Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se1. Začátek nového života v Nice
01. 06. 2011
0
0
953
Autor
Aleiska
1. Začátek nového života v Nice
Lidé nedovedou ocenit přítomnost a naplnit ji životem.
Proto tolik touží po lepší budoucnosti a koketují tolik s přítomností.
Johann Wolfgang Goethe
Sean Hasting vyšel ze svého domu na pobřeží a pozoroval právě zacházející slunce. Dům v Nice byl pro něj jediným útočištěm, kde se zcela mohl oddat svým potřebám. Nikdo jej zde neobtěžoval, nikdo po něm nic nežádal. Zde mohl začít znova, od nuly.
Stín, který chránil jeho pokožku před vlivem zhoubného slunečního žáru, mu dodával nejenom pocit bezpečí, ale vydával i tolik potřebnou ochranu před teplem.
Naposledy pohlédl na slunce, které se ztrácelo za obzorem, a vešel do svého příbytku. Nohy ho neomylně zavedly na pohovku, sedl si do ní a zavřel oči.
Zmateně se kolem sebe rozhlédl, aby mu vzápětí došlo, že usnul v obývacím pokoji v zcela evidentně nepohodlné pozici. Jak bylo patrné, když se pokoušel postavit. Jeho úplně nepohyblivé nohy jej neudržely a on se svalil zpět. „Sakra, sakra,“ zanadával, položil si na ně ruce. Musel si je promasírovat, dostat do oběhu krev.
Po několika minutách se mu to podařilo, byl proto v pokušení radostně vískat, ale… ne, tohle se pro něj nehodilo, ne pro někoho, jako on. Zvednul se a vyšel směr kuchyň. I přes to, že byl tím, čím je, měl hlad! Ale netoužil po tom, co většina jeho druhu. Ne, právě naopak.
Ta rudá životodárná tekutina doopravdy nebylo to, co by chtěl pozřít. Věděl, že jej to může stát život, ale bez ní? Bez ní ani ten zatracený život cenu neměl.
Netušil jak se cítí ona a ani to vědět nechtěl. Nyní jen věděl, jaké to je, když… když ztratíte někoho, na kom vám záleží víc, než na vlastním životě.
Ne, byl jen zrůda!
Nezaslouží si, aby žil!
***
Nedaleko od jeho bytu se odehrávalo něco, co zcela obrátí děj našeho příběhu, který se měl týkat lásky mezi dvěma zcela odlišnými světy. Od tohoto dne mělo být vše jinak, osud však zamíchal kartami a rozhodnul, že mezi nimi bude ještě mnoho překážek, než… a budou nakonec spolu? Možná ani ne, ale jejich láska byla taková, která se říká… „ta pravá“.
Dívka se zachichotala, zcela mimo děj filmu, a položila hlavu na přítelovo rameno. „Není to sranda? Jak se toho může někdo bát?“ Zezadu se ozval podrážděný sykot a poté následoval výkřik… hrůzy. Někdo měl jiný názor na věc.
Ona si však z toho nic nedělala, pokračovala dál ještě více zvýšeným hlasem. „A navíc...jak někdo v téhle době může věřit tomu, že existují upíři. Vždyť to je…“
Žena sedící před dvojicí otočila svůj podmračený a soustředěný obličej k nim a promluvila. „Já si to nemyslím! Jeden z takových upírů totiž sedí za mnou.“
„Prosím,“ usmála se nechápavě a nakrčila nosík, „mohla byste vysvětlit, jak jste to myslela? Nejspíš jsem vás nepochopila.“
„Ale ne, pochopila jsi mě správně holka,“ domluvila a otočila se zpátky, aby se mohla dodívat do konce.
Mladý muž, sedící ihned nad dvojicí se uchichtl.
„Nějaký problém?“ otočil se na něj dívčin přítel a zamračeně přimhouřil oči. Muž jen pokrčil rameny a ruce zvedl v obranném gestu. „Sorry, nechtěl jsem tě urazit, ale přišlo mi to… vtipné.“
„Maxi, uklidni se,“ snažila se jej usměrnit. To už ale její přítel nevydržel, zvedl se a chystal zakročit, „nech toho, měli bychom jít,“ chytila jej za ruku a odtáhla pryč z kina.
Postarší žena se otočila zpátky a pozorovala jejich vzdalující se záda. Pohled jí sjel na mladého muže, v očích se jí zablesklo, snad… chtíč. Poté věnovala úsměv mladíkovi o dvě řady dál a opět se věnovala filmu.
