Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePokud víš, co chceš! Jdi za tím!
14. 06. 2011
0
0
1504
Autor
Aleiska
Jen pro lidi s úchylnou duší! Tahle povídka bude tak trochu... mírně nebo možná trochu víc sadistická, pervezní, masochistická, úchylná. Najdete zde i něco jako znásilnění, násilí na lidech. Sexuální vztahy mezi muži - yaoi, incest, atd.,... Nezapomeňte alespoň od patnácti nepřístupná, možná od osmnácti!
Pokud víš, co chceš! Jdi za tím!
Jeho pohledy vždy mířily tím samým směrem, ale on jako kdyby ani nevnímal na koho se dívá. Nevěděl, že ten na koho jeho pohledy míří k němu chová takové zvláštní pocity. Zvláštní pocity ve smyslu – lásky! Jak může mladý sotva patnáctiletý kluk milovat někoho o tolik let staršího? Možná je to tím, že lásce nedokáže nikdo poručit?
Když se jednoho dne jejich pohledy setkaly, srdce jednoho z nich se zastavilo! Naopak ten druhý svým pohledem pokračoval dál. Dech toho prvního se zrychlil stejně jako tep a to ho ani neznal jménem. Stačilo, že jej může vidět každý den. Alespoň to jej drželo při životě, ale pak se stalo něco co nikdo nečekal. Spíše, co nečekal ten který v to tolik věřil. Jejich osudy a cesty, se zkřížily a opět za to mohla láska!
PRVNÍ ČÁST?
„Brácho, chci ti představit svého přítele.“ Když to můj bratr vyslovil na chvíli se mi zastavil dech. Můj starší bráška a přítel? To nešlo dohromady! „Přítele?“ vykoktal jsem dřív než jsem se na něj podíval. „Jasně, přítele, kamaráda nebo jak se to vlastně ve vaší puberťácký řeči mluví? Je snad kamarád něco víc než... Proboha, snad jsi si nemyslel!“ položil si ruku před ústa a zrudl. „Je to bratranec tvé nastávající švagrové a jmenuje se...!“
„Brácho, chci ti představit svého přítele.“ Když to můj bratr vyslovil na chvíli se mi zastavil dech. Můj starší bráška a přítel? To nešlo dohromady! „Přítele?“ vykoktal jsem dřív než jsem se na něj podíval. „Jasně, přítele, kamaráda nebo jak se to vlastně ve vaší puberťácký řeči mluví? Je snad kamarád něco víc než... Proboha, snad jsi si nemyslel!“ položil si ruku před ústa a zrudl. „Je to bratranec tvé nastávající švagrové a jmenuje se...!“
„Sebastiane, tak pojď dovnitř!“ ozval se hlas mé, jak řekl bratr, nastávající švagrové.
Kdybych v té době věděl, že se celý můj život obrátí vzhůru nohama... nejspíš bych utekl a nikdo by o mě už neslyšel, ale to já v té době ani netušil co si pro mě život přichystal!
Dveře se otevřely a v nich stála Victorie a za ní člověk, kterého bych zde nečekal ani kdyby měl během několika minut nastat konec světa.
Moje tajná láska byla přímo přede mnou a já se zmohl jen na to abych zrudl a hloupě koktal.
„Miláčku, konečně jsi tady,“ bouřlivě se obejmuli a políbili se na rty. Samozřejmě to nebyl žádný nevinný polibek a já se zmohl na jediné – po očku se dívat na jeho rty a myslet na to jaké by to bylo, kdyby... „Ty jsi Kazuya? Doopravdy jsi tak roztomilý jak říkala Victorie!“
Jeho slova zněla pro mé uši jako rajská hudba a já lehce pootevřel rty. Byl tak blízko a přece daleko! Srdce jako kdyby mi mělo vyskočit z hrudi a moje tváře hořely téměř pekelným ohněm.
„Jsi v pořádku?“ promluvil. Jeho tvář byla tak nebezpečně blízko té mé až jsem musel udělat krok vzad a nebyl bych to já, kdybych do něčeho nevrazil. Jeho silné ruce mi však zabránily v tom, abych upadl. Svíral mě v bocích a mě se podlomily kolena. Cítil jsem, že pokud by mě nedržel, opět bych se zhroutil pod přemírou jeho vůně. Jeho feromony na mě měly přímo vražedný účinek. Jenže on to nevěděl!
„Jasně,“ opět jsem se málem zakoktal.
„Co vy dva? Vytesali vás snad do skály?“
„Bráško, jsi v pohodě?“ Zaslechl jsem z dálky vyděšený hlas svého bratra. Snažil jsem se něco říct, ale moje oči se zavřely a já upadl do bezvědomí!
„Vstávej!“ Zaslechl jsem tichý, ale důrazný hlas, po kterém následovala facka. Nadechl jsemse a otevřel oči. Všude kolem mě byla jen a jen tma a slyšel jsem jen přerývavý dech někoho dalšího. Dech, který neměl daleko k chroptení a pak kdosi promluvil. Tenhle hlas jsem už znal jen jsem jej v té chvíli nemohl nikam zařadit. „Vydrž chvíli, pomoc je už na cestě. Určitě nás za chvíli zachrání!“
„Co se stalo?“ zakoktal jsem a pak se rozkašlal. Všude kolem byl jen dým a já koutkem oka zahlédl Sebastiana jak se sklání nad nehybným tělem. Moje oči si už začaly přivykat tomu neobvyklému šeru a já zahlédl třesoucí se a nejspíše i zraněnou Victorii. Snažil jsem se pohnout, ale nešlo to! Podíval jsem se dolů a v tu chvíli se můj dech zastavil jako tolikrát když můj pohled upoutal on. Ležel jsem na boku a na mých nohách ležel kus skříně. „Doprdele, co se stalo!“ vykřikl jsem. Tentokrát si mě už všimli a Sebi ke mně přiběhl. „Konečně jsi se probral. Nejspíš máš zlomenou nohu a...“
„Na to jsem se sakra neptal!“
„Já vím... Chvíli poté co jsi odpadl vypuklo zemětřesení nebo někde něco bouchlo.“
„Co je s bráchou?“
Sebastian jen zavřel oči a zavrtěl hlavou. „Nemohl jsem jí to říct, ne když... je těhotná!“
„To je blbost, určitě je v pořádku jen...“
Díval se na mě, v jeho očích byla jasně viditelná lítost, ale byl si na sto procent jistý, že on už není! Jak může být tak klidný když mu před očima zemřel člověk! Jak může jen tak bez emocí říct, že jsem přišel o posledního člověka, který mi na světě zbyl!
„Kazu, buď silný a mysli na něco pěkného. Co teď udělám tě bude hodně bolet, ale musím jinak...“ kousl se do rtu a odmlčel se, aby z kapsy následně vytáhl kapesník a strčil mi jej do pusy. „Pořádně to skousni, jen mysli na něco co máš rád!“
Udělal jsem jak mi řekl a čekal. Chvíli seděl vedle mě. Pohladil mě po vlasech, aby vzápětí vstal a přistoupil ke skříni. Zhluboka se nadechl a podíval se mi zpříma do očí. „Udělej co jsem ti řekl. Pořádně se do toho zakousni!“ Sehnul se, chytil její spodní konec a zatáhl, skříň se ani nehnula. Stejný úkon opakoval alespoň pětkrát než se skříň o kousek pohnula. „Vicky pojď sem a pokus se jej vytáhnout ven! Opatrně jak jsem ti říkal!“ Plakala, ale udělala to o co ji požádal.
Když tíha skříně opustila mé tělo, bolest jako kdyby mě celého zaplavila. Cítil jsem jak se mé drcené kosti a svaly začínají ozývat, ale nemohl jsem pohnout ani prstem. Victorie sýpala. Poté mě objala, aby se rozplakala pod dalším přívalem slz.
Položil jsem ji ruku na tvář a pokusil se usmát. Jen zavrtěla hlavou. Záměrně jsem se vyhýbal pohledu na nehybné tělo svého bratra, ale... A pak se ozval křik a já věděl že jsme zachráněni!
****
Pohřeb proběhl za účasti jen dvou osob, protože Victoriin stav jí nedovoloval, aby se s ním rozloučila. Stál nad bratrovým hrobem a já seděl na vozíčku, v očích mě pálily slzy. On stál u mého boku, ale já jej nevnímal a to jsem tolikrát toužil jen po tom, aby se na mě alespoň usmál. Aby se usmál tím svým odzbrojujícím úsměvem, který si šetřil na rozkošné dívky. Křečovitě jsem sevřel kola na kolečkovém křesle a pokusil se odjet pryč, ale držel mě silně. Sklopil jsem hlavu k zemi a šeptal, šeptal jsem slova, která... „Nemusíš mě litovat, já se o sebe dokážu postarat sám. Nechci ti zničit život tím, že se budeš starat o mrzáka jako já!“
„Co to říkáš?“
Tahle otázka, proč se musí tak hloupě ptát? Tentokrát jsem již ty slzy víc zadržet nedokázal.
