Nemocnice na mém konci

Už pár dní mi nebylo dobře. Konečně jsem souhlasila s blbým endoskopováním, v krátkodobé narkóze sice, ale stejně...3 dny nejíst a užívat  projímadla,no, nic moc.
-Promiň, musím na vécko, říkám tiše  šéfovi.
-Jo, jasně.
Jen co se vrátím, tu větu zopakuji a pak ještě asi 30 krát.
-No a půjde se mnou ségra...akorát nevím, jak dojedeme domú, hodilo by se, kdyby nás pak někdo odvezl, páč já budu po narkóze, ale nevím kdo.
-Já přijdu .
-Cože ?
-Já klidně přijdu, kdykoliv . Jenom mi zavolejte.
-To..to..uf..určitě? ( jak to vysvětlí své krávě ? nebo že by zase odcestovala ? )
-Jistě !
-Super, tak dík !

Areál Staré nemocnice připomíná denní i noční múru. Ohavné staré budovy mrtvolné barvy už celá desetiletí tiše ( a některé i docela nahlas) ztrácejí omítku a naději, v parcích umírají staleté stromy a vůbec, vypadá to tam jako místo, kde se chodí ne léčit, ale jenom trpět a umírat. Přicházíme v 7:15 v naději, že se odtud dostaneme kolem desáté. No, bohužel. Jsem hladová, žíznivá, agresivní i rezignovaná, hodiny se vlečou. K vyšetření vozí lidi z onkologie, předbíhají mě báby s berlemi i bez nich a  šílená ženská, co řve, že bere 20 léků na srdce ( na hlavu tipuji taky tak ) Je přesně 12:30, když osoba v modrém zavolá mé jméno. No, sláva. O chvíli mi píchnou Propofol a bude mi, jak bývalo nebohému Jacksonovi.

Ulehám na levý bok, nahou prdel vystrkuji k lékaři. Divný, že mi ještě nikdo nic nepíchnul.Třeba až v leže. Nějak se mi to nezdá . Sestra si dává rukavice, doktor usedá za mě a zavádí mi do rekta endoskop.

- Eeeh, promiňte, ale vy to neděláte v krátkodobé ?
-Ne, odporně se zasměje ta kráva, kde jste na to přišla ?
-Cože ?????? Jak to že ne ?? Dyť to byla jediná podmínka,že....AAAAAAUUUUUUUUUUUUUUUUUUUU, zvřísknu po tom, co je endoskop znenadání zaveden hlouběji a je z něho pumpován vzduch do mých útrob, AAAAAAAAAAUUUUUUUUUUUUUUUUU, proktistapána !!!!!!!!!!!!!!!!
- Proč tak řvete, dyť jsme jenom 15 cm hluboko !

Věděla bych tý píči dělat strašlivé věci...opravdu strašlivé...ale místo toho akorát vřískám bolestí a hrůzou, že je něco takového vůbec legálně proveditelné při plném vědomí. Z pracovního kanálu se lije voda a fučí vzduch, střeva, 3 dny  týraná projímadly se nafukují a miliardy nervových zakončení intenzivně pronášejí bolest tam, kam mají, aby z toho člověk zešílel . Křičím, co jiného můžu dělat ? Piča v modrém se na mě vrhá a tlačí mi kolena k bradě, myslí si, že se poddám. Ale nedá se tomu poddat. Někdo mě strašlivě ojebal, já tu ale kvůli tomu nehodlám chcípnout ! Začínám vřískat něco o tom, že takhle to nepůjde, že bez krátkodobý narkózy já tohle snášet nebudu , ale ignorují mě a tu zkurvenou věc posouvají zase dál! Vyvřísknu a mimovolně kopnu krávu, co se mě snaží držet, do břicha . Odletí, pádu zabrání jenom to, že hmátne po stolku, kde mají nachystané jakési inštrumenty, ty padají s řinčením na zem.
To všechen personál zázračně rozhejbá. Doktor, kterého tvář jsem ani neviděla říká, ať mi teda píchnou oblbovák a oznámí mi , že končíme na 40 cm . Už jsem mimo, jenom brebtám, že je mi to jedno a že mi to bohatě stačilo. Nějak jsem se dostala do místnosti, kde se mám zmátořit . Přichází ségra, popelavá hrůzou, můj vřískot bylo slyšet snad v celém monobloku . Sestřička jí oznamuje šokující novinku, že mám sníženej práh bolesti a zákrok se musel přerušit. No, bohužel, ten napumpovanej vzduch je furt ve mě, bolí každej pohyb, každá myšlenka . Ještěže mi dali to Dormicum, jinak bych je tam ..já nevím co…

V mrákotách volám šéfovi. Je na cestě. Sedím v prázdné čekárně, v ten den jsem zřejmě byla poslední obětí, kolem mlha a sténám a sténám, nedokážu si ani zapnout knoflík a zip, jak je ve mně ten zkurvenej vzduch, no to musí být podívaná ...Přichází, seznamuje se se sestrou, něco asi říkáme, pak mě oba donutí vstát, je to neskutečně hrozný. Podepírá mě z jedné strany, ségra z druhé . Nadávám jako pominutá, šéf je moc milej a dokonce se mu podaří  mě rozesmát, co ale musím okamžitě stopnout, protože to bolí jak sviňa. Nějak se dostávám domú, mlha je všudypřítomná, loučí se a odchází. Já se snažím si ulevit od bolesti, jde to pomalu. Přichází matka, zuří, páč mě měl dělat jinej doktor, jakýsi omyl se stal, či co. Moc dobře ví, že ta krátkodobá anestéza byla má jediná podmínka a že po tomhle mě už jenom tak do špitálu nedostane...no, bohužel...

Večer se probouzím a zkouším něco jíst, moc mi to nejde, navíc mě strašlivě bolí hlava. Koukám na nepřijaté hovory a nechci s nikým mluvit, akorát píšu šéfovi a děkuji mu a děkuji. Volá zpátky.

-No, jsem rád, že je ti lépe, chválabohu !
-Ježííši, tak moc ti děkuji, že si tam byl! Moc se omlouvám, když jsem něco nevhodného vřískala, nebo tak něco, musel to být zážitek pro všechny, co ?
-Víš co, pro mě to bylo skvělý. Vidět tě alespoň jednou v životě bezmocnou, to  teda bylo něco ! A drobná pomoc druhému, jo, tohle jsem potřeboval. Můj život je jinak úplně beze smyslu, ( tohle jsem mu říkala o víkendu o svém životě ) tohle mu drobnej smysl dodalo. Jinak je to všechno na nic. Tohle bylo moc hezký.

Tyhle řeči jsem přestala analyzovat už dávno.
-Eeeehh....tak ještě jednou dík, fakt, jsem ráda, že si tam byl se mnou ty a nikdo jinej.

-Rádo se stalo. Navíc, vypadala si moc dobře.
- Cože ?! Dobře ??? S tím rozepjatým zipem a vydutým břichem, sfetovaná a řvoucí na celej monoblok ? No tak to snad...
-Vypadala si velice dobře...ty obtáhnutý džíny a ta košilka...navíc ta napjatá pleť...moc, moc dobře si vypadala !
-Tak dík.
-Taky dík, musím jít, víš kam.
-Jo, jo, jasně, měj se fajn a děkuju milionkrát !

Pomalu pojídám kmínkovou polívku a Panadol . Je mi líp.
Pan XY se neozval.