„Stacy, díky, že jsi mě odtamtud odvedla! Nejspíš bych toho zmetka roztrhl jak hada!“ objal dívku kolem ramen a vydali se do restaurace na večeři. Oslavu pátého výročí si přeci nenechají zničit.
***
Zvonění.
Nervy drásající zvonění, které jej probralo z neklidného spánku, se stále ozývalo. A snad i přibývalo na své intenzitě. Mávl rukou a shodil na zem budík, zvonění však neustávalo.
„Seane, hej Seane, jsi to ty,“ zařval mu kdosi do ucha. Ten tvor, idiot, mu řve do jeho citlivých uší a přitom… vždyť ví, jak je to nepříjemný! „Earle, jasně, že jsem to já! Můžeš se sakra uklidnit! Co se stalo!“
Ticho.
„Tak co, Earle?“
„No,“ zakašlání, „nevím, jak ti to říct, ale to… tvoje… matka,“ polknutí, „zase se pokusila někoho zabít a tentokrát… Udělala z nich to, čím jsme my!“
Doprdele, doprdele!
„Tak to je… v totální prdeli! To jsi ji nemohl uhlídat!“
„Já…“ koktal.
Zavrtěl hlavou a opřel se o stůl. „Jo, ty! Dobrý, co se dá dělat. Já se o to postarám a… budu se snažit, aby se z nich nestali další „zatracení“, to by nedělalo dobrotu!“
„Ale… zkus je nezabít!“ skočil mu do řeči. Muž na druhé straně telefonu, kterého známe jako Sean, zaskřípal zuby, což Earla rozesmálo. „Dobrá! Nebudu tě už rozčilovat. Co se stalo s Ericou….“ Oznamovací tón dal vědět, že Sean zavěsil.
„Idiot,“ zavrčel nevrle a lehl si zpět do postele, „vždycky musím všechno srovnávat. To je celá moje matka! To snad není možný, aby všechny nespolehlivé geny dostal jen Earl. Je jí až neuvěřitelně podobný, nepředvídatelný a hlavně… nezodpovědný blb! I když je to můj bratr anebo právě proto?“ Nechápavě zavrtěl hlavou a vyskočil na nohy! „Den může začít!“
***
Kroky jej neomylně vedly do té nejzapadlejší a nejomšelejší ulice, kam se odvažovali jen ti, kdo měli pro strach uděláno anebo chtěli skoncovat se svým životem. Neohlížel se a ani nezastavil. Jakýkoli neočekávaný pohyb jej mohl stát život stejně tak, jako toho, kdo by na něj zaútočil. Znali jej, ale vždy se mohl objevit někdo, kdo byl nový a… pak už neexistoval.
Šustění igelitových pytlů, ve kterých byly podezřele se tvářící předměty, narušovalo tichou až morbidní atmosféru. Zakrýt tiché kroky se jim však nedařilo. Zpomalil a zcela neočekávaně se otočil, aby mohl stanout tváří v tvář své noční můře. „Jamesi, co tu děláš?“
Muž neodpověděl, jeho tvář skrýval stín.
„Nechceš přeci přijít k úrazu.“
Ušklíbl se, rozesmál divokým smíchem, při kterém by každému normálnímu smrtelníkovi tuhla krev v žilách. Sean však nebyl až tak úplně normální a smrtelník, to vůbec ne! „Já?“ odsekl mu James pobaveně.
Temnota kolem začala nabývat na intenzitě, jestli to vůbec šlo, kolem se začali objevovat postavy. Kruh se uzavíral.
Sean unaveně zasunul ruce do kapes a naklonil hlavu na stranu. „Nebudeme si přeci dělat potíže. Dnes tu nejsem proto, abych bojoval! Naše problémy můžeme řešit někdy…“ kdosi zavrčel, „…jindy. Chtěl jsem říct, ale jak to tak vypadá, tak asi ne,“ stačil ještě dodat, než se na něj jeden z nich vrhl. Nestihl zareagovat tak bleskurychle jako většinou. Útočník jej škrábl ostrou zbraní. Zavrtěl hlavou a vyskočil ze země. „Tak asi ne. Pojďte, ať můžu pokračovat v cestě.“ Ukazováčkem si k sobě vábil dalšího, nyní už byl připraven. Muž se rozpadl již při letu na dvě části, aby vzápětí shořel.
Oprášil si kalhoty a téměř ledabyle se podíval na jediného přeživšího, Jamese. „Vypadá to tak, že si vybíráš čím dál tím slabší spolubojovníky.“
„Myslíš?“ odvětil s úsměvem.