„Nechápu proč se musíš neustále obviňovat z toho, co se stalo. Nebyla to ničí chyba, prostě se takové věci stávají a já nechci působit problémy. Určitě máš někoho na kom ti záleží a...“ přerušil mě, když si klekl přímo přede mně. „Nic o mě nevíš, a i přesto... proč tobě záleží na takových věcech? Já jsem se rozhodl, že se o tebe postarám a tak to udělám.“
Bylo to tak divné až patetické, ale ty slova mě zahřály u srdce. Jistě to myslel jinak, ale i tak... cítil jsem se jako kdyby mé city opětoval.
Přikývl jsem a utápěl se v jeho očích, které jako kdyby mi viděly přímo do duše! Po chvilce jsem musel musel svůj pohled odtrhnout a podívat se na spojené ruce ve klíně, které jsem měl odřené až téměř do krve. „Bolí to?“ zašeptal nebezpečně blízko mého ucha, až jsem se otřásl. „Je ti zima?“ pokračoval dál. Než jsem jej mohl zastavit sundával si kabát a přikryl mě s ním. „Neměl bys to...“ ten pohled který na mě upřel. Nechtěl abych to říkal! Pousmál jsem se: „Teď bude zima tobě, měl sis vzít alespoň deštník, za chvíli bude pršet.“ Jako kdybych to těmi slovy přivolal. Nebe, které bylo už nějakou dobu zatáhlé temně šedými mraky, najednou zkřížily blesky a na nás začaly padat přímo vodopády bičujícího deště.
„Nic o mě nevíš!“ Ta věta mi kolovala v hlavě hodně dlouho, než jsem pochopil její smysl.
****
Můj ošetřovatel, (Nechápal jsem proč zrovna chlap, ale po několika dnech mi to bylo jasné!) se na mě usmál a položil mě do napuštěné vany. Doopravdy jsem se styděl a bylo to na mě samozřejmě znát, nejvíce na mých rudých tvářích.
„Snad se nestydíš?“ zašeptal tiše. Sice šeptal, ale pro mě to bylo jako výstřel z pistole. „Je to jen práce a navíc... oba dva jsme muži! Co bys dělal, kdyby tě takhle omývala nějaká mladá sestřička? Líbilo by se ti to?“ Jeho hlas byl tak smyslný a on sám byl tak sexi, ale... je to jen jeho práce! Okřikl jsm se v duchu a zhluboka se nadechl abych se mu mohl podívat zpříma do očí. „Promiň, nikdy by mě nenapadlo, že budu někdy takový kripl, aby se o mě někdo musel starat!“
„Ty přeci nejsi kripl... Kazu,“ zašeptal mé jméno tak divným tónem. Poté se mi podíval do oči a pohladil mě po tváři. „Jsi jen oběť, nic víc v tom není. Ty neznáš jeho pravou tvář!“
Ztuhl jsem, opět to bylo tady! Všichni mi říkají, že jej neznám, ale nikdo mi nic neřekne! Zrudl jsem, tentokrát všek vzteky a opřel se o ruce. „Neznám jeho pravou tvář?“ výkřik, který ho nejspíš překvapil, ale výraz jeho tváře se nezměnil. Stále tak ledově klidný! Moje ruka, snad sama od sebe, zamířila k jeho tváři. Prstem jsem přejel po jeho rtech a skrz pootevřené rty jsem pronikl do jeho úst. Bylo to něco tak vzrušujícího, ale... já i přesto nic necítil. „Mohl by mi někdo z vás říct, proč?“ sklopil jsem oči a rozbrečel se, opět!
„Nemusíš si s tím zatěžovat tu svou rozkošnou hlavičku!“
Rozkošnou? Zalkl jsem se v duchu. Rozkošnou?
Když mě po koupely otíral, stále jsem musel myslet na ty jeho slova. Proč se mnou ty doteky vůbec nic nedělaly? Proč jsem došel až sem a musím... co jsem udělal, že...
„Nad čím přemýšlíš?“
„Jak dlouho bude trvat než budu cítit svoji dolní plovinu těla?“ Konečně jsem vyslovil tu otázku na kterou jsem si podvědomě zakázal i myslet.
Podíval se mi zpříma do očí a já věděl, že to, co teď řekne bude pravda. Pravda, která mě buď uvede do stavu naprostého klidu anebo beznaděje! „Tvoje mícha je v pořádku, teď už záleží jen a jen na tobě a na tvé vůli vrátit se do života! Teď už je to jen a jen v tvé hlavě. Tedy... jak to říct? Jsi ochrnutý jen dočasně, až bude tvá páteř v naprostém pořádku tak...“
„Ucítím i touhu?“
„Ano, i tak se to dá říct,“ odvětil s úsměvem a vytáhl mě z vany. Svaly na jeho rukou se napnuly a on mě zvedl jako kdybych nevážil méně než pírko. Opřel jsem se o jeho rameno a zavřel oči, moje ruka zabloudila k jeho srdci. Cítil jsem jak bije, uklidňovalo mě to a oči se mi začaly zavírat. Ochabl jsem v jeho sevření a začal tiše oddychovat.
„Měl byste mu to říct, pane!“
Ten křik by probudil i mrtvého.
„Uklidni se, mohl bys ho probudit! Je na tom už tak dost špatně a kdyby věděl, že můžu za smrt jeho bratra. Nenáviděl by mě!“
Druhý muž se rozesmál, ale nebyla v tom radost, spíš únava. „Byl dost starý aby veděl do čeho jde! Dát se dohromady s někým jako ty a myslet si, že z toho vyvázne bez trestu. A ona by měla být ráda že přežila, takhle HO podvést!“
Koho tím myslí?
Zaposlouchal jsem se, ale jejich hlasy pomalu slábly až ztichly docela. Moje vyčerpáni si však opět vyžádalo svoji daň... znovu jsem usnul.
Ráno se mi všechno zdálo jako sen, ale následující dny mě měly přesvědčit o tom, že právě teď se stane moje noční můra realitou!
****
Kazu-chan se probudil úplně spocený. Cítil na sobě cizí pohled, který v něm vyvolal jen divný pocit. Ten pohled jako kdyby jej zkoumal! Vytřeštil oči na neznámého muže a poté se podíval na sebe, přesněji řečeno na to co měl anebo spíš neměl na sobě. „Hej, co to má znamenat!“ Pokusil se alespoň pohnout, ale nešlo to! Muž se jen pousmál a zvedl se z křesla na kterém seděl. Obcházel jej jako nějakou kořist a nebezpečně se usmíval. Poté si olízl rty a sedl si kousek od chlapcova klína. „Doopravdy jsi roztomilý malý zajíček!“
„Sakra“, kousl se do rtu mladík, „sakra!“
„Ale copak, snad by ses mě nebál? Pokud budeš hodnej kluk, bude se ti to i líbit, jinak...“ přejel si prstem pod krkem a děsivě se usmál. Jestli si v té chvíli Kazu myslel, že horší a ani děsivější to být nemůže, tak to se šeredně spletl. Jeho ruce přistáli na jedné z mladíkových bradavek a silně téměř surově ji stiskl mezi prsty. Druhou bradavku olízl jazykem a vcucl ji do úst. Kazu sykl a napjal se jako struna. „Krása, krása,“ šeptal druhý muž. Nebral žádné ohledy na to, že tomu druhému způsobuje jen bolest a silněji stiskl mezi zuby naběhlou bradavku.
Kazu opět vykřikl.
Cukal sebou, snažil se vyprostit z provazů, které jej držely na posteli ale byly moc silně utáhnuté a tak se jen zarývaly hlouběji a hlouběji do jeho masa. „Prosím,“ šeptal skrz slzy bezmoci. „O co prosíš?“ šeptal mu lascivně do uchy a kousl. „Nech mě jít... já chci pryč. Prosím.“ plakal jako malé dítě.
„Snad mi nechceš říct, že jsi netoužil po tom, aby si tě vzal! Snad chceš říct, že jsi nechtěl, aby tohle dělal s tebou on! Já jen plním tvé tužby, právě proto jsem tady, jsem tady jen a jen pro tebe, protože jsi to chtěl!“
„Chtěl?“ šeptal omámeně. Práve teď se mu před očima odvíjel ten sen ze kterého se před chvílí probudil. „Sen?“
„Ne, tohle není sen, tohle je realita. Realita, kterou jsi chtěl! Já jsem jen splnění tvých tajných tužeb. Ty jsi mě sem přivolal a já jsem tady proto, abych ti sloužil.“
„Toužil, sloužil,“ opakoval zmateně.
