autobus nejde

i dlouhý cesty se skládaj z ještě delšího čekání. čekám u parkoviště pro zájezdní autobusy v zadnim traktu hotelu. všichni mají vestičky, taky skromný vchod oplivaných dveří.
dloube se zenový mistr v nose, když před ním na parketu tančí polonahé dívky rytmus párty?
poslouchá pankáč brucknera někde v tichu, když v modré vopici volí miss punk?
chodí fitness mani a fitnes víly ve vytahaných mikinách?
vozí si maminky v kočárku u nohou dítěte krabičku cigaret a lahváče?
co dělají movití důchodci ve vymazlenym paláci bejvalý dětský nemocnice?
je k něčemu hrubost stavby svobodný evropy a vůbec celej ten monumet LIBERTY?
proč odstranili saudkovský pre-grafit na betonový zdi?
čekání je tunel, palác hrůzy. jak asi dlouho visí ten igeliťák na stromě, a kolik je spadu, prachu a lístečků přání na kafkově hrobě?
taky sem tam jeden přidal a splnilo se mi napsané. ale to se asi splní vše, když čekáte. nakonec se sotva vše splní doslova. najdete tu a tam odlesk a postupně ho složíte do složitých faset vysněného kamene. štastní nad dokončením stavebnice, výdřevy tý prázdný schrány nahrazující splněné přání, nesete si radost, protože TOHLE bylo ono už od začátku. plazíme se šikmo k něčemu co je nahoře na stoupající přímce.
čekání je smrt, hlízový mor. šíleně vlezlá neovlivnitelná skutečnost. blije nečiností na záznamový pásek odvíjející se naprázdno.
přichází hajlující heidegger, a i v perzekuci antisemita žid husserl. cítím roztoče snášející se z holubích křídel. tlak vzduchu v ocelově pryžových klecích pneumatik autobusů. stokrát propocený čalounění sedadel. kelímky kávy řidičů, bílé košile.
čekám. sliznice úst mi pálivě oznamuje nekvalitu a sílu tabáku. jazýček lační po pivu. skutečnému mazivu pro formuli jedna nulové rychlosti. čekám. bez vodítka se všetečný pes zájmu zakusuje do chodníků, do nikdy nejdoucíc hodin na autobusové zastávace, do zimní zahrady mýho skleníku myšlenek. jedovatý penicilin rozlézá se po květinác, vynechá jen prázdné truhlíky - pustá prsť je klidnější. nic nerodí, nic jí nesere, nic  nepotřebuje. pískovité věčné nic. to je čekání.
bahník ve slizovém pouzdře přežívá období sucha dost hluboko pod sluncem na kámen ztvrdlým rozpraskaným jílem, ukrajinci, moldavané se nejistě rozhlížejí v prvních minutách po příjezdu kolem sebe, dívka si nese štěňátko a autobus pořád nejede.
to jsou chvíle kdy i lucullus nečinosti nevydrží nehybně. jak hadí ocásky prstů jazzového pianisty, tvoří ty moje novou cigaretu. je to novej způsob mučení. donuťe někoho čekat a čekat... a až se začne roztejkat statickou nudou obkličte ho zvukem coltraneových variací. druhý den už nebude na týhle straně světa.
čekání je magma tavící vše. pomaličku postupuje dolu ze sopky. nespálí vás na prach ještě ne. budete ČEKAT a šedivět hrůzou.
je to vlastně i jedna z definic umaštěný, strhaný, pytlovitý tváře chudoby. jen chudí musí čekat. na pár stovek od úřadů, na magicky spocený datum patnáctýho, na trochu štěstí, na milost jízdního řádu. čekat na lepší časy, co nepřijdou ale pozvou si vás jen z tý sadistický radosti vidět jak nejistě poposedáváte v předpokoji.
hrubost textury betonovýho zábradlí. nemůže mít hrany ani hroty. ale pro efekt je zachována. skvrnitý asfalt. správná špína města. fialový mloci, zelený rty, a neskutečně nepohlavní vagíny na fotkách pro šílený oči hladovejch lidí. internet, šneci propletení našimi tužbami. divný mraky, nemodrá obloha, neustále nepohybující se čas.
kurevský čekání, si pomalu smaží naše mozečky v éterickém karcinogením oleji.
výpečky čehokoli klokotají na hladině.
dobře napsanej recept na vytvoření blekotajícího idiota.

čekám, jsem spinem prózodie bez hudby.
kalvárie si tě najde, bude obyčejná, bude každodenní. neutečeš.

budu čekat, a čekat a sta vln čekání rozpustí skálu na písek. pro pláž na který se nečeká jen válí. ale to už si v roztříštěnosti buněk, jsoucna, neuvědomím. budu jen hmota. na povrchu každého zrnka bude napsáno:

kapela hraje vždy o něco pomaleji
než odšlapáváš salsu