Přítel či nepřítel 2. část

Na akademii

Na akademii se pořádá jako každý rok proslov paní ředitelky Hermanové a potom večeře s přivítáním nových studentů.

Matěj se posadil k osamělému stolu v největší vzdálenosti od Honzy.

Vypadá to, že jsem přišel o kamaráda, řekl smutně Honza.

Neřeš to, on se vrátí, stejně si za to muže sám, kdyby nebyl tak protivný a neurážel se kvůli každé hlouposti, mohl z něho být bezva kámoš, řekl Kuba.

Z proslovu ředitelky zaslechli pár slov. „Vyhlásíme si nové hráče fotbalových týmů. V roce můžete kdykoliv vystoupit, ale musíte mít za sebe náhradníka nebo přihlásit se jako náhradník, jestliže budou všechna místa plná.“ Najednou přijde Matějovi SMS od Rafařů. To je skvělý sejdeme se dnes v 1 hodinu v noci u nás ve společenské místnosti. Vůdce. Matěj se usměje a podívá se směrem k Rafařům.

Ředitelka pořád vypráví. Proslov i večeře zabrali ještě asi tři hodiny.

„Teď všichni na svoje pokoje, zítra se tu zvonu sejdeme, ale už v 8:30 a řekneme vám zbytek školních povinností. Dnes už se moc hodin,“ řekla ředitelka a s učitelským sborem odešla.

„To byla doba,“ řekl unaveně Kuba podpírajíc si hlavu rukou.

„Opravdu se to dneska nějak protáhlo. Vždycky proslov trvá nejvíc dvě hodiny a dneska rovnou čtyři,“ dodal Honza.

Odebrali se do svých ložnic. Honza se ještě rozloučil se Sárou a připojil se ke Kubovi.

Matěj ležel na posteli, pozoroval jak ostatní usínají a netrpělivě čekal až se mu na hodinkách přesune malá ručička na jednu hodinu. Pořád zbývá 55 minut do jedné hodiny. V duchu plánuje jak se setká s Rafaři, co jim všechno řekne a jestli ho přijmout do party. Je tři čtvrtě na jednu. Matěj se podívá, jestli už Honza spí a oblékne si svoje oblíbené džínsy. Pomalu se vykrade z pokoje a po špičkách projde celou kolej. Když už se blíži k Rafařům začne chodit normálně. Ve společenské místnosti byl o pět minut dřív než přišli Rafaři.

„Ty jsi ten komu jsme omylem poslali SMS?“ Ozve se Ivan, který to všechno zavinil.

„Ano, to jsem já,“ vyhrkne Matěj.

„Tak povídej, proč se chceš stát Rafařem?“ Zeptá se ho vůdce.

„Nenávidí, některé členy z týmu Vojtků a chci se jim pomstít.“

„A víš jak na to?“

„Něco by se našlo. Ale to není důležitý.“

„Jak to myslíš?“

„Jsem dobrý kamarád Honzy a Jakuba Valentových.“

„Vždyť Honza už nehraje fotbal.“

„Ale jak jsem slyšel začne s tím Jakub a hraje stejně skvěle jako Honza. Takže se můžu dozvědět hravě kde a co bude dělat po škole.“

„To se nám bude hodit. Já jsem vůdce, ale říkej mi Dane a tohle je náš spolek. A ty se jmenuješ?“

„Já jsem Matěj.“

„Ehm Matěji, chceš se stát naším špehem?“ Odkašle si Daniel.

„To by byla pro mě pocta dělat vám špeha.“

„Jestliže se budeš chtít stát i hráčem Rafařů umožníme ti to. Pokud budeš dobře odvádět naši práci. Když od tebe budeme něco potřebovat ozveme se. Ale musíš si s Valentovými udržet přátelství jinak si nám k ničemu,“ řekl Dan, mávnul rukou na ostatní členy a ukázal směr k jejich ložnicím.

Matějovi bušilo srdce jako na poplach. Pozoroval jak Rafaři odchází a v hlavě si říká. Stát se členem Rafařů, bych mohl jedině až se Valenta dozví, že jsem zrádce dřív ne.

Druhý den se Matěj omluví Honzovi, že to na tom parkoviště přehnal.

„To je dobrý, hlavně že sis to uvědomil.“

„Byla to hloupost urazit se kvůli takové blbosti.“

„Už se s tím netrap co se stalo, stalo se.“