„No. Vypadá to tak, ale možná se pletu.“
James přistoupil blíž. „Tohle byla jen předehra, jen předvoj. Příště…“ zmizel, aby v něm zasel alespoň semínko obav. Zbytek slov nebylo potřeba. Sean teď alespoň tušil, že jej něco čeká. Nevěděl však kdy!
Větřík odnášel prach.
***
Probudila se, její smysly byly… byly tak jiné. Olízla si rty, měla žízeň, ale… byla tak jiná, tak spalující, neutuchající. Rozhlédla se kolem, i když všude kolem byla tma, cítila… ano, cítila přítomnost někoho jiného. Ještě něco dalšího bylo s ní v místnosti, ale člověk to nebyl. Chřípí nosu se jí zachvělo, nasála tu vůní… sladkou a vtíravou.
Poté to cosi zakňučelo.
Zvíře!
Znechuceně se odvrátila a přimkla se ke stěně, jako kdyby s ní chtěla splynout.
Hlad!
Ano, právě teď cítila hlad, byl čím dál tím víc silnější. Hlad ji nyní zcela naplňoval, nemohla se tomu bránit a snad ani nechtěla.
Chceš to!
Udělej to!
Neznámý hlas byl všude, zmateně se rozhlédla kolem. Opět si olízla rty, byly suché a popraskané.
Poddej se tomu!
Musíš!
Nechceš přeci zemřít!
Pomalu se zvedla do kleku, sunula se podél zdi. Věděla, že musí být opatrná, pokud nechce zvíře vyděsit, a dostatečné rychlá na to, aby jej usmrtila dřív, než by jí mohlo ublížit. Cítila tepot srdce, nárazy krve do stěn cév.
Cítila strach!
Strach bezbranného zvířete. Vzepřela se v ní vlna lidskosti, jediná část, která jí ještě zbývala. Stačila však jediná chyba a i ona byla pryč! Chyba vyděšeného tvora bažícího po životě.
Cosi vyskočilo, zaútočilo!
Uskočila, aby vzápětí udeřila nebývalou silou. Na zem dopadlo obrovské zvíře, pes! Její pes! Vydala ze sebe nelidský řev a se slzami v očích se sklonila k tělu. Krev vytékala z přeseknuté krkavice. Zuby se prodloužily. Bojovala, ale věděla, že musí prohrát. Musí, pokud chce žít!
Na co čekáš?
Pij!
Tentokrát ten hlas poslechla a smočila rty v té rudé a horké tekutině, která ji dodá sílu k tomu, aby bojovala a nakonec i vyhrála.
Sytá se odtáhla od chladnoucí mrtvoly, fláku masa, olízla si rty a zavřela oči. Nezaslechla, že se otevřely dveře, dovnitř vstoupil černý muž, vzal ji do náruče a odnesl do pokoje.
Na vedlejší posteli ležel muž.
„Stacy a Max,“ zamumlal a otočil se k postavě stojící za ním ve stínu, „matko, proč zrovna oni?“
„Earle, ty jsi neviděl jejich oči!“ zašeptala, jako kdyby to vše vysvětlovalo.
Nechápavě se na ni otočil, zavrtěl hlavou a odešel. Žena se však posadila do křesla, které stálo mezi oběma postelemi, a upřela pohled na měsíc na nebi.
„Kde je!“ probral ji zcela evidentně naštvaný hlas jejího druhého syna. Sean se uráčil také konečně ukázat. „Jak si to vůbec představuje?“ usmála se. Earl na to odpověděl cosi nesrozumitelného a to jej naštvalo ještě víc! „Ona ti řekla, že…“
Sice je oba stvořila ale s tímto novým, Maxem, mohla něco udělat! Mohla jej utvořit k obrazu svému. Stačí jediné slovo a… Otevřel oči! „Chlapče, ještě lež. Nejsi tak silný abys…“
„Kdo jste?“ otočil se na ni nechápavě. „Kde je Stacy?“ zmateně zamrkal, aby se poté otočil po směru její ruky. Na něco ukazovala. „Proboha, co se s ní stalo?“
Pohledem se zaměřila na dívku a poté pochopila, co měl na mysli. Krev, všude na dívce byla krev.
„Je zraněná?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou, „jen měla hlad a ty budeš mít za chvíli…“ jeho tvář se změnila, „…taky,“ dokončila.
Kdosi rozrazil dveře a vešel dovnitř. „Matko!“
„Má hlad!“ přerušila rázně jeho lamentování a bez dalších zbytečných řečí odešla.
