Jen prach - 2. část

Pokračování příběhu o Žháři, ve kterém se autor shledá s démonem, nezvyklou řeč s ním započne a bolest okusí...

III. Démon

 

Někde na chodbě činžáku bouchly dveře, nejspíš u sousedů. Zamrkal jsem očima a uvědomil si, že ležím zhroucený na boku před dveřmi do kuchyně, stočený do klubíčka. Pode mnou tvrdé parkety. Cítil jsem, že mi hoří ruka. Vyděšeně jsem se posadil a zjistil že nehoří – bylo to mnohem horší. Roztřesená, v mém klíně, vypadala moje dlaň s prsty jako kus černého křidýlka, které člověk vytáhne z přepálené trouby. Bože, byly vidět i kosti! Do očí se mi draly slzy.

Teď se probudím ve své posteli. Je to jen sen. Jen zlý sen. Ale nebyl. Šok z bolesti a skutečnosti, co se mi stalo, šel stranou a já se pokusil opět myslet racionálně. Rozhlédl jsem se po místnosti. Na krátký okamžik jsem zadoufal, že nic neuvidím, ale opak byl pravdou. Měl jsem pocit, jako by svět potemněl. Jediné, co jsem dokázal udělat bylo to, že jsem marně zalapal po vzduchu, kterého se mi nedostávalo do plic – snad jakoby něco životodárné ovzduší vysávalo nejen z místnosti, ale i z mého těla.

Cvak!

Stál tam. Opřený ležérně zády o zeď, na sobě ten křiklavý oblek purpurové barvy s nepoměrně velkými náramníky, ušitý z lesklého saténu. Přes čelo mu ležel stín, vrhaný tuhým okrajem velkého klobouku stejně nevkusné barvy. Pohled skrz skla černých brýlí upínal na dravý živel zapalovače, který se v nich zářivě leskl. Vyzařovala z něj okatá troufalost a pobavení, a ještě něco - něco mnohem hrůznějšího, co jsem se ani netroufal pojmenovat. Byl to zhmotněný děs přítomný v mém vlastním domě.

I když před tím byly lennonky v úrovni mých očí, jeho stín se zdál mnohem, mnohem větší. Byla to temná chapadla hrůzy, která roztahoval všude kolem mě. V místnosti vyletěla teplota nahoru, jako bych právě otevřel dveře do sauny.

Zaklapl víko zipáku a světýlko ve tváři pohaslo. Pronikavě se usmál od ucha k uchu, úsměvem nafialovělých rtů, při kterém se mu na tváři objevily čerstvé ranky lesklého masa.

Zachvátil mě jakýsi temný úžas jako omamné kouzlo. Vůbec to nedávalo smysl, ale intuice mi napovídala, že vše, co se přede mnou děje, je skutečné.

„Tak už jsi vzhůru, pisálku?“ zeptal se jasným a přesto protivným hlasem, a dřepl si naproti mně.

Oči se mi znovu zalévaly slzami, nejen z bolesti, ale i z rostoucí úzkosti.

„Je s tebou vážně legrace,“ vyprskl téměř smíchy a já si všimnul, že se zahleděl na mou mrtvou ruku.

Instinkt mi radil, abych zmizel. Vzal nohy na ramena a utekl, ale mnohem, mnohem silnější pocit mě držel v naprosté strnulosti. Svaly v těle ztuhly jako led. Nedokázal jsem ani křičet o pomoc.

Pozoroval mě.

„Co… co…“ zakoktal jsem.

To ho pobavilo snad ještě víc a dokončil větu za mě: „Co tu dělám?“

„Přišel jsem na návštěvu,“ odvětil a velkoryse rozhodil rukama, „Neříkej, že mě nevidíš rád?“

„Ne - to není možné. To se mi zdá,“ blekotal jsem a zdálo se mi, že můj vlastní hlas ke mně doléhá z velké dálky, a zněl podivně, jako by se lámala břidlice. Byl slabý a tupý.

 „To přece nejde…“ snažil se rozum o poslední obranu před přijetím absurdní situace.

