Přítel či nepřítel 3. část

 

Útok

Sára, dívka menšího vzrůstu s dlouhými, vlnitými, černými vlasy se zelenýma očima, se s Honzou právě objímali, když v tu chvíli k nim přiběhl udýchaný Matěj, mladík menší postavy se zrzavými vlasy a zelenýma očima.

„Co se děje?“ zeptal se Honza.

„Jde o tvého bratra,“ řekl Matěj.

„Co se mu stalo?“ Strachovala se Sára.

„Nějací kluci z vyšších ročníků se na něj chystají. Řekl mi to Erik, prý je slyšel jak se domlouvali kde a kdy to udělají.“

„Takže bratříček se zase v průšvihu mi chceš říct a já ho mám zase zachraňovat?“

„No, bylo by to od tebe hezký pomoct příbuznému, ne?“

„Hm, to máš si pravdu,“ řekl Honza. „Tak kde vlastně je?“

„Říkali něco o hřišti a Jakub byl tam měl trénovat na zápas.“

„Aha ona je vlastně středa, viď? A v sobotu mají ten postupovací zápas a kdo vyhraje tak bude hrát na mezinárodním turnaji. Hm, tak už asi vím o co jim jde. Jakub je jeden z nejlepší hráčů v historii mladých fotbalistů a když nebude v kondici, tak ten zápas prohrají. Tím pádem dají pohár Rafařům a ne Vojtkův, kterým právem patří.“

„Ale jestli tomu chceme zabránit měli bychom si pospíšit, protože cesta na hřiště je odtud dvacet minut a chystají se na něj už za necelých deset minut,“ podotkl Matěj.

„Sakra, musíme ho okamžitě varovat a běžet mu na pomoc. Sáro, zavolej mu a varuj ho, Matesi ty dojdi pro posily a já poběžím rovnou za ním.“

 

Mezitím na hřišti vysoký, hubený, hnědovlasý mladík nic netušící o samotě trénuje na sobotní zápas. Když tu se objeví asi tucet 20tiletých chlapců ze třídy Rafarů čtvrtého ročníku. Zeptá se jich. „Jestli si chcete zahrát, tak já se sbalím a přijdu jindy.“

Jeden z chlapců se usměje a řekne. „My si chceme zahrát, ale s tebou?“

„Fajn a s kým budu v družstvu.“

„No, my jsme se dohodli my všichni proti tobě a na pěsti. Vyhovuje?“

„Počkat to jsme si nedomluvili.“ Než to dořekl přistála mu rána v obličeji. „Co to děláte o co vám jde?“

„No, jsi přece nejlepší hráč, ne?“

„Možná já vážně nevím jestli jsem nebo ne.“

„Ale ostatní to říkají.“

KŘUP.

Kubovi projela nesnesitelná bolest nohou, až se mu setmělo před očima. Zdálky uslyší ještě nějaký hlas a omdlí.

„Nechte ho být na pokoji vy šmejdi, vypadněte odsud, ať už vás tu nevidím,“ křičí na ně Honza.

Ale mladíci se nedají, tak lehce zastrašit. „Hm, když to nejde po dobrým, tak to musí jít po zlým.“ Přiběhne k jednomu z chlapců a vrazí mu pěstí do obličeje. Ostatní se na něj vrhnout, ale Honza se snaží ze všech sil vyhýbat pěstem a přitom útočit na ostatní. Svedou boj jak o život, až jednou z nenadání přistane na Honzovi rána, z nosu se mu spustí proud krve jako z vodopádu, spadne na zem a mladíci do něj kopou a mlátí jako do boxovacího pytle.

Na obzoru se objeví asi dva tucty chlapců ze třídy Vojtků čtvrtého ročníku, běží Honzovi jejich spolužákovi a jeho o rok mladšímu bratrovi Jakubovi na pomoc. S převahou zvládnou přeprat Rafaře, pomohou zvednout se Honzovi. Když spatří Jakuba v bezvědomí se zděšením běží k němu. Zvedne ho do náruče a odnáší na ošetřovnu.

