Ptáčata

Pohádka o ptáčatech

Tři roky života, jak  proflinkat. Taky mu nemohli říct trochu míň. To by se z toho nadobro posral. Ještě tři roky života, vždyť to je třikrát sto dní. Pepík se děsil ve své dvanáctileté nevzdělanosti, netuše že skutečnost je ještě několikanásobně horší.                                   

Rozhodl se, že půjde domů, ale cestou se ještě zastaví u slabšího spolužáka Matějíčka a zbije ho, aby dostál potenciálu své síly. Ale pak potkal spolužáka Tondu, jenž utíkaje z dvorku paní správcové držel pod košilí slepici. Tato učinila mu zobákem bolavá místa v oblasti bradavek, neboť si myslela ve své pitomosti, že se jedná o nedovyvinutá zrna pšeničná. Tonda, ač chlapec věru statečný (jednou si na důkaz své statečnosti zapálil prst, čehož důkazem byla popálenina celého levého předloktí), začal rudnout v oblasti obličeje, nerozhodnut doposud, zda bude plakat či proklínat Pánaboha, jak říkal „i s celou tou jeho sebrankou.“ Nakonec druhá alternativa byla mu dostatečnou úlevou, a jestli se stalo, co Toník žádal, ještě dlouho musel chudák Pánbůh lejna kravská a slepičince pojídat, dokavad nesnědl Toníkem požadované množství. Ani Toník nebyl totiž v jednotkách znalý, a tak plácaje miliardy hoven přes miliony hoven, vytvářel čísla, z nichž by leckterému matematikovi šla hlava kolem.                                                                                                                                                                                  

Na Pánubohu byla pomsta pro zlý osud učiněna, ovšem ještě zbývalo potrestat slepici za poškozené zdraví chlapcovo. Ať hoši poroučeli slepici, co chtěli, nebyla ani s to hlavu zvednout a pouze, jak to u slepic bývá, zvedala ze země zobákem všeliký hnus. Tu Pepíka napadlo, že žraním hoven stejně nemohou slepici potrestat, protože tato činnost se jí očividně nehnusí. Dlouho přemýšleli oba chlapci, jak by zlořečenému opeřenci uškodili, a věru spousta duchaplných nápadů jim přišla na mysl. Otrhání peří na krku, aby se slepice nastudila a měla zánět dýchacích cest, nasypání projímadla do zrní, aby její stolice byla nepříjemně řídká, a takové další podobné chytré důmyslnosti. Přesto, že byli oba chlapci ducha mdlého a vzdělání, jehož se jim dostávalo, spíše tento stav prohlubovalo, nežli napravovalo, empirickým pozorováním zjistili kupříkladu to, že spousta slepic na krku již peří nemá, a přitom nebylo lze pozorovat na nich ani sebemenšího chrapotu, natož snad znatelného odkašlání a hlenu odplivnutí. Také s konzistencí stolice byli chlapci rychle obeznámeni, na základě čehož usoudili, že těžko v tomto směru slepici ještě poškodit. Dlouho museli chlapci myslit, než jim spásná myšlenka přišla na pomoc. Když už se zdálo, že slepice bude propuštěna, pro nedostatečnou invenci obou mládenců, tu Pepíka napadlo, že nejlépe by bylo provést slepici, co oni sami rádi nemají. Museli dlouho oba chlapci přemýšlet, neboť nebylo lehké přijít na zásadní nepříjemnost, která by byla hodnocena oběma chlapci stejně. Pepík navrhoval dávat slepici pít pouze rum, čímž také jej otec trestával, za špatné známky ve škole. Pepík po něm dlouho do noci zvracel a druhý den ve škole byl následkem rumu tak sklíčen, že na sebe chtě nechtě upozorňoval a byl opětovně zkoušen. Dostával se pak tedy do hermeticky uzavřeného kruhu zkoušení a otcových trestů. Proti takovému potrestání slepice však Toník protestoval s tím, že jemu rum chutná a s otcem jej pije již od devíti let, neboť táta i on mají špatný žaludek a rum jim ho pěkně ohřívá. Tu zase Toník navrhoval, že by se měla dát slepice jen napolo uvařit a pak vypustit mezi ostatní slepice, jež ucítivše voňavou pochoutku, jaly by se svou kolegyni ohlodávat, až by pak po dvoře běhala jen poloviční slepice vyděšeně pozorujíc své polosežrané tělo. Toník při této myšlence lehce se usmíval, neboť představoval si, jak se tomu obrazu za plotem s Pepíkem smějí, až dech popadnout nemůžou a jak polosežraná slepice na ně za plot hrozí sežraným křídlem. Ale tu zase protestoval Pepík, že při takovémto trestu mohlo by se stát, že slepice byla by uvařena více než na polovic, následkem čehož by mohla v hrnci chcípnout a slepice i chlapci by z trestu nic neměli.

