Přítel či nepřítel 4. část

 

Pomsta bude sladká

Konečně je pátek, zítra začne postupovací utkání. Všichni se připravují na neuvěřitelnou podívanou, hráči pilně cvičí, jediný Honza z toho má divný pocit. Přemýšlí, jestli to nebyla hloupost nechat se unést touhou po pomstě. Kuba se brzy uzdraví a všechno bude stejný jako předtím. Pořád ještě se může odhlásit, ale není si jistý jestli to mám risknout. Být zase jedním z nejlepších hráčů jako to bylo před rokem, než na něj ušili boudu Rafaři. O minulý turnaj ho dostali do kómatu, kde byl asi měsíc a půl. Rafaři Honzu falešně zavolali do ředitelny, nejlepší hráči se mají hlásit u ředitelky. Proto šel s Tomášem, také skvělým hráčem, s čímž nepočítali a shodili Honzu z druhého patra. Jelikož dopadl na nohy vyvrknul si jenom kotník, o což jim v podstatě šlo, ale museli se zbavit svědka, tak Toma shodili také, jenže spadnul na Honzu. Ten si narazil jenom levou ruku, ale Honza na tom vypadal bledě. Rafaři si v první chvíli mysleli, že je mrtvý, a proto utekli. Tom zjistil, že dýchá a rozběhl se pro pomoc. Hned druhý den se rozhodl oznámit, že s hraním fotbalu končí, protože nechce dopadnout jako Honza, který je v kómatu. Když se probudil odstoupil stejně jako Tom.

Nijak se to nevyšetřovalo, takže útočníci nikdy nebyli dopadeni. Od té doby měl Honza strach znovu začít hrát, protože by mohl mít další nevyjasněnou nehodu.

Na začátku školního roku proto mladšímu bratrovi řekl, aby nehrál fotbal, jelikož by mohl snadno přijít o život a ať si dá pořádný pozor na Rafaře, protože si byli s Tomášem stoprocentně jistí, že to byli právě oni kdo za jejich nehodu mohl. Ten turnaj pochopitelně vyhráli Rafaři jak se dalo očekávat. Ale neřešil to a užíval si života plnými doušky. Začal chodit se Sárou a na fotbal úplně zapomněl.

Dlouhou dobu se nikomu nic nestalo. Ale když zaútočili na jeho mladšího brášku zjistil, že s tím neskočili a budou pokračovat, dokud je někdo nezastaví. Musí nějakým způsobem donutit Rafaře, aby se přiznali nebo je nachytat při činu. Přitom Honza bude návnada a proto se musí zbavit strachu a začít znovu hrát a stát se nejlepším hráčem ze všech, aby šli jen a jenom po něm.

„Ahoj Honzo,“ volá na něj Sára zdálky. Ale nevnímá jí.

„Honzo, Honzíku jsi v pořádku.“

„Co je? Co se děje?“

„Co zase řešíš ten zítřejší zápas? Já ti říkala, že je to hloupost.“

„Co? Ne, ten ne jen jsem se zamyslel nic víc.“

„Hm, budu ti věřit, ale měl by si se připravit za chvíli to vypukne a ty sis pořádně neuvědomil do čeho si se vlastně pustil.“

„Neboj Sáro, to zvládnu levou zadní.“

„Jen aby,“ zavzdychá Sára.

„Tak chceš být o samotě nebo tu můžu zůstat?“

„Prosím tě, nech mě tu samotného. Pozítří si promluvíme, ano?“

„Tak dobře, jak chceš hezky odpočívej a trochu se prospi, přijdu tě vzbudit jestli budeš chtít?“

„To budeš hodná, ale teď už běž.“

„Honzo,“ zavolal Mates.

„Co je zas?“ Odpověděl Honza.

„Vidím, že máš dneska dobrou náladu. Co tě štve? Mě to můžeš říct.“

„Přemýšlím o tom, když zase začnu hrát stane se ze mě šampión, tak Rafaři půjdou po mě a ty mi pomůžeš, aby je nachytali při činu, čímž je vyhodí z družstva a možná i ze školy.“

„Už víš, jak to uděláš?“

„Myslím na to kudy chodím, ale dokud má Kuba nohu v sádře mám čas na vymýšlení plánu.“

„Jenže to je, tak měsíc, dva víc ne,“ řekl Mates.

„Tím pádem mám jenom měsíc nebo dva na rozmyšlenou a to není moc. Snad mě něco napadne.“

„Co když se to vymkne kontrole a zraní tě nebo dokonce zabijí?“

„To zařídíš ty, aby to viděli nějací učitelé.“

V žádném případě se to nesmí dozvědět Sára. Ta by za nic neriskovala můj život a zabránila by mi v tom.“

 

V půlnoci se Matěj zvedne z postele a jde na kolej Rafařů. Tam se setká s Danem.

„Tak co Matesi, řekl ti co chce udělat?“

„Jsi piš. Bezpečně mi důvěřuje, což se nám velmi hodí.“

„Tak povídej k čemu se chystá?“

„Chce se zase stát nejlepším hráčem, abyste nechali jeho bratra na pokoji a šli po něm.“

„Hm, hrdina,“ zasměje se Dan.

 Daniel  je vůdce fotbalového týmu Rafařů. Vysoký, štíhlý, usměvavý, velmi oblíbený mladík s blond vlasy a modrýma očima na koleji.

„Kdyby mě tenkrát poslouchal a šel na kolej jako já, mohli jsme být dobří přátelé, přitom nejlepší hráči v historii, ale on si musel vybrat dobráckou kolej Vojtků jako ty.“

„To jsem byl, ještě hloupý a nevěděl jsem o co přicházím,“ vymlouval se Matěj.

„Beru tě za slovo, takže nelituješ toho, že jsi se dal k nám?“

„Ne, a nikdy toho litovat nebudu.“ Brání se přesvědčivě Mates. „Hele, zmiz odsud jde sem Sára.“

„Jé, ahoj Sáro co tu děláš takhle pozdě?“

„Já?“ Sára se tázavě podívá na Matěje. „Spíš ty co tu děláš? Hledám tě po celé koleji, ale ty nikde nejsi. Tak se jdu kouknou jestli nejsi tady a ejhle ty se vybavuješ s Danem kapitánem Rafařů.“  Je to nějaké podezřelé, nezdá se ti?

Matěj ani nemukne.

„Zajímalo by mě o čem, tak důležitém jste hovořili, že to nemohlo počkat do rána.

Mates se rozzuří a vykřikne. „To tě nemusí vůbec zajímat co já dělám o volný čas a už běž tohle je chlapecká kolej.“

„Ty tu také nemáš co pohledávat, jestli o tom nevíš?“

„Buď tak laskavá a nestarej se o mě! Budu ti moc vděčný. Nazdar,“ řekl Matěj a s naštvaným výrazem v obličeji odešel na svoji kolej.

Stejně by mě zajímalo o čem si povídali, a jednou na to určitě přijdu. Řekla si v duchu Sára.

 

Druhý den ráno Matěj seděl společně s Honzou u stolu a snídali namazaný chleba s marmeládou. Přidala se k nim, s chutí se zakousla do chleba, který jí namazal Honza předem. Hrozně ráda by mu pověděla a včerejším objevu, ale Matěj za ním chodil jako ocásek. Takže neměla možnost mu to sdělit.

---