Jeho ruce tentokrát zabloudily do klína mladšího z nich. I když Kazu nic necítil... možná v hloubi srdce toužil po tom, aby tomu tak nebylo a on si to mohl všechno užít. „Nedá se nic dělat. I když chceš, nebudeš nic cítit, jen... je to tvé přání a já jej splním!“ Odkudsi vytáhl tubu s neznámým obsahem a trochu si vytlačil na prst. Zamířil prstem druhé ruky do úst mladšího z nich...
Je to jen sen, sen nic víc!
Zamrkal a podíval se na pravou stranu postele, kde ležel pro něj neznámý mladík. Tedy asi před dvěma hodinami neznámý. I když se jej potom ptal na jméno... neodpověděl mu. Jen se divně usmál, zavřel oči a usnul.
Prohlížel si jeho pohlednou tvář, jeho skvostné tělo a jeho... Polkl a otočil hlavu na druhou stranu. Hned jak tak učinil, něco jako kdyby jej nutilo pokusit se pohnout prstem na noze. Opřel se o lokty a nadzvedl se na nich a posadil se aby mohl vidět na svoje nohy. Zavřel oči a myslel jen na to-pohnout nohou, pohnout! Poté oči otevřel a vyjekl nadšením! „Pohl se, on se pohl!“ vykřikl až tím vzbudil neznámého. „Kdo se pohl?“ odvětil zmateně. Ještě zmateněji se tvářil, když uviděl že leží vedle Kazu-chan. „Kdo jsi a co děláš u mě v domě!“
„U tebe? Co to meleš za blbosti? Já jsem u Sebastiana a on...“
„Proč ležíš v mojí posteli a já s tebou a... nahý!? Jak to, že jsem do prdele nahý a co má znamenat...“ podíval se na skvrny na posteli a složil hlavu do dlaní. „Byl jsem znásilněn!“ vykřikl.
Pár vteřin na to do pokoje vběhl Sebi. Jeho vyděšený pohled mluvil za vše a o to horší bylo, když řekl to slovo! „Brácho!“
„Brácha?“ vykřikl zděšeně Kazu a přikryl se až po krk dekou. Potřeboval se schovat a tak nezahlédl šibalský úsměv, který si ti dva vyměnily.
Poté se Sebastian otočil na rozčepýřeného hnědovláska, sevřel jej v náručí a starostlivě se na něj podíval než začal mluvit. „Kazu, jsi v pořádku? Bylo to jen malé nedorozumění, doufám, že to tomu blbovi odpustíš! Nejspíš se opil a... zkus na to zapomenout, prosím!“
„Dobře,“ připustil klidně, „stejně jsem vůbec nic necítil!“
„Měl jsi pravdu,“ s úsměvem se otočil na svého bratra, dvojče. „Je tak kouzelný a... promiň, ale nějak jsem se nejspíš přestal ovládat. Sebi mi vždycky říká: Ty jednou přijdeš do problémů!“
„Co měla znamenat ty slova s tím... snem,“ polkl a záměrně se vyhýbal pohledu na oba dva. Chtěl vědět, co to všechno mělo znamenat, ale hlavně... v tu chvíli se mu nezdálo, že by byl ten druhý opilý. Určitě byl při smyslech, ale nemohl přeci obvinit člověka, který ho zachránil, ze lži.
Mladík, který ještě nebyl představen, se zmateně podíval na svého bratra a pak zavrtěl hlavou. „Já doopravdy nechápu, co tím myslíš!“
„Říkal jsi, že...“ Kazu zmlkl. Ne, nemohl to říct před ním, i když... „To je jedno, nejspíš to byl jen nějaký divný sen!“
„Oh a kdo se pohl Kazu?“
„Jéé, já na to zapomněl. Podívej se na moji nohu,“ odpověděl nadšeně. Napnul všechnu sílu a poté se soustředil na to samé, co před chvílí, na prst.
„Pohnul se,“ vykřikl i Sebastian nadšeně a nejmladšího z nich divoce objal. Kazu zrudl, ale poddal se těm silným pažím a té vůni, která vycházela z jeho těla. Zvláčněl v jeho objetí, poté se do toho vložil i druhý z bratrů a Kazuyu objal také, tentokrát z druhé strany. „To je super zpráva, měl by z toho radost!“
šeptal mu do ucha.
****
Bylo to už půl roku, co se moje tělo uzdravilo, ale stále jsem se nepostavil na vlastní nohy. Můj život se otočil o stoosmdesát stupňů, naopak život Victorie se zhoršil. Její psychický stav byl hodně špatný a týden po narození dcery musela být hospitalizována na psychiatrii.
Chápal jsem, že přišla o někoho koho milovala, i já trpěl, ale ona měla někoho, kdo tu díru v srdci mohl zaplnit. Měla malinkou kopii milovaného člověka a byla zdravá. Nemohl jsem ji přes to všechno litovat, ale ani jsem ji nenáviděl. Moje pocity vůči ní byly... nezaujaté a vlastně... žádné!
Jen my bylo líto toho malého človíčka, který teď neměl nikoho! Ta holčička na tom byla jako já, i když... ona přeci měla své dva strýčky, kteří by pro ni měli udělat všechno. Po pár měsících jsem však pochopil, že ona není to, co by chtěli!
A já poté toužil po tom, abych při tom neštěstí zemřel já a ne můj bratr. Ale život si vybírat nemůžeš, ne pokud jsi zabředl do kruhu ze kterého se těžko uniká.
„Proč si ji nechceš vzít do opatrovnictví, Sebastiane? Je to tvá neteř a už nemá nikoho, kdo by se o ni postaral. Nemůžeš dopustit, aby trpěla...“
„A dost!“ Nechápal jsem kdy se to stalo, ale on se jednoho dne změnil. Nebyl to ten člověk, do které jsem se kdysi dávno zamiloval. Anebo jsem dřív neviděl jeho chyby? „Vzal jsem tě pod ochranná křídla a já rozhodnu co bude v mém domě.“
„Ale ona není věc, je to jen malé dítě, které přece nemůže za to, ža nikoho nemá!“
„Nezdá se ti, že jsi trochu drzí?“ zašeptal nebezpečně tiše a naklonil se ke mně. Zamrazilo mě až v páteři, ale pohledem jsem neucukl. „Myslím, že bych tě měl naučit jak se má chovat někdo jako ty!“ Chytil mě pod krkem a silně stiskl. „Pusť mě, to bolí,“ sýpal jsem, ale věděl, že tentokrát jsem přestřelil. Tentokrát z toho nevyváznu tak lehko. „Prosím,“ slzy se spustily z mých očí a já se jim nebránil. V ústech se mi usadil obrovský knedlík, ale musel jsem pokračovat. „Udělám cokoli jen... nech mě se o ni postarat, prosím.“
„Cokoli,“ zašeptal a olízl moji tvář. „Dobře! Když s tou svojí roztomilou tvářičkou říkáš takováhle slova. Já myslím... měli bychom toho využít. Co říkáš Williame?“ V tu chvíli se můj dech zastavil. Snad nemyslí, že... Ze stínu vystoupilo jeho dvojče, změřil si mě lačným pohledem a položil ruce přes můj klín. Vzápětí se olízl a vpil se do mých rtů. Snažil jsem se bránit, ale Sebastianovi ruce svíraly ty moje nad hlavou a donutil mě jimi, abych si lehl do postele. Zavřel jsem oči a nechal je ať si dělají co chtějí.
Opřu si hlavu o Sebastianovo rameno, který je až po kořen ve mně a zve Williama.
„Sebi, ale víc se do mě nevejde,“ zavzdychám unaveně. Do teď jsme se nehnuli z lůžka a já jsem mučen všemožnými sexuálními praktikami.
„Ale vejde, stačí, když se uvolníš,“ zašeptá mi do ucha a skousne lalůček, napnu se a zavzdychám.
Will se ke mně nahne a políbí mě. Možná je malý, ale to se nedá říct o jeho vybavení.
„Já nechci…“ hlesnu, jen co mi Sebi dlaní zakryje oči a já začnu všechno vnímat dvojnásobně. Každý dotek na kůži, Sebastianovi lehké polibky a neuvěřitelnou bolest v dolní části těla. Zatnu zuby a křečovitě sevřu prostěradlo, takhle to nebolelo ani poprvé se Sebastianem a to byla opravdu bolest.