Tu napadlo najednou oba mládence, že oba až za hrob nenávidí školu. Pepíkovi zrovna řekli, že musí ještě tři roky do ní chodit. Postěžoval si Toníkovi, který to komentoval se zlou jiskrou v očích. „To máš třikrát sto dní,“ Toník byl totiž stejného názoru, co se týče délky roku, „to nemůžeš vydržet, to by mě zajímalo, jak dlouho do hovna tam budu muset chodit ještě já?“ Toník byl ve stejném ročníku jako Pepík, takže jej od hrůzné skutečnosti uchraňovala pouze nedostatečná schopnost rozumové indukce, kterou nedovedl ani Pepík takto dalekosáhle uskutečnit. Nakonec se oba spolužáci dohodli, že pokud by Pepík nemohl již ve škole déle setrvat, pomůže mu Toník zabít starého katechetu. Z vyprávění věděli, že vyšetřování zabere spoustu času a místo činu, musí být rozhodně uzavřeno. A proto budou moci během této doby nabrat dostatek sil, k dalšímu školnímu zápolení. Je zřejmé, že rozumová dedukce byla u obou rozpustilců nepoměrně větších kvalit.          Klovající slepice zrovna upozornila žáky, že nadešel čas trestu. Popadli slepici, přivázali ji za nohy k židli a hlavu důmyslně uchytili ke stolečku, aby při vyučování musela dávat pozor. Oba dva pasovali se do role katechety, jenž svou přísnou výukou přiváděl oba hochy až ke špatné náladě. Nebohá slepice pokoušela se chvíli odletět se židličkou a stolkem vědíc, že ji nečeká nic dobrého. Možná, že by ještě trochu úsilí vyvinula, kdyby tušila, že za chvíli bude muset slabikovat vlastní jméno.                                                                                                                                                                                                          Pepík s Toníkem chtěli začít nejprve s obtížnější látkou, kupříkladu náboženstvím. Ovšem nemohouce se shodnout na základních náboženských faktech, totiž jestli se podle desatera nesmí zabíjet vůbec, a nebo jestli se nesmí zabíjet pouze bližního svého, raději opustili oblast náboženskou a vydali  se do oblasti světské. Bohužel i zde se mezi mladými katechety vyskytla nejedna pře, proto byli nuceni upustit od jakékoliv náročnosti a umenšit zcela své požadavky.                                                                Slepice, ač tvor bez schopnosti mimicky vyjadřovat své momentální rozpoložení, hrůzu vyzařovala ze svých očí. Toník dokonce nadšeně prohlásil, že se začíná potit strachy, raduje se tak z důmyslnosti originelního trestu.                                                                                                                              

Mladí učitelé nyní napsali první slabiku slova „Slepice“, tedy SLE. Chlapci měli totiž dobrý úmysl naučit slepici vyslovit její vlastní jméno. Nedomnívali se ovšem, že slepice by mohla mít jiné vlastní jméno než slepice jakožto kur domácí. (Paní správcová přitom každou svou slepici poctivě pojmenovala a dobře ji i poznala.) Oba chlapci měli doma také psa a kočku, jejich praktičtí otcové však těmto zvířatům ponechali jejich druhová jména, což vyvolávalo u obou chlapců utkvělou představu, že pes se jmenuje pes a kočka se jmenuje kočka. Když se někdo jal vyjít si se psem na vycházku volaje na něj nikoliv druhovým ale vlastním jménem, otáčeli se oba mládenci a hledali marně třetí osobu. Častokráte pak vyhodnotili situaci tak, že dotyčný patrně někoho hledal, a proto na něj volal. Zásadní pojmový zmatek mezi druhovým a vlastním pojmenováním způsobil, že nebohá slepice domnívala se, že se učí své vlastní jméno, zatímco se učila své jméno druhové.                                            

  Ve výuce nebyli však mladí katechetové šikovní. Na slepici křičeli, hrozili, ba vyhrožovali a někdy také, jak se u začátečníků může stát, selhali a uhodili. V důsledku didaktických postupů pak slepice přesvědčovala oba učitele o konzistenci své stolice a o nově nabyté schopnosti užívání mimických svalů kolem očí. Konečně když slepice se vší vervou vyslovila první slabiku svého jména, což jest samozřejmě nesporný vynikající pedagogický úspěch, uvážíme-li, že slepice nemá hlasivky uzpůsobeny k výslovnosti ani jedné z hlásek, ponechali slepici duševně odpočinout.                                        

Nadějní hoši byli spokojeni nejen s efektivností trestu, kterým školní vyučování bezesporu pro slepici bylo, ale také s vlastními učitelskými výsledky. Rozhodli se proto, že se stanou ve svém životě poctivými a dobrými učiteli. Domluvili se také o svém rozhodnutí zpravit následujícího dne katechetu, jenž jim vyhrožoval bránami pekelnými pro jejich ničemnost. Tímto si jistě u něj vše špatné vylepší, a kdyby přece ne, mají v zásobě pořád původní řešení. Vzpomínáte si na něj ještě děti? Třeba Vám napoví, že další rok už pan katecheta na škole už neučil.