„Jo, tohle je pěkně zatracený místo,“ pronesla Kristin omámeně. Byla příliš unavená na to, aby si v Zatraceném lese povídala s mužem, který se jmenuje Lovec. To na ni bylo příliš.

Lovec ji ale stejně neposlouchal. Očima těkal po okolí, jakoby snad měl šanci v té tmě něco zahlédnout. Celé to místo ho zřejmě znervózňovalo. „Můžeš jít?“ zeptal se Kristin. Té trvalo téměř půl minuty, než si uvědomila Lovcovu otázku. Poté kývla a jakmile tak učinila, ztratila rovnováhu a sesunula se na Lovce, který ji chytil oběma rukama. „To zřejmě znamená, že ne,“ procedil mezi zuby. Klidně mohl Kristin nechat na místě, ale neudělal to. Nezbývalo mu tak nic jiného, než ji vzít do náručí a odnést ji pryč. Kristin si vůbec neuvědomovala, co se s ní děje, když ji Lovec popadl, jako by vůbec nic nevážila.

„K-kam to jdeme?“ zeptala se, zatímco jí hlava klimbala ze strany na stranu. A přestože se pořádně nemohla soustředit, ozval se jí v hlavě slabý hlásek. Upozorňoval ji na to, že se nevzdalují jen od místa, kde na ni zaútočil ten tvor, ale také míří opačným směrem, než kde se nachází studánka z jejího snu.

„Musíme se dostat pryč z lesa. Ten tvor, který tě napadl, se jmenuje Vlkohlav. Je nesmírně obtížné ho zabít a těch pár šípů, které jsem do něj nastřílel, ho rozhodně neskolí. Je jen otázkou času, než se vrátí a bude pořádně rozzuřený.“

„Vlkohlav?“ ozvala se Kristin, která pochytila právě jen toto jediné slovo. Její vlastní hlas jí v uších zněl podivně vzdáleně.

Lovec se proplétal kolem stromů ve stále stejně rychlém tempu. Pokud začínal být unavený, pak to na sobě nedával vůbec znát. „Vlkohlav není to jediné, co mi dělá starosti. V tomhle lese žije pěkných pár potvor, které jsou mnohem větší, krvelačnější a navíc se nedají jen tak lehce zabít. Na ty bych tu rozhodně narazit nechtěl. A ty mi to tím svým zraněním taky zrovna neulehčuješ. Trousíš za sebou kapky krve, které je sem mohou snadno nalákat.“

Náhle se za jejich zády ozval řev. Byl to známý řev Vlkohlava, který se jim nejspíše dostal na stopu. I tak byl ale od nich pořád dost daleko. Ale pak se ozval další řev. Ten už ale nepatřil Vlkohlavovi, nýbrž nějakému jinému zvířeti. Byl to hluboký ryk, při kterém tuhla krev v žilách.

„C-co to bylo?“ vykoktala Kristin.

Lovec stále pokračoval v chůzi. Očividně mu dva zvířecí řevy nepřipadaly nijak zvlášť nebezpečné. Kristin zaklonila hlavu, aby viděla na Lovcovu tvář. Usmíval se. „Vypadá to, že jsme měli štěstí. Vlkohlavova krev zřejmě byla lákavější než ta tvoje.“ Jeho slova potvrdilo další zařvání dosud neznámého tvora následované bolestivým zavytím Vlkohlava. A najednou nastalo ticho. Jediné, co narušovalo poklidnou atmosféru lesa, byly Lovcovy kroky.

Kristin ztratila přehled o čase, takže neměla nejmenší tušení, jak dlouho už jsou na cestě. Jednotvárné prostředí lesa ji uspávalo, i když se usilovně snažila zůstat vzhůru. Věděla, že kdyby usnula, existovala šance, že už se nikdy neprobudí. Nepomáhalo jí ani Lovcovo mlčení. Celou dobu držel jazyk za zuby a plně se soustředil na cestu. Sice Kristin ujistil, že jim nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí, ale sám nadále zůstával ostražitý.

