Přítel či nepřítel 6. část

 

Šok

Sára sledovala, každý neobvyklý Matějův pohyb. Dlouhou dobu byl poslušný jako beránek. Až jednou zase o půlnoci vyšel za svého pokoje a šel na kolej Rafařů, kde se setkal s Danem.

„Rád vidím, že chodíš jak jsme se domluvili,“ řekl potěšeně Dan.

„Neboj se, tebe bych nikdy nenechal dlouho čekat.“ odpoví Mates.

Sára za sloupem si pročistí uši, jestli náhodou neslyší špatně. Cože, oni to jsou přátelé?

„Díky tomu tvému kamarádíčkovi jsme prohráli další zápas, všimnul sis toho?“

„To je mi vážně líto, ale nedalo se nic dělat, Honza si vzal do hlavy, že se za každou cenu musí stát nejlepším hráčem.“

„No dobře. Když chce abychom šli po něm tak mu vyhovíme.“ Ten mezinárodní zápas už nám je ukradený, ale aby si Honza zapamatoval, že neradi prohráváme, potřebujeme ho nějak vystrašit, aby přestal hrát. Rozumíš mi? Řekl Dan.

Ale jistě. Určitě mě něco napadne, odpoví Matěj.

Proboha, to ne.

Najednou ji někdo chytí zezadu za vlasy a vleče jí k Matějovi a Danovi.

„Hele Dane,“ ozve se hrubý vysoký hlas. „Máme tu špeha nebo spíš špiónku.“ Hodí jí přímo před nohy Dana.

„Ale, nejsi ty náhodou holka Honzy? No jistě, že jsi to ty,“ ušklíbne se na ní Dan.

„Co myslíš, že s tebou uděláme, když jsi nejspíš slyšela náš plán?“

„Počkej…Dane,“ sykne na něj Matěj. „Už mě to napadlo.“  Zašeptá mu něco do ucha.

Sára se v duchu modlí, aby jí Mates pomohl z bryndy. 

„Dobrý nápad to se cení takováhle pozornost,“ podotkl potěšeně Dan.

„Sárinko, nechceš se cítit tak jako dříve tvoje milovaná polovička?“

„Co?“ Sára nerozumí co tím myslí a jen na něj nechápavě zírá.

„Vidím, že nevíš o čem mluvím, ale to za malý okamžik pochopíš.“

„Ivane, do druhého patra sní trochu se proletí, když bude mít štěstí. přežije to jako kdysi Honza.“

Zvedl Sáru z podlahy, pomalu jí začne docházet, o co jde. Vím, že teď má poslední šanci na záchranu. Řekne si buď teď nebo nikdy. Vyvlíkne se Ivovi ze sevření a utíká, co jí nohy stačí. Dan se rozčílí a rozeběhne se za ní, protože kdyby za ní poslal Matese, tak mu uteče a to si nemůže dovolit. Sára už je skoro u vchodu ze společenské místnosti, když u dveří spatří Iva jak na ní číhá. Je v pasti, nemůže do bezpečí, protože by jí chytil Ivan ani zpátky tam je zase Daniel. Schová se v malém stínem zahaleném výklenku a doufá že odejdou. Čeká skrčená asi hodinu, když uslyší hlasy. Ta už je dávno pryč jdeme spát. Že by se její prosba vyplnila, nebyla si zcela jistá, ale musela to risknout. Vyšla z výklenku a běžela co nejrychleji odsud. Matěj, který hledání nevzdal jí zaslechl jak běží rychlostí blesku. Hlavou mu proběhne. Když jí nechám jít, řekne to Honzovi a náš plán bude k ničemu: Rafaři to budou dávat za vinu mě, ale jestli jí chytím budou si mě více vážit. Nepřemýšlel dlouho a jak probíhala kolem něj svalil jí na zem. Začala ho prosit. „Matěji prosím tě pust mě udělám cokoli.“

„Říkáš cokoli? Matěj se zamyslí. „Řekni mi, že mě miluješ jako to říkáš Honzovi.“

„To po mě nemůžeš chtít já miluji Honzu a ne tebe.“

„Od první chvíle, když jsem tě spatřil jsem se do tebe zamiloval, ale ty jsi dala přednost tomu frajírkovi.“

„Honza není žádný frajírek, je to tvůj kamarád a můj kluk.“

„Nikdy to nebyl můj kamarád. Vždycky mě jenom litoval, ale já jeho soucit nepotřeboval.“

„Vždyť ti zachránil život na to už jsi zapomněl?“

„To bylo kdy, že si na to nevzpomínám,“ vysmívá se jí Mates.