Na ošetřovně vystrašená Sára s Honzou, který popisuje co se vlastně stalo, čekají na výsledky vyšetření. Honza s lehkými zraněními zastavuje doktora a ptá se. „Co je s bratrem?“

„Je trochu potlučený, ale má zlomenou pravou nohu, takže na sobotní zápas se může, akorát tak dívat z tribuny.“ Řekl doktor a odešel.

„Přece se jim to nakonec povedlo. Ten pohár vyhrají.“ Řekla smutně Sára.

„Ale nevyhrají.“ Řekl Honza.

„Proč myslíš? Jakub přece nemůže hrát doktor mu to přísně zakázal.“ Řekla Sára.

„Jakub nemůže, ale já ano.“

„Cože? Ty chceš po roce znovu začít hrát fotbal? Vždyť si říkal, že s tím skončíš?“ 

„To sem říkal, ale před rokem to je dlouhá doba, ne?“

„Ale vždyť tě vyřídí jako Jakuba to chceš?“

„Nevyřídí, když nebudou vědět, že budu hrát za něj.“

„Jsi blázen, dělej si co chceš mě je to jedno.“

 

Druhý den ráno Honza vysvětluje Matesovi svůj plán  „pomsta za bratra“ ho nazval.

„Jak to chceš vlastně udělat, aby si o tobě nedozvěděli Rafaři?“

„Jednoduše, přihlásím se jako náhradník za bráchu. Náhradníci se na nástěnku nepíšou, takže nemají šanci se o mě dozvědět, když jim to nikdo neřekne.“

„No, ale pro jistotu nikde nechoď sám až se přihlásíš rozumíš? Víš co udělali Jakubovi a málem i tobě, kdybych nepřivolal posily.“

„No, asi máš pravdu budu na sebe dávat vetší pozor.“

„Jak asi, určitě! Hele už musím jít do tělocvičny prý máme rozcvičku, když jsme se celou minulou hodinu flákali. Tak zatím uvidíme se na hodině angličtiny.“

„Ahoj Sáro,“ řekl Matěj a šel směrem k tělocvičně.

„Ještě sis nerozmyslel ten bláznivý nápad jménem pomsta?“ Řekla Sára.

„Ne, a už vím jak to udělám.“

„Vidím, že nemá cenu tě přemlouvat a hádat se s tebou nechci. Ale dávej na sebe vetší pozor, možná se to Rafaři nějak dozvědí.“

„To už jsem jednou slyšel. Neboj budu mít oči na stopkách.“

Sára se Honzovi vrhne kolem krku a do ucha mu zašeptá: „Nechci o tebe přijít, prosím tě buď opatrný.“

 

Po hodině angličany se sejdou všichni tři Honza, Sára a Mates. „Tak co budeme dělat, když už máme volno,“ řekl Mates.

„Půjdeme navštívit Kubu na ošetřovnu, prý ho pustí až zítra,“ řekla Sára.

„To je skvělý nápad, přitom mu povím o mým nápadu,“ řekl Honza.

„No, nevím jestli bude nadšený z toho, že se chceš vrátit k fotbalu kvůli pomstě,“ řekl Mates.

Dál nepromluvili ani slovo a šli směrem k ošetřovně.

„Ahoj Kubo,“ vykřikli všichni najednou.

„Jak se ti daří? Co noha bolí?“ Zeptá se Sára.

„Jo, jde to, ale mám zakázáno hrát sobotní turnaj takže jsem zklamaný, že vyhrají Rafaři a ne Vojtkové.“

„Neboj, já je nenechám  vyhrát to si piš.“

„Co to říkáš?“ Zakoktá Jakub.

„Vždyť už nehraješ nebo zase začneš?“

„Přihlásím se jako náhradník za tebe, jestli ti to nevadí.“

„Nevadí, ale myslíš, že jsi to ještě nezapomněl?“

„Snad si ještě pamatuji jak se kope do míče,“ usměje se Honza.

„No, nevím Rafaři jsou dost drsný i na mě, ale jak myslíš je to tvůj boj,“ řekl Jakub a napil se čaje, který ležel na stolku vedle postele.

---