„Kazu,“ slyším Willův hlas, otevřu oči a podívám se na Willa, ani nevím, kdy mě Sebi pustil. „už jsem v tobě celý, tak se uvolni,“ doporučí mi. Pokusím se uvolnit, co nejvíc to jde. Když se mi to povede, Sebastian se ve mně lehce pohne následovaný Willem. Přivřu oči a zavzdychám, není to zase tak špatný. Uvědomím si.
„Bolí to?“ zašeptá mi Will do ucha a políbí mě na krku. Zavrtím hlavou, že ne, na což se začnou oba pohybovat, pomalu a jemně, aby mi co nejméně způsobili bolest. Během setiny vteřiny se nepříjemný pohyb změní v nepoznanou slast, začnu si to užívat a sám přirážet proti nim. Will přejíždí palcem přes špičku mého penisu a Sebi mě jazykem laská na bradavce, takže mám pocit, jako bych měl každou chvilku vybouchnout. Jenže pokaždé, když už se blížím k vrcholu, se oba zastaví, takhle mě mučí ještě několik minut, než se rozhodnou to ukončit. Oba naráz vyvrcholí do mě, konečně i já si ulevím. Opřu se o Sebastiana.
„Šikula, dáme si to znova,“ pochválí mě Will. Nevěřícně zvednu hlavu a podívám se mu do očí.
„Já už nemůžu…“ zakňourám zmučeně, ale to už se pouští do práce.
„To sis měl rozmyslet dřív, než jsi řekl, že uděláš cokoli!“
****
„Hlupák a idoit, to všechno jsem já!“
„Kazu?“ ozvalo se nesměle dívčím hláskem. Pokusil jsem se schovat ty modřiny pod svetr, ale bylo už moc pozdě. „Co se ti stalo? Kdo ti to udělal?“ promluvila plačtivě.
Nemohl jsem se ji po tom všem podívat do očí a tak jsem jen zavrtěl hlavou. „Vše je v pořádku, jen...“
„A co ty modřiny?“
Bylo to už pět let, co jsem upsal svoji duši ďáblu. Přesněji řečeno-dvoum satanášům, kteří využívali mé tělo ke všem možným a nemožným, především sexuálním, praktikám. A to sluníčko, kvůli kterému jsem to všechno udělal začalo nebezpečně rychle chápat.
„Trochu jsme se s kloukama poprali. Není to nic nebezpěčného, nemusíš mít o mě strach. Jsem už přece velkej kluk a...“
„Brouku!“ ozval se jeden z nich. Nejspíše podle toho laciného podtónu William. Kolikrát jsem jim říkal, aby mě tak neoslovovali, ne před ní! Po očku jsem koukl na Natalii, ta jen protočila oči a usmála se na mě. „Měl bys jít.“ Souvislosti zas tak moc nechápala, ale věděla, že pokud si nepospíším, bude mě to bolet.
„Jasně už jdu a neříkej mi tak.“ vykřikl jsem do neznáma.
„Neměl bys jim tak často odporovat, prosím. Nechci přijít i o tebe!“ ozvalo se mi v hlavě. Nevěřícně jsem se otočil na Natalii, ale ta se tvářila jako andílek. Nejspíš se mi to jen zdálo. „Natalii, jakmile se vrátím vyrazíme do zábavního parku, ju?“
Šťastně se usmála a přikývla. „Je to slib?“ Natáhla ke mně malíček a já jej stiskl tím svým. „Ano, je to slib na život a na smrt.“
Jakmile jsme dokončili tuhle přísahu, na mé tělo se nebezpečně přitisklo další. Tělo, které bylo vzrušeno na tu nejvyšší možnou míru. „My si chceme hrát. No tak pojď s námi, už nás to samotné nebaví!“ Svým vzrušením se třel o můj zadek a ve mně to vyvolalo jen a jen odpor. Jak já ho nenávidím!
„Doufám, že jsi nezapomněl. Řekl jsi... co-ko-li!“ šeptal mi do ucha, a poté bolestivě skousl. Zatahal mě za naušnici a rukou mě pohladil po hrudi. „Nech toho,“ nešetrně jsem jej od sebe odstrčil. „Ne před ní, prosím,“ šeptal jsem tiše.
„Kazu, já jdu na chvíli ven, tak se tu dobře bav.“
„Jasně, mám tě rád!“
Bylo to čtyři a půl roku, co jsem začal chodit a čtyři roky od toho, kdy jsem je oba začal nenávidět z celého srdce. Ani jeden z nich nebral ohledy na moje city. Brali si mě kdykoli a kdekoli chtěli. Několikrát se to stalo i před spící Natalii.
Snažil jsem se nedat najevo své vzrušení, i když jsem je nenáviděl... vždy věděli kam sáhnout abych se cítil jako v ráji.
Jen my nedával spát ten pocit, že oni dva vědí pořád o něco víc než já. Vždy jako kdyby byli krok přede mnou, jako kdyby mi viděli přímo do hlavy.
Jako kdyby mě potřebovali ke svému životu, ale dávali mi znát, jen, že je to naopak. Ten pocit jsem však zahnat nemohl.
Co přede mnou stále skrývají?
„Kterýho tam chceš jako prvního, zlato?“ Ty jejich oplzlé vtipy jsem pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven. Ne, nemohli mě ničím překvapit. „Wille, nech to být a pojď za mnou.“ To co jsem však měl vidět za chvíli mělo zahnat moje předsevzetí o tom, že mě už nemohou ničím překvapit.
Mladší z dvojčat přistoupilo k tumu staršímu a divoce se, přímo přede mnou, políbili vášnivým francouzákem. Jejich nenechavé ruce kroužily po těle toho druhého a po očku se podívali mým směrem. Lhal bych, kdybych řekl, že mě to nevzrušuje a tak jsem udělal to, po čem jsem v té chvíli toužil. Rozepnul jsem si pomalu kalhoty, otočil se k nim zády a v předklonu si je pomalými pohyby sundával. Slyšel jsem jejich vzrušené vzdechy a položil si ruku na svůj pomalu se probouzející penis. Druhou rukou jsem si zajel do pusy a pořádně si s ní naslinil prsty, které vzápětí změnily svůj cíl a zamířily do té dírky kterou oni několikrát zprznily. Ruka opustila nyní můj již plně stojící pyj a zapřel jsem se s ní o zeď. Vlkými prsty jsem přejel po otvoru a vložil do něj jeden z prstů. Sykl jsem, ale pokračoval v započaté práci. Cítil jsem jejich lačné pohledy a právě to mě nutilo k tomu, abych se nachal strhnout do víru pokračování.
Než jsem však do sebe mohl vnořit další ze svých prstů, uslyšel jsem spěšné kroky po kterých následovalo drsné proniknutí do mé nepříliš připravéné dírky. Vykřikl jsem bolesti, ale ta přešla hned jakmile se můj penis vnořil do teplých a vlhkých rtů. „Ty víš, jak mě vzrušit,“ šeptal mi Sebastian do ucha, zatímco mě agresivně šukal. „Wille, Wille, dokázaly jsme si ho perfektně vycvičit, co ríkáš?“
„Hmm,“ huhňal s plnou pusou a několikrát přejel po svém vzrušení rukou. Nechal si úplně vyjet Kazuův penis z úst a pak olízl jeho hlavičku špičkou jazyka. Kazu sebou cukl a vykřikl hlasem podbarveným vzrušením. „Ne-ne-ná-vi-dím tě!“
„Taky tě milujeme, zajíčku.“ odvětil Sebastian a divoce mladíka, který se pod ním svíjel v ataku přicházejícího orgasmu, políbil.
Vzal si na sebe triko, které leželo na zemi a vydal se do svého pokoje. Bylo to bezmála tři hodiny, co jeho Natalii odešla a tak o ni začal mít strach.
Byl vyděšený a chodil po celém domě jako lev kleci. Ti dva byli úplně vyčerpaní a leželi společně ve velké posteli. On však jako kdyby měl stále nadbytek energie, mohli se snažit jakkoli, ale jej utahat nedokázali ani když se spojili dohromady. Kdy se to změnilo?
„Už je na čase, aby ses probudil!“
Hlas začínal přibývat na intenzitě. Položil si ruce na uši a stiskl, hlas však neustával. Zdálo sa jako kdyby se ozýval přímo z jeho hlavy. Rezonoval, hučel až bolestí upadl na kolena. Když otevřel oči, přímo nad ním se vznášelo cosi mlžného, něco jako duch. „Brá-bráško?“ zakoktal a upadl do bezvědomí.
„Snažili se tě využít!“ Zvládl jen zaslechnout a pak si pamatoval jen tmu a ticho.
