pracujícím

večerní nostalgie nedělních zvonících hran plazivě klouže po chodnících. naleštěné limuzíny mijí šálky kávy, bílé límečky a campari. jak podmanivá je atmosféra nedělního konce volna, když ji čtete na tvářích těch které to zítra čeká. jak ijektovaná kocovina je nedělní ende, když patříte mezi ty s nevolností očekávající, odalující zítřek.
pomalu se chystám na výměnu krve za pneumatickou kapalinu. líný klouby zvyklý na horizontální polohu mezi stromy vystřídají ocelové čepy. únava je nepřípustná. pohyb, výkon, zisk... modelky se budí a někde na bílých balkónech a hmouří dokonalé oči do vzduchu radostné volnosti. peneři čekají před zběrnou s kovovým ekvivalentem balíčku tabáku a lahve jablečného vína. svět těch prvních je stejný jako pohled na mraky. vidím něco co si jen vysním. ten druhý svět znám, vím, že idila zrovna neobjímá spálené tváře a třesoucí se špinavé ruce. přesto je nyní zas tím nejlákavějším menu. lepší než být těstem na štrůdl každodenního koláče. ať se de Wolker bodnout.
lidi se nějak dokážou smířit s taháním kvádrů pro pyramidy.

"já mám tři brigády." říká mi. no ty asi zvítězíš krásko. možná bys mi neměla splnit mý přání a místo toho transplantovat do mý vzdušný hlavy trochu tekutýho asfaltu ambiciozního toku směrem ku práci.

"z polibků dům se nestaví a chleba nerodí..." i já musím sloužit na lodi, námořníku. zaškrtit mořský hady, vyčistit chlévy, vést se za ruku s dochvilností a ještě musim vypadat, že z toho mám radost.

křičim tady jako malý šakalík. a to je první neděle která sebou nese zítřejší povinnost po třech měsících. zas stanu se šedivě kráčející zombií. hbitýma očima řádícíma po řádkách knížek... v naději, že nebudou muset přestat, že nebudu muset vystoupit a zařadit se.
piáno tu pomalu odkapává do prostoru, má ten zvuk. tu jemňoučkou rozkoš svádivě horké noci. noci z havany. jen se opřít o zeď a čekat co se stane. vždy se něco stane. pivo mění svět a rytmus - předehra k akci jakkékoli tváře. je noc. jsem já. botanická zahrada plná bobtnajích listů šeré mízy.
každej ten stvol přeruší ocel kosy zítřka. ještě nedávno byl jsem stínem přilepeným na nárožích nočního města. teď dopíjím víno a provinile šilhám po hodinách. cítím všechen pot z celého dne. tělo mě pálí po milování s radiací. pro zítřek tvořený nelidkostí. chci si nechat pot, i pálení jen pro sebe a někdy kolem oběda otevřít lahváče, zapálit si, říct: "tak co dneska?" dívat se na ořech a vůbec se nemuset hejbat.
monument faraóna bez perspektivního vyjádření se dívá smutně na na renesanci otroků pouště. abrazivo písku mu prohlubuje vrásky, zůstává sám... jednou mi to dá sežrat až se zas posadím k jeho obrovským rozpraskaným nohou.

měl bych tančit v dešti, zas sem součástí společnosti.
neprší. tančím v červeném víně, zeleném čaji... rozpouští nechuť netanečníka
na povinnejch tanečních když musí objímat tu nejošklivější holku.