„Co nejde? Že jsem tady?“ pravil Žhář, vstal a vydal se ke gauči. Jak šel, bílé mokasíny na parketách pronikavě klapaly a vzduch se kolem něj tetelil jako nad ohněm. Zároveň jsem viděl,  jak se parkety sunou do sebe a něco tlačilo stěny bytu blíž ke mně. Ohromeně jsem sledoval, měnící se pokoj. Linie stropu klesaly, okna se zmenšovala. Obklopilo mě vězení temných zdí, které se naplnilo poletujícím, bílým sněhem. Padal od stropu k zemi. Jenže to nebyl sníh, byl to prach - lehounký, špinavý, začínal se vrstvit na podlaze, nábytku i v mých vlasech. A když Žhář usedl na gauč, už to nebyl ten semišový dvojsedák, který jsme před pěti lety koupily s Týnou, ale pohodlné křeslo potažené tygří kůží, takřka trůn. A nevkusné stejně jako všechno, čím byl jeho majitel.

Hodil si nohu přes nohu a rudé dlaně opřel o velká opěradla v podobě drápů šelmy: „Koupil sis mě. Copak si nevzpomínáš, pisálku?“

Parkety vedle jeho křesla se samy otočily, jako by ožily a dřevo táhle zapraskalo. Proměnily se při tom pohybu ve třínohý stolek, který vyjel ze země a z desky se zároveň vynořil další předmět: Spis v kožené vazbě. Černý, na okrajích dokonce ohořelý, jako by se ho před časem někdo pokusil spálit. Ale ať už jakýmkoli přičiněním, nepodařilo se, a i když některým stranám chyběly celé rohy, číst se dal bez větších obtíží. Poznal jsem ho. Spis z krabice u vchodu malého antikvariátu, kde se hromadily bezvýznamné, staré publikace, všechny dostupné za dvacet pět korun.

Může to znít absurdně, ale hlavním důvodem koupě byla absence názvu a celková neupravenost, pohrdající trhem i poptávkou zákazníků. Bylo to, jako by i samotný autor váhal, zda má své dílo pojmenovat pravým jménem. Jménem démona, který se ukrýval a žil uvnitř. Pracovní verze před výtiskem bez pořádné vazby. Kdo mohl vědět, jakým přičiněním se ocitla právě tam? Na rohu, okolo kterého chodím každý den z práce. Příběh, který se mi nemilosrdně zahryzl do srdce, přežvýkal ho jako nějakou flákotu masa a pak bez milosti vyplivl.

Jsi jen prach a v prach se obrátíš… mou rukou. Krátký, výstižný úvod, který stál před první kapitolou. Věta, která na mě dolehla jako balvan a vybičovala mou zvědavost do závratných výšin. Když jsem se vrhl do čtení, hladově jsem zhltal veškerý obsah během pár hodin. Styl byl v mých očích skvělý - strohý, jasný. Text se mi před očima doslova vlnil. Kroutil se, jako by měnil písmenka v živé obrazy krutostí. Věcný a přitom pohlcující svou atmosférou. Co bylo ale nejdůležitější - inspirující.

Žhář si v pravačce pohrával se zapalovačem.

Neubližuj mi. Blesklo mi instinktivně hlavou, ale pak jsem si uvědomil, že jsem myšlenku vyslovil nahlas.

„Chci si jenom popovídat,“ odvětil pobaveně a zkušeným pohybem otevřel svůj zipák.

Mě jsem dojem, že špatně slyším: „Po-povídat?“

Jeho výraz zvážněl: „O tobě, pisálku. O nás.“

 

IV. Opona

 

Křičel - křičel zpanikařeným hlasem, jaký jsem ještě nikdy neslyšel a ani by mě nenapadlo, že podobný křik dokáže tak mohutný chlap ze svých hlasivek vyloudit. Musel jsem se smát. Musel jsem se smát tomu, jak to zpocené prase v lidském těle piští. Oči plné slz a pahýlem namísto ruky se snaží bránit benzínu, kterým je poléván.

V tomto místě zůstal příběh o Žháři rozepsán. Poslední list papíru byl nepopsaný. Jediná stránka dělící čtenáře od konce. Věděl jsem, že právě ta měla přinést tečku, která otřese jistotami každého čtenáře, jenomže ta chyběla.

„Za tu ruku bych se omluvil,“ ukázal na černý kus masa, který jsem si opatrně držel v klíně, „Ale pravda je taková, že mě to ani trochu nemrzí,“ řekl a olízl si rty jazykem, připomínajícím tlustého slimáka.