Max pohlédl na muže, který stál ve dveřích jako bůh pomsty. Zavrčel, aby se následně pod Seanovým upřeným pohledem přikrčil!
Za chvíli dovnitř vstoupila ta žena a položila před něj sklenici plnou rudé tekutiny. „Co je to?“ dostal ze sebe strnule. „A co je se mnou?“
„Napadl tě upír a já ti pomohla… jinak bys zemřel!“ Sean nesouhlasně zavrčel, ale jeho matka jej nevnímala. „Je to krev! To je odpověď na tvoji první otázku.“
Nedůvěřivě přikývl, hlad byl silnější. Vůně přebíjela vše, jeho čich byl lepší, silnější než jakýkoli jiný smysl. Vrhl se ke sklenici a na jeden zátah ji vypil. „Ještě,“ zašeptal slastně, „teplá. Chci čerstvou, lahodnou… krev.“
***
„Kde je!“ zařvala, „Jamesi, kde jsi nechal toho zmetka?“
Oslovený sklonil hlavu a poklonil se až k zemi. „Zabil všechny, jen já…“
„Jak to, že jsi přežil jen ty!“ přerušila jeho výmluvy.
„Paní, já…“ vstala a zastavila se u jeho pokrouceného těla. „… nebyli připraveni. Potřebuji nové lidi. Ti, kteří jej neznají, nám jsou k ničemu!“
Usmála se. „A ty si myslíš, že přesvědčíš jeho přátele, aby ho zradili?“
„Ne! Já nemám na mysli jeho přátele, ale… spíš nepřátele! Tvor jako on jich má nespočet a kdokoli z nich udělá vše pro to, aby se pomstil.“
„Máš na mysli někoho konkrétního?“
Podíval se na ni, aby následně sklopil pohled. „Ano,“ odvětil strnule, „jmenuje se… Aulidea!“
„Čím pro něj byla?“ otázala se zvědavě.
„Kdysi dávno ji miloval a… udělal z ní to, čím je!“
Ušklíbla se. „Ano, to je dost dobrý důvod k tomu, aby jej nenáviděla! Přiveď ji, chci si s ní promluvit o jeho… slabinách.“
Jeho kroky se pomalu vzdalovaly. „Přiveď mi něco k jídlu a ať je to mladé a čerstvé. Nechci si kazit chuť.“
„Jistě paní,“ odvětil a byl pryč.
Slastně se olízla a pohlédla na vyděšenou a třesoucí se dívku ležící na špinavé kamenné zemi. Po krku jí tekla vlastní krev, snažila se ji vlastními prsty zastavit. Znechuceně se odvrátila. Takové plýtvání! „Hoďte ji Learkoovi! Mě už je tahle špína na nic!“
„Kdo jsi?“ zachraptěla neznámá těsně nad hranicí smrti.
Žena se usmála, až odhalila svoje bílé nepřirozeně dlouhé zuby. „Já? Já jsem paní, která rozhoduje o životě a smrti. Jmenuji se Gigi a ty jsi?“
„Alyson,“ zachrčela, „proč musím zemřít?“
„Ty bys chtěla žít?“ otázala se jí zvědavě a několika kroky, které je od sebe dělily, se k ní přiblížila. „Je něco, co bys mi mohla dát za svůj bezvýznamný život?“
„Cokoli! Udělám cokoli proto, abych mohla žít!“
„I za cenu toho, že budeš tím, čím jsem já a všichni, kdo jsou tady?“
„Ano!“
„Dobře,“ otočila se k příchozímu muži, „odveď ji ke Curanderovi a ať se o ni náležitě postará! Poté ji pošleme k našemu společnému příteli. Sean bude určitě nadšen!“ rozesmála se šíleným smíchem.
„Kdo?“
„Vengador! Rozumíš tomu, co říkám? Jsi přeci ze Španělska!“
„Ano, mstitel,“ zašeptala dřív, než upadla do bezvědomí.
***
„Jak si to sakra oba představujete? Matko, ty vytvoříš dalšího´prokletého´a pak mu řekneš, že jsi jej zachránila. Jak…“
„Nechceš doufám křičet ještě víc, že? Možná tě napoprvé neslyšel! Jen přidej na hlasitosti! Potřebuješ pomoc, nemůžeš to všechno dělat sám!“
Earl jen zavrtěl hlavou a pohodlně se usadil do koženého křesla. Pozorovat ty dva jak se hádají a oba stojí za svým. Nic nebylo lepšího, než tohle. Snad jen… Ne zavrtěl hlavou. Kdyby se to dozvěděl Sean, polkl.
