Přítel či nepřítel 1. část

Příběh několika přátel na akademii, kde zvraty, lásky, lsti jsou na denním pořádku

 

Cesta do školy

Honza a Kuba Valentovi, mladíci stejně vypadající, vyšší postava, hnědé oči i vlasy, jsou jako jednovaječná dvojčata, akorát Honza je o rok starší nežli Jakub. Právě si ukládali věci do zavazadla, když se ve dveřích objevila jejich mamka. „Tak jak se těšíte do školy? Už máte sbalené oblečení a učebnice?“ Řekla příjemným hlasem.

„Ano,“ ozval se Jakub dříve, než stačil Honza otevřít ústa.

„To jsem ráda, jelikož zítra jedete do klubovny a pak rovnou na akademii. Ale budete mi tu chybět, když vás neuvidím skoro celý rok.“

„Mami, vždyť mi zase přijedeme na prázdniny, a jestli budeš chtít tak i o vánoční a jarní.“ Bránil se Honza.

„Já vím, ale přece je to dlouhá doba, odpověděla smutně.

Jdu vám připravit jídlo na cestu, abyste neměli hlad,“ řekla a odešla po schodech dolů do kuchyně.

„Honzo? Myslíš, přejde jí někdy stesk po nás nebo to bude pokračovat do té doby, než vystudujeme?“ Řekl Kuba.

„Ne, nikdy jí nepřejde. Co myslíš, že bude dělat, až jí oznámím, že chci jít studovat na vysokou školu?“

„Ta z toho zešílí, ale také bude na tebe pyšná, kam až jsi to dotáhnul,“ řekl Kuba.

Jakub se zamyslí a řekne. „Konečně si budu moci zahrát jako opravdový hráč fotbalu.“

„Cože?“ Ptá se podiveně Honza. „Ty se chceš přihlásit do týmu Vojtků, jako jsem byl já. To chceš, aby tě zmrzačili tak jako málem mě v druháku?“

„Nikdo nedosvědčil, že za to mohli Rafaři. Mamka si myslí, že to byla nešťastná náhoda, tak proč si to nemyslet taky.“

„Proč? Protože já jsem to zažil na vlastní kůži a z toho kómatu jsem se ani nemusel probudit.“ „Ale probudil si se, ne?“ Brání se Kuba.

„To, ano měl jsem na mále. A už o tom nechci slyšet ani slovo rozumíš?“ Vykřikl na něj Honza rozzuřeně a odešel z pokoje.

 

Matěj, objemnější postavy, menšího vzrůstu, nejlepší kamarád Honzy ze stejného ročníku se pokouší uzavřít kufr, který naplnil různými věcmi do školy. V tu chvíli dostane SMS zprávu. V níž stojí: Dan mě pověřil, abych rozeslal všem členům Rafařů tento vzkaz, potřebujeme jakýmkoli způsobem přinutit některé členy z týmu Vojtků, aby přešli na naší stranu, jinak nikdy nedosáhneme vítězství, a nebo se jich nenápadně zbavit, nápady posílejte rovnou vůdci. Matěj dočetl, nevěříc vlastním očím. Můžu dělat, že také patřím k nim nebo se jim už neozvat. Zapřemýšlí a zvolí tu druhou možnost. Ale zprávu si raději uloží. Dá si mobilní telefon do kapsy u svých oblíbených džínsů a snaží se znovu zavřít přecpaný kufr.

Z kuchyně se ozve jemný tichý hlas. „Matýsku, už máš sbaleno?“

„Ano, mami,“ odpoví podobným hlasem Matěj.

„V kuchyni jsem ti připravila jídlo na cestu, abys nebyl hladový jako obvykle. Víš přece, že v autobuse jídlo nepodávají.“

„Ano mami, vím o tom,“ odpoví už trošku podrážděně než předtím.

„Já teďka s tatínkem pojedu nakoupit, co ti ještě schází, tak tu buď hodný, ano?“

„Hm,“ ozve se z pokoje.