****
„Kazu!“
„Kazu!“
„Kazu!“
Křičeli tři hlasy a něco mi říkalo, že mluví na mě, ale oči jsem otevřít nezvládl. Jen jsem cosi zamumlal a otočil se na druhý bok. Po chvíli mi však na tváři přistáli dvě pusy a následovala pusa na čelo. „Hmm?“ zahuhňal jsem a pootevřel jedno oko. Přímo nade mnou stál pes a usmíval se na mě zubatým úsměvem, jazyk mu vysel z tlamy a pak mě jím olízl. Trojí smích mě totálně probral a tak jsem otevřel obě oči a posadil se na posteli. Ti tři mě pozorovali vyčkávavým a ustrašeným pohledem. „Co se děje? Děláte jako kdybych vstal z mrtvých!“ Vyměnili si pohledy a pak Natalii začala: „Když jsem se vrátila ležel si vprostřed pokoje v bezvědomí. Snažila jsem tě probrat, ale...“
Will na ni navázal: „Uslyšeli jsme jen její výkřik,“ kývl hlavou dívčiným směrem, „a když ona křičí, určitě musí jít o tebe. Nemůžeme dopustit, aby se ti něco stalo, ne po tom, když jsme dopustili aby on...“
„To stačí,“ přerušil jej Sebastian, „teď jde o to, že jsi byl v komatu tři měsíce!“
„Co-cože?“ zakoktal jsem a pokusil se postavit. Nohy mě však neudržely a já se svalil zpět na postel. Ty starostlivé pohledy mi moc na odvaze nepřidávaly, ale nemohu být tak slabý, nesmím pokud ji chci ochránit. Položil jsem ruce na nohy a udeřil do nich, ten samý úkon jsem několikrát opakoval a pak se znovu pokusil o to, abych se postavil. Tentokrát se mi to podařilo a já byl v pokušení si výsknout. Všichni se pousmáli a pes se my začal motat kolem nohou. „Co je to?“
„No, pes! Ty nepoznáš...“
Přivřel jsem oči a zavrtěl hlavou. „Psa poznám, ale co tady dělá?“
„My jsme mysleli,“ začali všichni naráz, „ale pokud...“
Opět jsem zavrtěl hlavou, klekl si na kolena a tu chundelatou kouli objal. Ponořil jsem do jeho kožíšku obličej a rozesmál se jako malé dítě. „Já si vždycky přál psa!“
Cítil jsem jak se atmosféra uvolnila, ale ty obezřetné pohledy nedokázali zakrýt. Jako kdyby se všichni báli, bez vyjímky, toho, že se něco dozvím. Sakra, co skrývají?
„Slyšel jsi to o těch nových sousedech?“
„Co?“
„Žijí tam dva bratři se svojí neteří a...“ hlasy se ztišily, „...vydržují si tam sluhu a ne jen tak ledajakého, je to prej...“
Dál jsem však neslyšel protože na silnici se strhla nečekaná rvačka. Mé štěnátko napadl obrovský pes! I když byl tak malý, bojovně se proti němu postavil, ale nemohl čekat, že by vyhrál a tak... Vběhl jsem do chumlu dvou chlupatých těl a holýma rukama se je od sebe snažil odtrhnout. V duchu jsem si nadával za to jaký jsem blbec, ale nemohl jsem to malé zvířátko jen tak nechat umřít a pak se to stalo!
Velký pes, nejspíše doga, zakňučel a podíval se na mě zděšeným pohledem. Cože? Díval se na mě jako kdyby se ptal: „Proč to děláš?“ Poté sklopil hlavu a odběhl. Štěně na mě pohlédlo vítězným pohledem a svalilo se mi u nohou.
„Já ti to říkal,“ ozval se nedaleko ode mě šepot. Jakmile jsem se však ohlédl, nikdo kolem mě nebyl. Je to fakt divný!
Sehnul jsem se k zemi, zvednul omdlelé štěně a vyrazil směrem k veterináři.
„Copak se tomu chudáčkovi stalo?“
Chudáček zavrčel a vycenil na domnělého nepřítele zuby. Pohladil jsem jej po hlavičce a on se zklidnil, jen jemně zakňučel a stočil se do klubíčka. Kdybych nevěděl, že je to pes... tak v tu chvíli byl přítulný jako kočička. „Napadl ho velký černý pes!“
„Snad ne Devil?!“ odvětil mladík, který se se mnou před chvíli dal do řeči, zděšeně. „To by bylo doopravdy zlé znamení!“
„Devil?“ otočil jsem se na něj se smíchem, „ To je fakt zajímavé jméno!“
Jeho postranní pohled, který na mě upřel, ve mně vyvolal nějakou nejasnou vzpomínku, ale v té chvíli jsem ji nemohl nikam přiřadit. „Jak se jmenuje ten váš?“ promluvil se zájmem a opět se podíval jako kdyby si mě chtěl dat ke snídani jako ten děsivý pes ráno.
„Můj pes? Mám ho teprve druhý den a tak ještě nevím, ale... Neporadil byste mi?“
Mladík se pousmál. „Chtěl vás nejspíš chránit.“
„Chránit? To asi ne, to já jej zachránil jinak by si ho ten pes dal ke snídani. Spíš se chtěl jen vytáhnout před páníčkem a trochu víc přecenil své schopnosti.“ Pes na mě upřel ublížený pohled a tiše zakňučel.
„Co by ste řekl na: Chico!“ pousmál se a rentgenoval mě očima.
Rozesmál jsem se až jsem slzel. „Mě spíš připadá jako malej gauner a ne jako roztomilé malé štěnátko, kterým rozhodně není. Mě se spíš líbí jméno Gauner!“
Gauner ublíženě zakňučel, olízl mi ruku a poškrabal mě drábky na noze.
„Vypadá jako kdyby se mu to jméno nelíbilo!“
Jako na vyvrácení jeho slov mi Gauner opřel tlapky o hruď a bláznivě mi začal olizovat obličej. Se smíchem jsem ho od sebe odstrčil a položil ho spět do klína, kde se opět v klidu stočil a podíval se na mladíka. „Ach, já se nepředstavil,“ nervózně se ošil a obrátil pohled směrem k ordinaci ze které právě teď vystoupila sestřička a zvala dovnitř dalšího pacienta. „Jmenuji se Samael a...“
Zděšeně jsem se na něj podíval. „Proč máte tak zvláštní jméno?“
„TO moje matka,“ odvětil bez zájmu. „Mno a ten pes, který vás napadl patří mému bratrovi.“
„Co-cože,“ zakoktal jsem a kousek si od něj odsedl. Poté jsem se však uklidnil a otočil se na něj s otázkou v očích. „Vy o mě něco víte?“ Gauner, dřív než mohl Samael reagovat, vyskočil a vyběhl ven z čekárny jako kdyby mu za patami hořelo. „Promiňte, ale promluvíme si později. Díky za příjemný rozhovor.“
Venku jsem se rozhlížel kolem sebe ale po psovi nikde ani stopa. Ten malej bastrad! Pokrčil jsem rameny a vydal se zpět domů, protože byl už nejvyšší čas k tomu, abych pro ty dva vyžírky udělal oběd. A právě tento den jsem se rozhodl, že začnu opět tam, kde jsem skončil. Půjdu studovat na vysokou školu! Na školu, kterou jsem díky svému zranění musel odložit.
Celou cestu domů se mi v hlavě odehrával ten podivný rozhovor a hlavně mi nedal pokoj ten jeho pohled, když se na mě díval. To jsou snad všichni chlapy na světě gayové! „Copak já vylučuju nějakej podivnej feromon?“ huhňal jsem polohlasem a mířil cestou k domovu. Nijak mi nepřišlo divné, že cesta
celou dobu vede nahoru, až když jsem zvedl oči a uviděl ten dům! I když říkám dům tak tohle byla spíš vila, či hrad než jen tak obyčejný domek. Ohromeně jsem na něj zíral a pak uslyšel štěkot a následně mě cosi svalilo do trávy. Byl to ten obrovský pes a v očích už neměl výraz který by naháněl děs ale spíš... tvářil se, že je rád, že mě vidí. Olízl mi obličej odspodu nahoru a roztáhl mordu do úsměvu.
„Katsuo! Co tam vyvádíš? Vždycky jsem ti říkal, že... Kazu?“ Ten hlas... oči se mi zamlžily a já se podíval na muže, který kráčel směrem ke mně, za kterým v těsném závěsu šla krásná dívka. „Nečekal bych, že tě tady uvidím! Kde máš Sebastiana?“
„Nemyslím si, že by mě měl hlídat na každém kroku.“
„Katsuo slez z něj, jsi strasně těžký!“
Pes smutně zakňučel a já se na něj překvapeně podíval. Bylo vidět, že má ze svého pána strach, ale já netušil proč. Vždyť tenhle kluk byl vždy tak milý a když se o mě staral... Při vzpomínce na to, co se dělo jsem nechtěně zčervenal a podíval se na dívku, která se vedle něj šťastně usmívala. „Nepředstavíš nás Rayi?“
„Jasně Kazu-chan.“ odvětil s úsměvem. „Tahle roztomilá dívka je moje žena Kiyoko!“
Snažil jsem se nedat najevo překvapení a tak jsem jen přikývl a natáhl k ní ruku. Plaše se usmála, sklopila oči a sevřela ji ve své. Její dlaň byla malá a teplá. V první chvíli se mi zdálo, že kdybych ji příliš stiskl, rozpadla by se na malé částečky. Tak křehkou ruku měla... Zavřel jsem oči a pokusil se zahnat slzy které se samovolně snažily proniknout skrz.
