Standa 1

Pokud se dobře pamatuji, vyjeli jsme za téměř kuropění. V Brně se to nedá zjistit přesně. Nejsou tam slepice a tudíž nevíš, kdy začnou zpívat. Nebylo však moc světlo a to bylo něco pro Jirku, který se holedbal běloskvoucími ponožkami a čím méně světla, tím víc zářily spolu s jejich nositelem.

Z úseku cesty Brnem a do Dukovan si toho moc nepamatuji. Ono se až na četné opravy Jirkovy přehazovačky toho moc nedělo. Svět spal a my, plni dosud sil a energie a optimismu pýlili nezadržitelně vpřed.
Pouze v Ivančicích navrhl Jirka, že bychom mohli vzdát hold jednomu z největších českých spisovatelů - Janu Procházkovi. Nikde jsme však neviděli pomník, sochu či alespoň pamětní desku věnovanou tomuto velikánovi. Byl rok 1977. Jiří se chtěl pozeptat místních. Jelikož jsme však chtěli na kolech na Lipno a ne Zeleným Antonem zpět do Brna, vzdali jsme se provokací. Pouze jsme na nic nechápající ivančičany volali vyčítavé: „Styďte se!“
V Dukovanech jsme museli vyvinout skutečně enormní úsilí, abychom odolali lákavým nabídkám Jirkovy kamarádky. Argumentovala prostě leč důmyslně: „Kam byste se trmáceli. Tady je taky přehrada a navíc rostou houby!“ Leč naše rozhodnutí bylo nezvratné a od další poutě nás nemohlo nic odradit. Ještě jsme všem předložili náš časový rozvrh, který počítal s noclehem v Kamenici nad Lipou a slíbili jsme všem, že až budeme po celodenní jízdě, osprchováni a nasyceni uléhat do pohodlných postelí, vzpomeneme si na ně. Děti se na nás soucitně podívali. Ony totiž budou spát ve stanu, který si právě stavěli v zahradě. To bude požiteček! Kdepak postel! Také Mirečka s dětmi slíbila, že si na nás vzpomenou.

Za asistence několika dítek si Jiří (jak se bláhově domníval a já mu bláhově uvěřil) v domácí dílně opravil definitivně přehazovačku a po dojímavém rozloučení jsme vyrazili, vyprovázeni až k poslední dukovanské zatáčce houfem povykujících dítek, vstříc dobrodružství. Netušili jsme ovšem, že nás čeká tak brzy. Hned za jmenovanou zatáčkou totiž postihl defekt mou Ukrajinu. Bylo pro nás nesmírným štěstím, že nám dítka nestačila o pár metrů dál. Takto, nevidouc přes stromy v zatáčce naši pohromu, odešla domů zvěstovat, že se řítíme na Telč. Jak říkám, bylo to štěstí, protože nevím, jak bychom snášeli jejich přítomnost a asistenci při potupném lepení. Co by však bylo nejhorší - viděli by nářadí, které (zkušený cestovatel)
Jirka vzal sebou na tuto dlouhou a nástrah plnou cestu. Balíček jím osobně připravený a z mně nepochopitelných důvodů nazývaný nářadí obsahoval kleště kombinované (staré a rezavé), šroubovák (starý, rezavý a vyštípnutý), dvě hliníkové lžíce (na případné defekty) a krabičku lepení Vulkan. Jak sám tvrdil, zkušený a zručný montér, za kterého se sám pokládal, je schopen pomocí této výstroje opravit cokoli.
Potěšil jsem se, že pokud bychom se dostali do finančních těžkostí, mohli bychom rozbalit nářadí u silnice a ponoukat opravářské služby okolojedoucím motoristům. V neděli, když budou servisy zavřené by se zakázky jenom hrnuly. Také jsem měl v úmyslu provádět drobné opravy ve vesnicích, ale Jirka neměl pro moje návrhy pochopení.
Musím zde přiznat, že nebýt Jirkovi silné vůle, kdo ví, jak by expedice dopadla. Po všech těch poruchách, u vědomí že zítra je neděle a tudíž nebude možné sehnat náhradní díly, jsem propadl trudnomyslnosti. Jelikož jsme tehdy ještě neznali Cimrmanovu Píseň do nepohody, prožíval jsem krušné chvíle. Bicykl se mi zprotivil a tlačit ho ještě další den se mi nechtělo. Navrhoval jsem tedy, že zajdeme na nejbližší železniční stanici, pošleme kola jako spěšninu a pokračovat budeme pěšky. Jiří se však nemínil odloučit od svého oře a než poslouchat jeho - Toho bohdá nebude .. - tlačili jsme dál.