„… jak si myslíš, že bude reagovat, až se dozví pravdu? Myslíš, že by je pak nenapadla pomsta?“
„Hmm! A co Aulidea?“ pronesla jméno, které bylo v této společnosti již dlouhou dobu tabu.
Její syn se odmlčel, zadíval se mimo, a po chvíli odešel.
„Tos nemusela, matko,“ zaslechla obviňující slova svého druhého syna. Ten se také následně zvedl a odešel za Seanem.
Nepozastavila se nad tím a vrátila se k odpočívající dvojici ve vedlejší místnosti.
Vylekal ji chladný mužský hlas.
„Co lidská krev?“
Neodpověděla.
Dívka se chvíli na to přidala. „Vy nepijete lidskou krev?“ pronesla zmateně.
„Ne. Tedy – ano, ale… Je to těžké, nevím jak to vysvětlit. Moji synové ji nepijí, protože v nich… ve většině z nás vyvolávají ty nejhorší věci. A věřte mi, vy je nechcete poznat! Nestojí to za ten chvilkový pocit,“ dokončila zasněně.
„Za jaký pocit?“
„Ne, nechtějte to vědět.“
Jejich pohledy mluvily za vše.
„Když vypijete člověka a tím jej zabijete, postupně v sobě ničíte vše lidské a pak z vás je jen zvíře, stroj. Stroj, který udělá i za kapku lidské lahodně chutnající krve cokoli. Každý z nás to poznal a nakonec s tím i bojoval. Jen pár z nás vyhrálo!“
„Existuje někdo, kdo…“ podíval se na svoji přítelkyni, „je někdo, kdo nás zabíjí? Víte, jen bych chtěl vědět, jestli máme nepřátele?“
„Ach,“ polkla.
Vyměnili si pohledy. „Ano?“ zašeptala Stacy a lehce se nadzvedla na rukách.
„Můj syn, Sean bojuje proti těm, kteří vytvářejí další jako my. On chrání lidi a…“
„Jak to, že neochránil nás?“ odsekl jí Max.
Žena pokrčila rameny. „Nemůže být všude!“
***
Alyson se probrala z bezvědomí a rozhlédla se kolem sebe. Seděla v nějaká temné a špinavé kobce, která nevypadala moc honosně. Světlo dovnitř prosvítalo jen malým zamřížovaným okýnkem a na nebi byl vidět jasně bílý měsíc, úplněk!
Tahle „místnost“ jí připomínala její pokoj v místě, kde pracovala a kde ji našla ta podivná žena, která ji… Rychle si sáhla na krk a nahmatala na něm dvě malé jizvičky, které se zdály již zcela zahojené. Rozšířily se jí oči úlekem a zplna hrdla se nadechla k výkřiku, z hrdla jí však unikl jen skřehotavý hlas. Pokusila se promluvit, ale… nešlo to. Polkla, opět s potížemi – bolest byla… bylo to něco jiného než většinou. Vše se jí zdálo jakoby… vzdálené, jako kdyby se to ani nestalo jí, ale někomu zcela jinému. Pokusila se nadechnout nosem. Ten zápach – vůně, do ní udeřil a zasáhl ji zcela nepřipravenou, v ústech se jí začaly sbíhat sliny, olízla se a zamrkala. Její pohled se zostřil a Alyson viděla, jako kdyby v tu chvíli rozsvítili!
Nervózně se procházela po místnosti a zamyšleně si prohlížela vše, na co narazila. Po zběžné prohlídce zjistila, že je v místnosti jen postel a záchod. Nikdy sice nebyla ve vězení, ale tento pokoj ho podle jejího názoru dost vystihoval. Nejvíce na ni působila ta zamřížovaná okna.
Po několika minutách, zkoumání mříží, zjistila, že má dost velkou sílu, ale ne na to, aby se dostala ven.
Hlad začal nabývat na intenzitě, ale nebyl takový, jak si jej pamatovala… z teď již předchozího života. Ještě sic nevěděla o tom, že se jí radikálně změní život, ale tušila změnu a doufala, že bude k lepšímu.
Čas se vlekl neskutečně pomalu, měsíc mizel z jejího zorného úhlu a tak se vždy o kousek posunula. Nakonec již nebylo kam se pohnout. Měsíční paprsky zmizely za obzorem, aby je nahradily sluneční!