„Co se stalo?“ promluvil. Jeho hlas byl vyděšený. Přistoupil těsně ke mně a donutil mě abych se na něj podíval. „Ubližují ti?“
„Ne,“ zavrtěl jsem zuřivě hlavou.
Objal mě a šeptal mi uklidňující slova do vlasů. Teď byl přesně takový jak jsem si ho pamatoval. „U mě budeš mít dveře vždy otevřené, stačí přijít!“
„Ale, ale Rayi, copak jsi celé ty roky dělal, že jsi dokázal sehnat tak velký dům?“ ozval se arogantní hlas, který nepatřil nikomu jinému než Willovi. Odtrhl jsem se od něj a opatrně se podíval na dvojici, která na mě shlížela jako kdybych jim vytrhl srdce a pak je pošlapal. Nezmohl jsem se na nic jiného než tiché: „Promiň.“
Jako první byl u mě Sebastian a stáhl si mě k sobě. Opatrně prohlížel celé mé tělo a snad by mě před nimi i svlékl kdyby jej jeho bratr nezastavil. „Zkontrolujeme jeho zranění až doma, nebudeme jim tady dělat divadlo, jasný!“ Sebastian se na Willa podíval nebezpečně zúženýma očima. Teď jsem věděl, že někoho z nás to bude bolet a nejspíš to nebudu já. Možná bych si i oddechl, kdyby se nestalo to, co mělo následovat.
Kiyoko se postavila před Raye a natáhla obě dvě ruce jako kdyby jej chtěla chránit. „Ach, tak tak je to a to jsem si myslel, že jsi chtěl něco jiného! Nevadí. Musím tě ale varovat, my máme větší sílu!“
„Možná!“ promluvil posměšně, „Jen je tam malý problém, že?“ podíval se na mě. „Jeho síly se ještě neprobudily!“ Jakmile se jeho oči spojily s mými v hlavě jako kdyby se mi spustil jakýsi ukrytý spínač a opět jsem jako tolikrát upadl do bezvědomí. Tentokrát však s tím rozdílem že teď se v mé hlavě odehrál dávný příběh.
Jasné světlo které vycházelo z křekce vypadajícího muže pomalu zhaslo. Před několika okamžiky ještě krvavé okolí teď bylo naplněno téměř andělským jasem. Na tvářích všech se objevil jen spokojený úsměv. Ať byli mrtví či pomalu umírali, teď byli zcela šťastní. Ne však muž, a žena která jej svírala v náručí. „Bratře, néééé!“ vykřikla. Jeho oční víčka se zachvěla a podíval se na ni zakaleným pohledem umírajícího ale přesto snad šťastného člověka! „Nesmutni a žij dál. Ve svém lůně nosíš naději našeho světa a... nic nevadí na tom, kdo je jejich otec. Jejich osud neurčuje to kým byli zpolozeni ale to jaký bude jejich další život. Nesmíš jim dát do srdce žádnou nenávist, zlost, žárlivost, žádný z hříchů nesmí zatemnit jejich srdce!“ Rozkašlal se a vyplivl z úst chuchvalec krve společně se slinami. „Slib mi to!“
Přikývla na víc se nezmohla.
„A hlavně neprolévej za mě slzy, raduj se z toho, že jsem našemu světu přinesl alespoň dočasný mír. Bylo to mým osudem i když....“ nyní už zavřel oči navždy!
Nadechl jsem se jako kdybych vyplaval z hluboké vody a snažil se popadnout dech. „Kazu, jsi v pořádku?“ Přikývl jsem a otevřel oči. Překvapené pohledy všech přítomných stály za to. „Tvoje oči,“ zašeptala Natalii zděšeně.
„Co je s nimi?“ odvětil jsem otráveně a promnul jsem si je. „Co se vlastně stalo?“ Všichni mlčely a tak jsem vstal a vydal se do koupelny podívat se na to nadělení. Přistoupil jsem k zrcadlu a... vytřeštil jsem na svůj odraz oči, které se těm mým vůbec nepodobaly. Celkově jsem vypadal úplně jinak jako dříve.
V mých dřívě čistě čokoládových vlasech teď byly jasně patrné pruhy, úplně šedivé prameny. Jinak byly polodlouhé za krkem a na vrchu krátké. Co mě však vyděsilo ještě více byli oči. Vypadaly přesně tak jako oči toho muže z mého snu. Ale byly stejné jen barevně. Z odrazu v zrcadle se na mě dívaly kruté oči! Oči které bych si představoval ve tváři nějakého šíleného vraha a ne v mojí. Položil jsem si hlavu do dlaní a zatlačil. Je to jen sen, sen! Poté jsem opatrně pohlédl do zrcadla, na moji tváři se usadil téměř ďábelský škleb a můj odraz promluvil. „Jsi moc slabý! Mě nedokážeš ovládnout.“ posměšně zavrčel.
Já jen polkl a zavrtěl hlavou. Musel jsem sebrat všechnu svoji sílu o které jsem věděl, že ji určitě mám a myslet jen na to, že chci být takový jako dřív. Myslel jsem na to několik minut než jsem se odhodlal oči opět otevřít. Odraz v zrcadle byl takový jako dřív, jen barva mých očí a vlasů zůstala změněná.
Mé oči byly jasně žluté a zúžené jako oči šelmy!
****
Celé okolí kolem něj bylo... jak to jen říct? Možná... tajemné? Všichni před ním skrývali, že je něčím zvláštní, ale nikdo mu nebyl schopný odpovědět na jeho otázky. Proč se mu celý život hroutí pod rukama jako domeček z karet?
Sebastian mu s úsměvěm ukázal na svůj klín a Kazu tak se znechuceným úšklebkem udělal.
Natalii byla teď ve školce a tak měli pro sebe celý den. Will se také někam vypařil a tak toho chtěl druhý z bratrů využít.
Posadil se mu na klín a čekal, co starší z nich udělá. Sebastian se naklonil k uchu mladšího z nich a jazykem mu vjel dovnitř. Pravou rukou zamířil pod Kazuyovo triko mezi prsty promnul jeho levou bradavku. Ústy pomalu mapoval jeho krček a jemně jej kousal. Kazu i přes svůj počáteční odpor zavzdychal a sjel na Sebastianově klíně trochu níže. „Ty šídlo, ty víš jak mě vzrušit!“ Mladší jen zakňučel jako poraněné štěně a poté jemně vykřikl, když levá ruka jeho milence zamířila do jeho klína.
Rozepnul zip u jeho kalhot a vytáhl ven pomalu se probouzející Kazuyův penis. „Ale, snad tě nevzrušily jen ty doteky? Co budeš dělat, když udělám tohle?“ Jednu ruku stále zanechal na hrudi tmavovlasého a občas jemně zmáčkl jednu z bradavek. Druhou rukou přejel po chlacově vzrušení a palcem se dotkl jeho špičky. Kazuya se chytl Sebastiana za krk a posunul se trochu víš, aby na svém zadečku cítil vzrušení druhého z nich. „Pokračuj, prosím,“ zašeptal když ten druhý přestal ve své práci. „Dobře, sám sis o to řekl!“ Chytil Kazu-chan za boky a navedl si jej na svůj penis. Pomalu jej nechal sjet až po kořen, což se neobešlo bez občasných výkřiků bolesti po kterých následoval slastný sten. Kazu se nohama opřel o Sebastianova stehna a pomalu na něj vysedával. Sebi jeho pohybům jemně napomáhal. Nezapomněl třít jeho chvějící se penis ze kterého vytékaly kapičky spermatu, aby následoval mohutný výstřik téměř v tu samou chvíli, kdy explodoval do nitra toho mladšího.
„Jsi úchvatný,“ šeptal mu do ucha, „dáme si ještě jedno kolo.“ Druhý z nich se zmohl jen na přikývnutí.