Když venku uslyší odjíždět auto rodičů, sejde dolů po schodech. Zamíří rovnou do kuchyně, kde spatří hromadu dobrot od klobásek, párečků, salámů až po sladkosti bonbony, zákusky a mnoho dalšího dobrého jídla. Všecko si pečlivě zabalí do alobalu a uloží do připravené tašky na potraviny. Hm, to si zase jednou pošmáknu. Pomyslí si v duchu Matěj. Už zítra znovu do školy jménem Zimárum, děsný název, kde o akademii se sportovním zázemím. Na kterou ho přihlásili rodiče, aby měl alespoň trošku pohybu. „To bude zase nuda,“ zavzdychá.

Matěj není moc společenský typ, nevěnuje se žádnému sportu a na světě si připadá zbytečný. V prvním ročníku se dokonce pokusil o sebevraždu, ale Honza mu v tom zabránil a tak se z nich stali dobří přátelé. Matěj se postupem času změnil, začal sportovat tím shodil pár kil, měl několik přátel, které mu našel Honza. Ale dlouho to nevydržel asi za dva a půl roku byl stejný jako dřív, ale přáteli zůstali. Je to maminčin mazánek, přesto to Honzovi nevadilo, bral ho takového jaký je. To se Matějovi na Honzovi nejvíce líbilo, že ho nenutil dělat to, co nechce. Zamyslel se nad tím, co všechno společně prožili, přesunul se s přecpanou taškou do pokoje, lehnul si na postel, zavřel oči a usnul.

„Matýsku, probuď se, už je ráno a musíte už vyrazit, ať nepřijedeš pozdě“ řekla maminka.

„Kolik je hodin?“ Řekne rozespale Mates.

„Je osm a máš tam být v devět.“

„To je času.“ Odpoví a spí dál.

„Jak myslíš, ty nepřijdeš včas.“

„Vždyť vstávám.“

Dobře se nasnídal, jelikož maminka byla v obchodě pro právě upečené pečivo.

„Tak, měli byste jet,“ řekla tatínkovi.

„Věci máš v autě připravený, můžeme vyrazit,“ řekl tatínek Matějovi.

Před klubovnou stálo mnoho mladých lidí se zavazadly u nohou.  

Matěj se rozhlíží po parkovišti, jestli náhodou neuvidí Honzu, Kubu nebo Sáru. Sára je Honzova dívka, takže budou určitě čekat společně.

Zezadu se ozve hlas. „Haló, Matesi tady jsme.“

Otočí se a spatří všechny tři.

„Ahoj, jak pak si se měl doma?“ Zeptá se Sára.

„Ale, ušlo to. Dík za optání.“ Odpoví Mates. „A co vy, jak jste se měli?“

„Já byla u babičky a dědy, když měli rodiče v loni tu autonehodu,“ ujala se slova Sára.

„No, to my byli jako každý rok zavřený doma s mamkou, aby si nás užila co nejvíc,“ řekl Honza.

„Jednoduše řečeno vše při starým,“ dodal Kuba. „Už je tu autobus, měli bychom jít.“

Každý si vzal svůj kufr a vyrazili směrem k autobusu. Jediný Matěj, který měl nejméně tři zavazadla, měl problémy pobrat všechny najednou. Když se Honza otočil co to tam Mates, tak dlouho dělá, vybuchl smíchy.

„Prosím tě, co to tam vyvádíš s těmi kufry a proč jich máš vlastně tolik?“ Řekl pobaveně Honza.

„Hele, starej se o sebe a mě nech na pokoji,“ vykřikne na něj rozčíleně Matěj.

„Tak promiň, že se ptám, jenom sem ti chtěl pomoct,“ brání se.

„Já tvojí pomoc nepotřebuji.“

Honza nechápavě zavrtěl hlavou a připojil se k ostatním. Matěj si sednul co nejdál od Honzy a začal někomu psát SMS zprávu.

„Komu asi píše?“ Ušklíbne se Kuba.

„Nejspíš jsem ho urazil, měl bych se mu jít omluvit,“ řekl Honza a pomalu se začal zvedat ze sedadla.

„Na to okamžitě zapomeň, omluvit by se měl především on tobě“ řekl Jakub.

„Ono ho to přejde,“ uklidňovala ho Sára.

„Snad máš pravdu,“ řekl Honza sklesle.

Matěj zatím odepíše na včerejší SMS zprávu.

Nejsem Rafař ani Vojtek, ale mám zájem stát se členem vašeho spolku. Párkrát už jsem vám pomohl. Jestli mě chce do týmu, ozvěte se.

---