„Potřeboval si nakopnout, aby ses konečně probudil,“ luskl hlasitě prsty, „Teď mi budeš alespoň věnovat náležitou pozornost.“

Světlo z okolí se začínalo vytrácet. Vše se nořilo do tmy. Neměl jsem rád tmu – bál jsem se jí jako dítě a bál jsem se jí i dnes.

„Máš rád oheň?“ zeptal se, přičemž zažehl plamínek zapalovače.

„Já – já nevím, asi - ano. Myslím, že ano,“ vysoukal jsem ze sebe, protože jsem se bál odpovědět ne.

„Já miluji oheň. Tu dravost, nespoutanost a sílu, kterou má v sobě,“ světýlko zapalovače zhaslo a Žhář se naklonil blíž ke mně: „Potřebujeme oheň – k přežití. K tomu, abychom se dokázali znovu postavit na nohy, když nás život srazí na kolena.“

Začínal jsem chápat jeho hru, ale přistoupit jsem na ni nehodlal: „Co ode mě chceš?“

Žhář se postavil: „Chci svobodu. Uvízl jsem, pisálku. Uvízl jsem jako nějaký špunt v hrdle láhve. Nejsem tady ani tam.“

„Co tím myslíš?“

„Tvůj svět. Svět lidí. Ztratil jsem se na cestě do něj, toulám se kdesi na okraji opony a marně hledám místo, kde bych mohl vystoupit na jeviště.“

Pomalu se usadil zpět na tygří kůži a hodil nohu přes nohu: „Chci mezi vás smrtelníky. Tvůj svět je velmi zajímavý - různorodý, abych tak řekl,“ pravil s neskrývanou perverzností a já si najednou v hrůze uvědomil jeho cíl. Byla to touha vraždit, týrat a pálit. Mrazilo mě z toho v zádech.

„Vaše sny jsou zvláštní, nekonečné, bez hranic možností. Když o mně Kříž začal psát, neuvědomil si, že ne jeho, ale má fantazie tvoří příběh Žháře. Skrze něj jsem takový, jaký jsem,“ usmál se samolibě, „Po celou věčnost stojím po vašem boku, za hranicí tohoto světa. Mučím vás hrůzou, krmím nočními můrami.“

Cvak!

 „Ale teď potřebuji pomoc, pisálku. Myslel jsem, že mi poslouží Kříž, ale odmítl. Jsem pořád svázán s jeho příběhem, a i když mám moc nad tím, kdo ho četl a prožil, nemůžu nikam dál. Ten blázen mi v tom zabránil. Jsem jako nějaká rybka chycená v akváriu,“ zanaříkal, „Vězeň neviděných zdí,“ řekl téměř básnicky, přičemž jeho ruce vyjádřily odevzdané gesto. Pak se rozesmál smíchem šílence, jako by těmi slovy pobavil sám sebe.

Možná by se řehtal ještě dlouho, ale moje mlčení ho brzy zastavilo.

„Ty nemáš moc smysl pro humor, co?“ řekl, když si otíral slzy z očí.

Rozvážným pohybem shrnul popel z kožené vazby vedle sebe.

 „Konec je prázdný,“ otevřel spis a začal v něm pomalu listovat. Sledoval jsem jeho dlouhé prsty, které pomalu přetáčely stránku za stránkou.

 „Vím, četl jsem ho.“

„Jistě. Ale co nevíš, je skutečnost, že právě ty ho dopíšeš,“ řekl temně.

S těmi slovy hodil Křížovu práci přede mě a když dopadla, znělo to, jako náraz olova. Zdi se zavlnily jako hladina vody rozvířená kamenem, aby se znovu uklidnily.

Spis se neslyšně otevřel.

 

V. Bolest

 

Pohlédl jsem na černá skla brýlí a vzpomněl si na zprávy v televizi. Srdce mi kleslo. V šedém prachu u mých kolen se něco zalesklo. Odhrnul jsem nečistotu a spatřil pero. Pěkné plnící pero se zlatou sponou.

Cvaklo to a plamínek zapalovače se rozletěl tmou, aby pro mě utvořil dostatek světla ke psaní.