Když už prováděli třetí kolo, ozval se za nimi podrážděný hlas druhého z dvojčat. „To jste si užívali beze mě?“
Will ke mně přistoupil a vzal mě do náručí, aby mě následně na to položil do postele. Odkudsi vytáhl šátek a svázal mi s ním ruce za zády. Poté z tašky kterou měl u sebe vytáhl obojek a připnul mi ho na krk. „Snad z něj nechceš udělat psa?“
„Mlč, nebo to udělám s tebou. Musíme si jej pořádně vycvičit dokud je takhle vláčný, jinak...“ odmlčel se a opatrně se podíval na Kazu-chan, který je stejně nevnímal. Byl totiž téměř na takzvaném vrcholu, protože mezitím mu Sebastian do konečníku zavedl vykonný vibrátor. Nejmladší se chvěl pod přicházejícím orgasmem a tak jej poté chvíli nechali odpočívat.
„Vidíš tu jeho díru? Ta bude za chvíli dobrá jen a jen na šukání, vždyť ani nemá čas se zatáhnout!“
„Ty si snad stěžuješ?“
„Ne, ale co bys řekl tomu, že si to jednou vyměníme.“
„Ty by ses jím nechal ojet?“
„Proč ne, výbavu má dost dobrou! Měl by se naučit všechno!“
Tenhle rozhovor jej probral z jeho polospánku. Zavrtěl sebou na posteli a ucítil jak mu ze zadnice vytéká mrdka i přes vibrátor.
„Teď si klekni na kolena ty malá kurvičko!“ Tahle věta jej důkladně probrala. Postavil se na doposud stále vratké nohy a rezolutně zavrtěl hlavou. Nenechá si už od těch bastardů rozkazovat. „Chceš nám odporovat? Zapomněl jsi na to, kdo ti zachránil život, kdo se stará o tu malou holku a hlavně,...“
Tentokrát pokračoval Will: „Řekl jsi, že uděláš co-ko-li!“
Věděl, že tou větou vešel na tenký led, ale že to budou až tolik zneužívat, to netušil. A kdyby to věděl? Co by udělal? Nechal by Natalii trpět? Ne, věděl, že by to nedokázal a teď musel zaplatit!
Sklopil hlavu a udělal to co mu rozkázali. Ale právě v ten okamžik se zapřísáhal, že musí udělat i něco pro sebe a to bylo... „Dobře, ale dovolíte my studovat a já... neodejdu za Rayem!“
To jméno vyvolalo mezi nimi jiskření a v tu chvíli oba pochopil, že pokud alespoň v něčem neustoupí, mohla by se jim jejich hračka vymknout z rukou! „Ale, ale, naše kočička vystrkuje drápky!“ Zavrčel Will když do něj tvrdě pronikl zezadu, držíc jej za pravý bok a zuřivě do něj pronikajíc. Levou rukou jej chytil za stehno, aby si mohl určovat hloubku přírazů a usmál se na svého bratra, který do mladíka mezi nimi, pronikal skrz ústa. Sebastian jeho úsměv opětoval a olízl si rty. „My máme rádi, když je potřeba takovou kočičku zkrotit. Dobře rozumíme stylu cukru a biče!“
Kazuya se pokoušel dobře zpracovávat ústy Sebastianův pyj a občas do hry zapojil i jazyk, ale na chvíli musel přestat, když se Willova ruka dotkla jeho vzrušení.
„Co tam děláš,“ zamumlal nespokojeně Sebi-chan, „jeho ústa přestala pracovat.“
„Buď hodný chlapec a my splníme tvé přání,“ odvětil mu na to Will.
Mladík zavřel oči a upět nechal vklouznout penis staršího z dvojčat do svých úst a pokračoval tam, kde přestal.
****
Zhloboka jsem se nadechl a vydal se zpět do jámy lvové, jak jsem překřtil svůj domov.
Jediným štěstím bylo, že tam s ním byla Natalii společně s Gaunerem. A vlastně škola měla jedno velké a neocenitelné plus, když musel studovat dali mu oba dva pokoj! Samozřejmě si to však vybrali o víkendu, ale i tak měl pět dní jen a jen pro sebe. Kdyby zálěželo na něm, byl by na koleji a sem by ani nepáchl. Nemohl však Natalii nechat v jejich rukách.
Jakmile jsem však byl vysvobozen z jejich tyranských praktik, moje nastřádaná energie se začala kumulovat a já si musel vybrat nějaké alternativní uvolnění a tím pro mě byl bojový sport, meditace a malování!
A tak jsem vždy v noci ulehl ke spánku a ráno se budil čilý jako rybička. Samozřejmě jsem ani nezanedbával domácí práce. Jídlo bylo vždy včas připraveno, dům byl stále uklizen jako klícka a já si domů nosil nejlepší známky ze všech. Dva měsíce po mém nástupu na školu se tam objevil nový učitel a tím nebyl nikdo jiný než Ray! Brzy se stal jedním z nejobávanějších a zároven nejpřísnějším z učitelů. Byl však zásadový a všichni si před ním byli rovni, ne jak v některých jiných předmětech. Vyučoval historii a vyžíval se v tom.
„Kazu-chan, dnes je pátek?“ s úsměvem se na něj oba dva otočili jakmile vešel do dveří. Sice to bylo vysloveno jako otázka, ale ten chtíč v jejich očích hovořil za vše. Oni se v tom vyžívali i když byli potom několik hodin a někdy až dní úplně vyšťavení. Bylo to jako kdybych z nich vysával všechnu jejich energii a oni za to byli rádi. Celý týden nevycházeli z domu a přesto měli dostatek financí aby zajistili celý náš dům včetně oblečení a jídla. V čem vlastně spočívala jejich práce? Najít odvahu k tomu aby se jich zeptal však nedokázal.
Víkend uběhl jako voda a Kazu se opět chystal do školy, naplněn elánem stejně jak byli ti dva zničení. Šťastně si povzdechl.
Konečně se zase uvidí s Aiko, která se pro něj stala světlem a on pochopil, že ty city které dřív choval k Sebastianovi neměly s láskou nic společného. Bylo to jen dočasné pomatení smyslů! Kdyby to některý z nich věděl neměl by dovoleno už vůbec nic. Ne, teď se musel vzbouřit a udělat to dřív než ti dva něco pochopí.
„Aiko, mohla by moje neteř na pár týdnů odjet k tvé babičce na venkov? Byl bych rád kdyby poznala i něco jiného než společnost tří nabručených kluků. Je ještě malá a musí vědět, že existují i pravé a spořádané rodiny!“
„Ano, to určitě, ale ona na tobě přímo visí!“
Přikývl a objal ji kolem pasu. „Já bych za ní potom přijel, ale teď... musím si urovnat svůj život a pokud tam bude ona... nemohl bych nic udělat!“
„Oni ti... ubližují? Pan profesor nekolikrát říkal, že...“
„Profesor?“
„Jo,“ přikývla horlivě, „říkal mi abych na tebe dávala pozor, že je u vás podezření na týrání!“
Kazu se nervózně rozesmál. „No, to není zas tak úplně pravda. Všechno co se děje u nás probíhá za vzájemného... jak bych to řekl? Všichni jsme se dohodli, že tak to bude lepší. Mohla by tedy jet?“ odvedl rychle řeč jinak než se mohla začít vyptávat dál.
„Jasně, proč ne! Já zavolám babičce a zítra by mohla vyrazit. Vyhovuje ti to?“ Opět přikývl a políbil ji na rty. Smála se a opětovala jeho polibky, dále zatím nedošli. Pohladil ji po tváři a přitiskl k sobě. „Aiko, jeĎ tam taky a já do týdne přijedu za vámi a začneme od začátku!“
Natalii měla zabaleno během několika minut, hned jakmile ji tu novinu sdělil. „Konečně,“ zamumlala tak tiše, že si myslel, že přeslechl.
„Těšíš se?“ Přikývla a obejmula jej kolem pasu, výš nedosáhla. Cvrnkl ji do nosu a políbil ji na něj. „Já za tebou přijedu hned jakmile budu moci.“
„Hlavně jim moc neodporuj, mohli by ti ublížit.“ I když to říkala, tak já v hloubi srdce věděl, že je to nemožné. Oni by doopravdy neudělali nic co by mi ublížilo. Kdyby tak někdy učinili, věděli že bych jim to nikdy neodpustil. Svým zvráceným způsobem mě totiž oba dva milovali.
Rozcuchal jsem jí vlasy a rozesmál se nad jejím naštvaným výrazem. Našpulila rty a nafoukla tváře jako žába. „Ty víš jak mě rozesmát!“
„A co škola?“ odvětila smutně a sklopila oči k zemi. „Já vím, že ppokud bych neexistovala tak bys nic z toho nemusel dělat!“
„Co to blábolíš,“ podíval jsem se na ni starostlivě a klekl si k ní abych ji viděl do očí. „Kdybys nebyla ty tak bych nebyl ani já! To si pamatuj. Ať se děje cokoli, tak ty jsi jediný člověk na kom my záleží a nevyměním tě za nic na světě.“
„A co Aiko?“
„To je něco jiného, ona není moje rodina!“
„Mám tě ráda,“ šťastně mě objala a rozzplakala se, snad štěstím.