Ptáci se začali ozývat stále hlasitěji, znělo to jako velký orchestr. I sluch se mi zlepšil! Zamhouřila oči a podívala se směrem ke slunci. První paprsky se dotkly její ruky – zapálilo to tak, až ucukla. Posunula svoji ruku do stínu a oči se jí zabodly do malého ptáčka, který přilétl na kameny v okně. Několik okamžiků na něj nehnutě zírala a poté její ruka, zcela nečekaně, vylétla a chytila vzpouzejícího se ptáčka do pasti. Lehounce jej sevřela v dlani a vtáhla ruku zpět. Snažil se uletět, ale stisk byl dostatečně silný, aby jej udržel a dostatečně jemný, aby mu neublížil. Pohladila ho po rozčepýřené hlavičce, několikrát otevřel zobáček a pohlédl na ni korálkovýma bezelstnýma očima. Jako kdyby jí žádal o to, aby jej pustila. Přejela prsty po jeho křidýlkách a z očí se jí zpustily slzy. „Musím, promiň.“ Stačilo jediné škubnutí, nepříjemný zvuk lámání a poté následovalo ticho. Setřela si z tváří slzy, lehla si na zem a několika kapkami z ptačí krve si osvěžila chuť. Bylo to i přes počáteční odpor něco povznášejícího.
Zase zavřela oči, ale usnout se jí nedařilo. Ležela napjatá, ostražitá, připravená kdykoli vyskočit a bránit se proti nečekanému nepříteli. Nyní věděla, že nemůže věřit už nikomu!
Nevěděla, co se to s ní děje a snad to ani vědět nechtěla. Ne potom, co zažila za posledních několik let. Ta žena ji vlastně osvobodila. Omyl! Okřikla se v duchu. Osvobodila, aby ji znovu zavřela!
Za stěnou se začaly ozývat podezřelé zvuky. Obyvatelé tohoto domu se vraceli zpět! Odkud? Ptala se sama sebe, i když odpověď znala dopředu. Vraceli se z lovu! Proto se stále častěji ztráceli lidé!
Posledních několik dní zcela neočekávaně mizeli lidé, aby se vzápětí objevila jejich těla zohavená k nepoznání. Sama to zažila na vlastní kůži, když našla svého posledního přítele. Ležel ve své vlastní krvi a pomalu z něj unikal život. V té chvíli se cítila osvobozená, ale probral ji neznámý mužský hlas a pak? Pak si nepamatovala nic jiného než jen ten nepříjemný pocit, když se do jejího krku zakousla ta nádherná žena. Nepřipadala ji známá, v jejích poměrech by se tahle tvář neztratila, nikdy, ale byla tak jiná a přitom stejná! A pak… ano, řekla, že udělá cokoli proto, aby mohla žít! A Alyson Oscuro, vždy plnila to, co řekla! I kdyby ji to mělo stát její nový život! Měla vlastní pud sebezáchovy, který ji vždy pomohl i z těch nejzapeklitějších problémů.
Během jejího přemýšlení se před dveřmi zastavily jedny z kroků, zbystřila. Vyskočila do dřepu a pomalu se sunula k nejvzdálenější stěně. Cítila na zádech sluneční paprsky, které se jí propalovaly do kůže. Zasyčela, ale vydržela! Musí, pokud chce přežít!
Zámek cvakl, dveře se rozletěly a stál v nich stín, nejspíš muž podle struktury a celkové vizáže. Jeho vůně byla tak… otřásla se. Bylo to něco nadpozemského, nelidského. Spíše to vybízelo k tomu, aby se co nejrychleji schovala. „Kdo jste?“ zašeptala zmateně a ustoupila ještě o jeden krok, když on udělal krok k ní.
Smích se rozlehl celou, narážel do stěn a vracel se do jejích ušních bubínků, kde rozechvěl kladívko, kovadlinku a třmínek.
Zmateně zamrkala. Poté však získala ztracenou sebedůvěru a vyskočila na nohy – do stoje. „Kde je tvá paní? Zaveď mě k ní, ihned!“ zavelela autoritativně.
Ušklíbl se a vyšel ze stínu. Chvíli na to se lehce uklonil a ukázal rukou k východu. „Prosím, slečno.“
Alyson trhla rameny, potom, co jí oslovil, a vyšla ze dveří. Slyšela za sebou jeho tiché kroky a cítila v zádech jeho pohled. Za ohbím cesty se otočila, on to však nečekal a narazil do ní. „Kdo jsi ty? Já myslela, že je slušnost představit se dámě první. Ty mě znáš, ale já tebe ne. Co s tím uděláme?“
Ušklíbl se, opět!
„Hmmm?“ odvětila, když nereagoval.
