdeme do cukrárny,“ pohladila svoje dítě po vlasech a určitě netušila, že její synáček má v kapsách tolik peněž, že by si klidně mohl koupit tu cukrárnu.

+++

„Hm, tak to jsem zvědavý, kde seženu ty barvy!“ šel Tomy po ulici a nahlas přemýšlel. „No nic, tak spálím toho jointa, aby se mi lépe přemýšlelo.“ Zašel do slepé uličky. Asi tak po deseti minutách zase vyšel na ulici. No teda vymotal se na ulici.
„Takže, kde sehnat barvy v plechovkách?“ uvažoval. „Mohl bych se nabourat do systému dovozců barev, upravit jim tam pár informací, a pak už jen čekat, až mi je přivezou na adresu, kterou jím tam sám zadám,“ ušklíbl se nad tímto geniálním plánem, který ho napadl a nevšímal si udiveních pohledů lidí, kteří šli kolem něho. „Ale néé!“ zastavil se náhle Simský a plácl se do čela. „Jsem přeci půjčil svůj notebook profesoru Koumlesovi, aby tam nainstaloval nějaký nový hardware.“ Už opět šel. „No jo no, tak budu muset vymyslet něco nového. Nemám peníze, takže vylučuji běžný postup a to takový, že bych je šel normálně koupit. Ačkoli by to bylo nejrychlejší, ale prostě nemám peníze, tudíž tato možnost není realizovatelná. Sakra. Proč platí, že ten, kdo má peníze, má moc? Proč se kvůli tomu papíru zabíjejí lidé? Proč? No nic no, s tím už nic nenadělám. Tak jak se sakra dostanu k těm barvám. Ach jo. Budu se muset snížit na tu nejhlubší možnou vrstvu a budu je muset ukrást. Brr. Už jen to slovo krást mi je nesympatický. Ale bohužel tu nevidím jinou další možnost. Sakra. Tomy Simský, největší PC hacker, který se naboural do systému FBI, OSN a osobního počítače prezidenta Ameriky, teď musí krást barvy v plechovkách. To nezní velmi vábně. To nezní vůbec vábně. Sakra. Ale bohužel, v tento okamžiku nevidím jinou lepší možnost. Sakra.“ nebyl z této možnosti příliš nadšen. „No jo no, jenže já jsem dal svoje slovo na to, že ty plechovky s barvou přinesu. A co řekne Tomy Simský, tak to taky splní,“ začal zase s monologem. „I když je mi proti srsti krást, tak jinak to teď prostě nejde. Já každý úkol plním. Každý. Jediný úkol, který nesplním, bude ten, kde zahynu. A snad to nebude pro barvy v plechovce,“ překousl svůj odpor ke kradení, a šel ukrást plechovky s barvami.
Otevřely se dveře u banky a ven vyšla paní s velkým kloboukem a jejím synem. Stále ještě zhulený Tomy si toho nevšiml (připravoval si plán krádeže), a tak nárazu nešlo zabránit.
„Dávej bacha, kluku!“ okřikla Simského paní s velkým kloboukem a chtěla odvést svého syna od tohoto kluka, a jak rychle zatáhla za ruku svého dítěte, tak mu z kapsy vypadly peníze. Tomy si toho všiml a rychle na peníze dal nohu, aby je ještě někdo jiný nezřel. Počkal, až paní se svým synem odešli, a podíval se, kolik získal peněz.
„Kurva!“ uniklo Tomymu, který jinak nemluví sprostě „15000 kč? Ať to nejsou halucinace z toho hulení,“ zalapal po dechu a štípl se. Peníze nezmizely. „JO! SUPER! Koupím ty barvy a ještě mi hafo peněz zůstane a od Velkého Charlieho dostanu ještě další many a trávu. A pak se zase můžu na nějakou tu dobu zase vytratit. Než mi dojdou prachy a ganja,“ usmál se Tomy a šel koupit ty barvy.

+++

„Cože, to už seš tady?“ přivítal Tomyho Velkej Charlie.
„Jo jsem a tady máš ty barvy, jak si chtěl,“ předal mu barvy a převzal svou odměnu.
„Nezklamal jsi,“ pochválil ho Charlie.
„Tomy Simský nikdy nezklame. To si pamatuj,“ připomněl Tomy, usmál se a byl na odchodu.
„Jasně. Čus,“ opětoval úsměv Charlie a už chtěl za Simským zavřít dveře, když do místnosti vběhl Honzík.
„Zdravím Velký Charlie, mám špatné správy. Někde jsem ztratil z toho milionu 15000 kč!“