****
„Slyšeli jste, co se stalo? Ten vlak, co včera brzy kolem páté hodiny raní odjížděl, vykolejil. Nikdo to nepřežil!“
V tu chvíli si dech jednoho mladíka zastavil. Včera vyprovázel Natalii právě na tenhle vlak a pokud by se jí něco stalo... neodpustil by si to!
Vběhl do domu jako velká voda, vzal přenosný telefon a vběhl do svého pokoje. Zamknout se nemohl, protože jednoho dne prostě všechny klíče zmizely! Vytočil číslo své přítelkyně a čekal až to zvedne. Ozvalo se však jen: Volané číslo je dočasně nedostupné, zavolejte prosím později. Ta samá věta se opakovala několikrát a tak zavěsil a nevědoucně jen zíral před sebe. „Ne, určitě se jí nic nestalo. Cítil bych to, věděl bych kdyby...“
V takovém rozpoložení jej našla dvojice jeho milenců, v očích měl slzy, ale neplakal. Jen objímal svá kolena a kolébal se v rytmu neslyšné hudby.
„Kazu, zlato, co se stalo?“ drcl do něj Sebastian. Oslovený se však ani neotočil po hlase, ani nijak nereagoval na to, že by jej slyšel. „Hej, Sebi se tě na něco ptal!“ pokračoval William. Dokonce ani jeho zvýšený hlas mladíka neprobral. „Wille, tohle se mi nelíbí! Běž do jejího pokoje a zavolej ji sem, ona jej určitě probere!“ Will vyběhl z pokoje a za chvíli byl zpátky. „Její věci tam nejsou!“
Chvíli byli ticho a pak si oba vyměnily své pohledy. „Tak je to pravda! A já si myslel, že je to jen blbej vtípek! Ta mrcha!“
„Kazu-chan, ty znáš dívku jménem Aiko?“
Jakmile zaslechl to jméno jeho pohled nabyl ztracené jiskry. „Co se jí stalo?“ vychrlil dřív než se mohl zastavit.
Oba dva se posadili na zem a podali tomu nejmladšímu DVD. „Přehrej si to!“ doporučil mu Will a vstal, následován svým dvojčetem. Dveře se za nimi zavřeli a zámek cvakl. Kazuya tomu však nevěnoval žádnou pozornost. Teď jen chtěl vědět co se stalo jeho lásce!
Jak moc byl naivní, to se měl dozvědět během několika dost dlouhých minut.
Po chvíli zaslechli jen zoufalý výkřik po kterém následovala mohutná exploze, která vysklila všechna okna. Ještě, že v obezřetnosti opustili dům a tak se jim nic nestalo.
Za chvíli z okna vykoukla hlava jejíž vlasy byli plné sazí a prachu společně s kousky dřeva. „Já tu bestii zabiju! Takhle mě zradit a využít.“
„Měl si pravdu, s ním si není radno zahrávat. Asi bychom mu měli říct o tom...“
„Možná, ale teď je důležité aby byl zase šťastný a kdybychom mu to řekli. Jakmile by se pomstil jí, zabil by bez slitování i nás!“
„Chichi, to je taky pravda!“
„Ona na vás něco ví a využila mě k tomu, aby se dostala na vás a přitom... Vám přeci na ní nezáleží, proč použila ji, proč ne mě?“
„Myslíš, že ví něco o lásce, když toho citu využila proti tobě? Stojí jen o špinavý prachy!“
„Ale Wille, peníze nesmrdí a ani nejsou špinavé. Ony totiž nemůžou za to jak je kdo vydělává.“
„Vy dva se zklidněte mě je úplně jedno, kde jste všechny ty prachy vzali! Teď mi jde jen o tom, aby se Natalii vrátila v pořádku domů.“
„Jistě, ale kdyby ta malá mrcha věděla co jsi zač ty! Vyhnula by se ti velikým obloukem. Ale dej si pozor, mohla by tvé pocity, které k ní chováš využít proti tobě. Lepší by bylo kdybys tam nechal jít nás dva! My se o vše postaráme!“
„Ale... ona vám nevěří!“
„To máš pravdu, ale se svojí mocí kterou ani neumíš ovládat! Byl bys tam k ničemu a ještě bys jí mohl poranit. Dáme jí ty prachy a pak... pak se jí někdy jindy můžeš pomstít!“
„Will má pravdu. Zlato, my se o všechno postaráme.“
„Kdyby nebylo vás, jak já vás nenávidím!“ složil jsem hlavu do dlaní a rozbrečel se. Oba dva mě objali , každý z nich mě políbil ze strany na tvář a pak se usmáli. „Taky tě milujeme!“
Jak to mohou říkat po tom všem co jsem jim udělal? Jak můžou říct, když jim řeknu – Nenávidím vás, Taky tě milujeme. „Jste blázni!“
„Jo, ale do tebe!“ Tentokrát mě střídavě políbili na ústa. „A neodpustíme nikomu, kdo by ti chtěl ublížit. Dokonce i my máme nějaké zbraně a tak to nech na nás, jasný! Prostě nám věř a všechno bude jako dřív!“
„Ale to já nechci,“ zašeptal jsem tiše, ale to už mě neslyšeli protože byli pryč. Lehl jsem si do špinavé postele a zavřel oči. Proč vlastně nechci, aby bylo všechno jako dřív?
„Já to dítě nechci! Sice můj bratr řekl, že je jedinou záchranou našeho světa, ale zdá se mi jako kdyby ze mě vysávalo veškerou sílu. To dítě se nesmí narodit!“
„Paní, ale to je proti zákonům naší země! Nemáme právo bránit novému životu, aby přišlo na svět. A když to ještě řekl on!“
„Tak udělej něco s tím, aby to už nedělal. Jinak ukončím svůj život a zároveň i ten jeho!“
„Je hřích byť jen na sebevraždu pomýšlet! Tím, že o ní mluvíte... ovlivňujete ten plod, on vás přeci před tím varoval. Mohu udělat jen jediné, dát na něj pečet ve formě druhého dítěte. Ale pamatujte si, pokud se tomu druhému něco stane... následky mohou být dalekosáhlé!“
„Dobrá, můj druhý bratr se postará o to, aby se tak nikdy nestalo!“
„Chtěla byste je má paní nějak pojmenovat?“
„Kazuya a Nori, to ať jsou jejich jména a kdokoli by na ně vztáhl ruku ať okusí sílu a moc našich slavných rodů ať už zde na zemi tak v celém vesmíru.“
„Vy jim chcete předat veškerou svou moc?“
„Jistě! Pokud se ti dva opět spojí tak budou neporazitelní i když by jeden z nich zemřel, stále bude žít v srdci toho druhého a tak ani jeden z nich nikdy nebude sám! Však oni se opět najdou!“
Probudil se celý zpocený a u jeho hlavy ležela schoulená plačící Natalii. „Kazu-chan já nechci přijít i o tebe! Nenechávej mě tu samotnou jako oni, prosím!“
„Jsi v pořádku,“ zamumlal v polospánku a objal ji aby vzápětí oba usnuli. A tak ani jeden z nich nezaslechl ani část rozhovoru, který vedli ti dva zachránci.
„Myslíš, že měl stařec pravdu?“
„Nevím, ale pokud jsi viděl tohle, tak...“
„Pamatuješ co řekl?“
„Jo, ale jen opakoval její slova, co když se v něčem spletl a všechno dopadne úplně jinak?“
Pokrčil rameny a podíval se na spokojeně oddechující dvojici. „Musíme jim prostě oběma věřit! To je to jediné co můžeme udělat. Je naším posláním, chránit naši jedinou naději Naději i když změnila majitele, je pro nás stále tou samou nadějí jako před tím.“
„Nebylo chybou se do něj zamilovat? Dokážeme ochránit něco co milujeme?“
„Musíme!“ dodal starší z nich a usmál se na svého bratra, dvojče. Ten k němu natáhl ruku vzal tu jeho a sevřel ji v té své. „I my jsme součástí toho kolotoče a mě se z něj ještě vystoupit nechce, co tobě?“
„Ne,“ odvětil s úsměvem a vyhlédl na svítící měsíc.
Stáli tam ruku v ruce a věřili v budoucnost, která bude snad lepší než minulost. I oni byli kdysi dávno součástí jednoho celku a jediné po čem toužili bylo... spojit se!
KONEC PRVNÍ ČÁSTI