Když se chýlil den (a naše síly) ke konci, rozhodli jsme se najít klidné místečko, kde bychom mohli v povečeřet a utišit své nervy pochroumané provozem silnice. Skutečně jsme takové našli na kraji lesa u potůčku. Silnice byla daleko, její ruch k nám nedoléhal a my si po chutné, vydatné a pestré večeři (viz příslušná zpráva) uvařili kotlík čaje a zaujmouc pohodlné polohy oddali se tichu. Všemi smysly jsme absorbovali poklidnou atmosféru tichého podvečerního lesa. Po rušném dni to bylo tak podmanivé, že i Jiří, když si zapálil cigaretu připustil, že mu k pocitu spokojenosti nic nechybí.
Tu se náhle lesem rozlehl výkřik: „Fanoušíííííí!“
Než jsme se vzpamatovali, ozvalo se z druhé strany: „Tadýýýý!“
Z dálky se připojil další, tentokrát ženský hlas: „Máte něcóóó?“
A my zděšeně a pohoršeně poslouchali halekání čtyřčlenné rodinky, která tímto způsobem končila svou návštěvu lesa. Bylo to šílené a my se právě rozhodovali, zda máme ty paďoury pomocí klacků vyhnat z lesa a nebo sami odejít do klidnějších míst. Jelikož hlasové fondy vetřelců byly mohutné a náš útěk by znamenal dlouhou cestu z jejich dosahu, rozhodli jsme se pro první alternativu a začali hledat vhodné klacky. Tu zasáhl do souboje hlasivek nový, mnohem zdatnější soupeř. Zřejmě to byl hajný. Usoudili jsme tak z faktu, že ve svém asi pětiminutovém monologu, řvaném tak silně, že všechna zvěř v okruhu několika kilometrů buď zděšeně prchla, nebo ohluchla, žádal návštěvníky lesa o klid a vysvětlil jim, že hlasitým pokřikováním ruší zvěř. Řeč tato sama o sobě by nebyla tak dlouhá. Byla však hojně protkávána poměrně šťavnatými výrazy na adresu těch, kteří ruší zvěř.

Ten seník, ve kterém nám bylo spočinout byl skutečně nádherný. Až nám bylo líto, že neprší … Pak Jirka připomněl, že si máme vzpomenout na dukovanské, kteří si nás představují daleko odtud v teplých postýlkách. Zkusil jsem to a zjistil jsem, že bych v této situlaci pohodlný seník v lese za žádnou postel nevyměnil. Leželi jsme ve voňavém seně a dívali se na palouček před sebou, šero se měnilo v tmu, objevila se i nějaká zvěř a nám nic nechybělo, bylo nám krásně. Jediné, co mi dělalo opravdu starost, byla Jirkova neodmyslitelná cigaretka. Upozornil jsem jej na nebezpečí které nám hrozí, nabízel jsem mu spousty příběhů v nichž negativní role sehráli právě neopatrní kuřáci a jejich nedbale odhozené nedopalky či zápalky. Jirka prohlásil, že on je kuřákem opatrným, ale rád si nějaký poučný příběh vyslechne. Nemáme totiž rádio a chybí mu Hajaja. Zeptal jsem se, jak se dá v seníku rozlišit opatrný kuřák od neopatrného.
„To je jednoduché. Pokud seník do rána shoří, spal v něm kuřák neopatrný. Pokud seník nedozná zjevné újmy byl nocležník opatrný. A teď ten příběh. Ale poučný!“

Než jsem však vybral ten pravý, podařilo se mi usnout a tak to měl Jirka bez pohádky.