Protočil oči. Snažil se o to, aby to vypadalo nenápadně? Poté nepatrně pokrčil rameny a založil si ruce na hrudi. „Jak chceš, holčičko,“ pobaveně, „jmenuji se Tyler Mason Assesino. Je to obdoba španělského slova – asesino. A ty jistě víš, co to znamená. Nemám pravdu?“
Přikývla, ale neodpověděla.
„Můžeme pokračovat?“
Opět následovalo jen přikývnutí. Tentokrát se rozešel on a vedl ji do té samé místnosti, kdy před několika dny málem vypustila duši.
Zastavili se před obrovskými tepanými dveřmi. Tyler uchopil klepadlo a několikrát s ním udeřil do tvrdého dřeva.
Ticho.
Dveře se, se skřípáním otevřely a Alyson se naskytl pohled na plnou aulu lidí. Obrovská místnost teď vypadala o něco menší, nejspíše vlivem tolika osob.
Hlasy.
Sílicí hlasy!
Poté následoval hlas, který vyžadoval absolutní oddanost, všichni ztichli, jako na povel. Poklekli a sklonili zrak k zemi.
„Pokloň se,“ zasyčel jí do ucha. Zavadila o něj pohledem. I on klečel a zíral na zem, jako kdyby na ní viděl něco obzvlášť zajímavého. S nezájmem pokrčila rameny a následovala příkladu většiny.
„Learkoo, Curandere, vstaňte!“ zavelela. Alyson koutkem oka pohlédla na dva „vyvolené“ a neubránila se úšklebku, když viděla jejich vyděšené pohledy. Napnula sluch a zaposlouchala se do jejich tichého hovoru. Oni mluvili podřízeně a zcela se vyhýbali očnímu kontaktu se svojí paní. Gigi!
Pohled „paní“ se zabodl do její tváře a na obličeji se jí mihl úsměv. Zlověstný úšklebek.
„Ella nos Vengar (Ona nás pomstí), její nové jméno. Přivítejte mezi námi novou tvář, tato žena, lidským jménem Alyson bude vyslána za tím bestiálním vrahem našich bratrů a sester a – Vengarse de nosotros (Pomstí nás!).
Alyson zamrkala a na povel své „sestry“ se postavila.
***
Sean, vyhlédl z okna v tu samou chvíli jako žena, která na několik měsíců ovlivní nejenom jeho život. Hlavně velmi razantně zasáhne do osudu jeho bratra.
On ale nemyslel na budoucnost! Právě naopak, vzpomínal! V myšlenkách se vrátil k první ženě, kterou miloval! Jak si alespoň v té době myslel. Později však zjistil, že to nebyla láska! Chtěl jen být nablízku toho, kterému změnil celý život. Až pozdě zjistil, že všechno co cítil, byl omyl! Bylo ale pozdě, moc pozdě na to, něco změnit.
Aulidea, tak se jmenovala a byla to jedna z nejkrásnějších žen jeho doby! Celý svět byl proti jejich lásce! Hlavně její rodina, její otec, který pro ni chtěl – podle vlastních slov, jen to nejlepší! A to určitě nebyl život vedle otroka!
Pobledlá blonďatá dívka si setřela slzy z tváří a zhluboka se nadechla tak, jak jí její šaty, upnuté korzetem, dovolovaly. Před chvílí u ní byl její otec a řekl jí… popotáhla… řekl jí, že se bude vdávat! Mohla se však vztekat jak chtěla, jeho rozhodnutí změnit nemohla! Byla jen žena! Vždyť někdy na tom byli lépe i někteří otroci, než slabá žena!
Na okno dopadl malý kamínek a probral ji ze zasnění. Probral jí z jejich naivních myšlenek, že jednou bude všechno jinak a i ženy budou mít stejná práva jako muži – bílí muži!
Mohl by to být Sean!
Její modré oči se na okamžik rozzářily štěstím, aby vzápětí pohasly. Její otec slíbil, že pokud je spolu ještě někdy uvidí, bude si ten černej bastard přát, aby zhebnul co nejrychleji! Přiložila si ruce na hruď a na chvíli zadržela dech. Nemůže dopustit, aby se něco stalo její lásce, musí ho donutit k tomu, aby odešel a nechal ji na pokoji! Ano, řekne mu cokoli jen proto, aby… mohl žít!
Rozevřela okno dokořán a vyhlédla ven. „Lásko,“ ozval se jeho sametový hlas. Polkla a olízla si popraskané rty. „Já…“ zašeptala, „musíš zmizet, hned…“ na další slova nebyl čas.