„Povedu tvou ruku, pisálku. Ukážu ti obrazy, které změníš ve slova,“ oznámil.

Položil jsem hrot pera na papír, ale psát jsem nezačal. Věděl jsem, že mě pozoruje. Vypínal se nade mnou jako sup, shlížející netrpělivě na raněnou kořist. Ruka s perem se začala třást.

„Začni,“ pravil důrazně.

Vzhlédl jsem: „Co se mnou uděláš, až příběh dopíšu?“

„Ještě nevím,“ odvětil stroze.

„Necháš mě - žít?“

Zamyšleně si promnul bradu.

„Nechám tě žít,“ souhlasil.

„Už mi neublížíš? Žádným způsobem?“

„Máš mé slovo a teď piš,“ řekl nedočkavě.

V hlavě jsem spatřil děsivý stín vysokého muže v klobouku. Dopadal na zem, kde leželo nehybné tělo. Ohořelé ostatky muže. Nikdy jsme ho neviděl, a přesto s jistotou věděl, že je to Viktor Kříž. První oběť Žháře. A za démonem se něco hýbalo. Vlnila se tam, obrovská a temně rudá - opona. Pokusil jsem se napsat první slovo, ale nešlo to. Ruka se třásla tak, že jsem nedokázal udržet rovnou linku. 

„Piš!“ rozkázal.

Cvak!

„Ne,“ šeptl jsem a zvedl na něj oči.

Žhář se chvíli nehýbal, ale poté se jeho rty znovu rozšířily a odkryly tak krvavě popraskanou kůži: „Ne?“

Nervózně jsem polkl.

Vstal nečekaně rychle a nakopl mě do stehna. Bolestivě jsem hekl.

 „Pokoušíš mou trpělivost, pisálku!“ štěkl.

 „Nepustím tě, zabil bys je! Všechny ty lidi.“

 „Ale, ale – ty zlobidlo jedno,“ pravil pobaveně démon a znovu do mě kopl.

 „Jestli neuděláš, co chci, zabiju já tebe!“ pohrozil a tentokrát mokasína dopadla na kostrč. Rána to byla tvrdší a přesnější. Z většiny odezněla do zatnutých zubů, které jsem stiskl tak moc, až jsem dostal do čelistí křeč.

 „Piš!“

 „Ne - ne.“

 Nakopnul mě do břicha.

„Neudělám to,“ zaskuhral jsem.

 Naklonil se ke mně a jeho dech – blízký, horký jako pec – zašeptal: „Trpělivost není mou ctností.“

Na to mi sevřel zápěstí zdravé paže a i přes můj odpor mě druhou rukou chytil čelist. Jeho ruka byla suchá a já cítil, jak se mi do kůže zařezávají nehty. Ukazovákem mi stáhl dolní víčko u levého oka, snad jako by chtěl prozkoumat mou bulvu.

 „Řeknu to ještě jednou, naposledy. PIŠ!“

 Byl jsem vyděšený a to tak, že jsem cítil v rozkroku teplé mokro, ovšem začínal jsem vnímat i novou emoci. Hněv.

 „Tvá volba,“ utrousil zlostně na mé mlčení.

 Zuřivost začala převládat. Nechápal jsem, ale kůži pod okem napínal stále víc a víc. Krev mi pěnila. Napnul jsem všechny svaly a s křikem se vymanil sevření: „Pusť mě, ty zrůdo!“

 Po zdravém loktu jsem se odsunul stranou.

Démonu se na tváři objevil pobavený úsměv: „Che, che, překvapuješ mě, pisálku. Musím přiznat, že je s tebou víc zábavy, než s Křížem.“

Cvak!

„Proč je to pro tebe takový problém? Napíšeš přece jen pár vět a já pak zmizím z tvého života. Puf! Budu pryč,“ rozhodil prudce rukama, „Beztak ty lidi neznáš, tak proč kvůli nim podstupovat bolest?“

„Jak můžu vědět, že mě nepodvedeš?“

„Nemůžeš. Musíš to risknout.“

„Nevěřím ti,“ zakroutil jsem hlavou.

„PIŠ!“ zařval a já sebou v úleku cukl.

„Ne,“ zahodil jsem pero k jeho nohám, „najdi si někoho jiného.“

„To pro mě není problém, človíčku!“ zaječel.

---