Kdyby tak jen věděla, jak se do toho všeho navezla. Ještě toho dne ráno si myslela, že nejhorší na celém dni bude škola. Kdyby tehdy tušila, co na ni čeká, asi by odmítla vystrčit paty z domu. Škubalo jí v paži. Krev sice přestala téct, ale bolest neustupovala. Naštěstí ji díky své otupělosti nevnímala v takové míře.

Bylo čím dál tím těžší udržet oči otevřené. Pravděpodobně už nikdy neuvidí svého otce. Nedostane příležitost pokecat si s Allison. A že by jí toho chtěla tolik říct. Také ji zamrzelo, že nevyužila příležitosti k tomu, aby Mattovi vlepila druhou facku. Ten do sebe zahleděný panák si zřejmě bude zítra ve škole pouštět pusu na špacír a začne o Kristin rozhlašovat, jaká je to coura. To byl totiž jeho způsob pomsty dívkám, které ho prokoukly a pohrdaly jím. Druhý den se o nich začaly šířit všelijaké pomluvy, ale Kristin nikdy nenapadlo, že by je mohl do světa vypouštět právě Matt. Když tak nad tím přemýšlela, tak měl ten slizoun vlastně pořádnou kliku, že právě trčela v  Zatraceném lese.

 

Muselo uběhnout několik hodin, protože nad jejich hlavami se objevily první sluneční paprsky. Celý les vypadal ve slunečním světle úplně jinak než v noci. Rozhodně už nepůsobil tak strašidelně. Vlastně vypadal jako každý jiný les s tou výjimkou, že v obyčejném lese na vás nečíhají Vlkohlavové a jiné bestie, které si vás chtějí dát k večeři.

Kristin stále zápasila se svou únavou. Posledních pár hodin strávila tím, že počítala stromy. Doufala, že jí nějaká činnost udrží vzhůru, ale opak byl pravdou. Celé ji to ještě více uspávalo. Nakonec toho nechala, když zjistila, že za celou cestu napočítala jen jediný strom. Ani se nebylo čemu divit, když při každém počítání se zničehonic zarazila a začala zase od začátku. Pokaždé se tak vracela k číslici jedna.

„Jsme na samém okraji lesa,“ oznámil Lovec a dodal, „myslel jsem, že bys z něj chtěla vyjít po svých.“ S těmi slovy jí postavil nohama na zem. Nejprve se jí sice podlomila kolena, ale Lovec jí zachytil včas. S jeho pomocí došla k poslední řadě stromů, jenž tvořily hranici mezi Zatraceným lesem a okolním světem.

V Kristin převládalo nadšení z toho, že konečně vypadne z toho prokletého lesa a nebude v obležení stromů. Pustila se Lovce a sama učinila těch několik pár kroků, které ji měly vyvést z lesa ven. Ale jakmile překročila stromy vytvořenou hranici, zalapala po dechu. Naskytl se jí ten nejbáječnější pohled na celém světě. Ocitla se na rozkvetlé louce, která byla poseta různými květinami všech barev. Bylo to, jako by nad loukou explodovaly všechny různé barvy a snesly se na květiny. Mnoho z nich navíc nebylo jen jednobarevných, nýbrž duhových. Na jedné jediné rostlině se mísily odstíny modré, červené, žluté, zelené a bílé. Navíc se ze všech rostlin linuly líbezné vůně, které dohromady vytvářely tu nejkrásnější vůni světa. Celá louka byla cítit po jahodách, čerstvě posečené trávě, horkých buchtách vytažených z trouby a mnohem dalších vůních.

Tráva neměla tradiční zelenou barvu, nýbrž žlutou. Azurově modrá obloha byla bez jediného mráčku. A v dáli se tyčila silueta obrovských hor, které se táhly nejméně kilometry do šíře i do výše. Byl to zkrátka neuvěřitelný pohled.

„Vítej v Divnozemi, děvče,“ řekl Lovec, když se i on vynořil z lesa a připojil se ke Kristin. Na ni toho ale bylo moc. Zatočila se jí hlava a upadla na louku. Vůbec jí ten pád nebolel. Cítila se, jako by upadla do nadýchaných peřin. A poté už zase ztratila vědomí.