Zazněl výstřel a pak…
Muž se zhluboka nadechl a sjel pohledem na svoji hruď – jako kdyby hledal otvor po kulce! Zdálo se mu, jako kdyby to znovu zažil. Ten pocit, že brzy zemře!
Stačila jen chvíle, pár centimetrů a už by tu nebyl!
Nebylo by to však nakonec lepší?
Nikdy by se z něj nestalo to, čím je právě teď.
„Néééé,“ vykřikla.
Dopad těla na rozbahněnou zem, v ní vyvolal příval slz.
„Má, co si zasloužil,“ odvětil ten, který jí daroval život a odkráčel zpět do domu. „Těš se na to, co čeká tebe, ty malá nevděčnice!“
Všechno slyšel jako kdyby z velké dálky a pak se nad ním zavřela zem! Upadl do bezvědomí!
Vyděšeně otevřel oči a posadil se na posteli! Všude kolem to příjemně vonělo ohněm a jakýmsi novým pachem. Začenichal a poté si olízl rty!
„Matko?“ zazněla z jeho rtů první otázka po dvou týdnech.
Její kroky se ozvaly jen těsně u jeho pravého ucha. „Copak synu? Zachránila jsem ti život, ale… nechtěla jsem, aby…“
„Cože?“ odvětil nechápavě.
Postel se jen nepatrně prohnula pod náporem dalšího těla. „Tvůj otec byl upír a…“
Syn se rozesmál.
„Nevěříš mi.“ Nezaznělo to jako výtka, ale žena zvážněla. „Milovala jsem ho, ale nevěděla, co je zač a pak bylo pozdě! Když jsem porodila tvého bratra a zjistila to… zabila jsem ho! Já nechtěla, ale…“ zmlkla.
„On zabil… ti lidé, co mizeli… oni?“
„Ano.“
Ten okamžik změnil celý jeho dosavadní život. Zachránila ho, aby z něj byl další ´prokletý´. Do dnešního dne jí to neodpustil, i když to všechno odsunul až do nejzazšího kouta svého mozku. Možná by jí to odpustil, nebýt toho, co následovalo. Jeho touha a chuť po krvi jej zcela ovládla a všichni museli opustit svoji rodnou zemi a odstěhovat se pryč!
Po několika, přesněji po třech, letech se vrátil, zcela sám a odvedl si s sebou ženu, kterou miloval! Kterou si myslel, že miluje, ale chtěl se jen pomstít. Láska byla dávno pryč, zůstala jen touha po pomstě. Vždyť její otec mohl za to, co se mu stalo! To on byl toho příčinou!
„Aulideo,“ zaslechla ten tolik milovaný hlas. Hlas muže, o kterém si myslela, že jej už nikdy neuslyší. „Lásko, přišel jsem si pro tebe!“
Oči jí zvlhly, objala jej a políbila. „Za chvíli se vrátím! Seane, za několik minut jsem zpět! A pak budeme spolu, navždy!“
Vrátila se! Její zakrvácené ruce v něm vzbudily touhu po krvi, ale ovládal se. „Co jsi to provedla?“
Rozesmála se téměř šíleným smíchem a opět jej vášnivě políbila. „Zabila jsem svého muže,“ odvětila bez známky citu, až se i on málem otřásl. Aby zahnal ten svíravý a nepříjemný pocit, naklonil se k jejímu hrdlu a…
„Brácha, kde se flákáš? Zase myslíš na Ericu?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou.
Jeho bratr si jej několik vteřin nedůvěřivě prohlížel a poté jen zavrtěl hlavou. „Když to říkáš!“
„Tak to je na sto procent pravda!“ doplnil Earla a posadil se na pohovku. „Kde je zase matka? Doufám, že jim nevtlouká do hlavy ty…“
„Seane,“ skočila mu do řeči právě přicházející žena, „víš, že bys neměl nikoho pomlouvat za jeho zády! Nemuselo by se ti to vyplatit! A hlavně… chtěla jsem ti říct, že na tebe venku někdo čeká!“
„Kdo?“
Neodpověděla, odešla zpět za novými pomocníky jejího syna!
Sean se nechápavě otočil na bratra, ten jen pokrčil rameny a odešel také. Po chvíli nerozhodného přešlapování se vydal do přijímací části domu. Ve dveřích se zastavil, zhluboka se nadechl a vešel. „Kdo jsi?“
Žena, která seděla na židli, na něj upřela karmínově rudé oči. „Jste TEN Sean Hasting a pomůžete mi?“ dořekla a svezla se k zemi.
Její víčka se zachvěla a poté otevřela oči. „Aulideo!“