Matěj vytáhnul mobil a zavolal Danovi, že jí chytil a ať rychle přijde po společenské místnosti. Svázal jí ruce dozadu a posadil na židli.

Přiběhl udýchaný Daniel. „To bych do tebe Matěji neřekl, že jí chytíš. Já už si chtěl balit kufry, ale díky tobě nemusí, jsi fakt dobrý.“

„Díky Dane. Jdi na před já jí tam odnesu, ale nejdříve si s ní musím ještě promluvit.“

„Jasně chápu,“ řekl Dan a odešel.

„Tomu věříš víc než Honzovi? Vždyť tě jenom využívá, až vyhrají pohár tak tě odkopne, protože tě nebude potřebovat,“ ptá se nechápavě Sára.  

„To jsou výmysly tvé fantazie. Dan by mi to nikdy neudělal jsme opravdu dobří kamarádi.“ Naštve se Matěj.

„Jak vlastně dlouho už lžeš Honzovi co ti udělal, že mu chceš ublížit. Dám ruku do ohně, že ten útok na Kubu byl tvůj nápad.“

„Chytrá holka, ale už to nikomu neřekneš. Zároveň ublížím Honzovi tvým zraněním.“

„Jsi blázen, ale pořád jsi mi neopověděl na mojí otázku…co ti Honza udělal tak hrozného, že se mu mstíš?“

„Teď už ti to můžu říct. Pamatuješ na začátek školního roku?“

„Matně proč?“

„Přemýšlej trošku.“

„To ne, si ze mě děláš legraci?“

„To ho tolik nenávidíš kvůli té hlouposti na parkovišti? To ses dočista zbláznil. Jsi takový ubožák. A Honza ti věřil.“

„Urazil mě a ani se mi neomluvil, to od něj nebylo hezké.“

„To je jen noční můra to se mi jenom zdá pevně tomu věřím, ale už se chci probudit. Prosím probuď se,“ říká žalostně Sára.

„Tak půjdeme, aby tam Dan nečekal věčně.“ Zvedl jí ze židle a políbil na ústa. Sára ho kousla do jazyka, až mu začala téct krev.

„Co to děláš?“ Zařve na ní Mates.

„Spíš co vyvádíš ty?“ Odporuje mu Sára.

„Jdeme.“ Hodí si jí přes rameno a stoupá po schodech do druhého patra.

„Vidím, že už jste se rozloučili.“ Řekl pobaveně Daniel.

Matěj dlouho neváhal, otevřel okno, rozvázal Sáře ruce a strčil jí dolů.

„Matěji, podívej…snaží se utéci.“ Křičí na něj Dan.

„Matěj se rozeběhl a skočil na ní.“

„Proboha ty jsi jí zabil, v tom já s tebou nejedu, sbohem.“ Daniel vezme nohy na ramena a je pryč.

Zkusí jestli dýchá a odnese jí na ošetřovnu.“ Tím je zbavený obvinění.

 

„Honzo, stala se hrozná věc,“ křičí rozrušený Matěj asi v půl druhé ráno.

„V noci jsme se Sárou špehovali Rafaře, abychom se dozvěděli, co chystají a přitom nás chytili. Vyhodili nás z okna jako tenkrát tebe, ale já spadnul na Sáru, takže je na ošetřovně bezvědomí.“

„Co jste si mysleli že zjistíte, vy koumáci?“ Křičí na něj rozčílený Honza. „To byl určitě tvůj nápad, ty chytráku! Musím rychle za Sárou, uhni mi z cesty.“ Honza se rozeběhne směrem k ošetřovně a cestou srazí Matěje na zem.   

Honza běží se slzami v očích na ošetřovnu. Rozrazí dveře a hledá Sáru. U její postele stojí spousta doktorů i učitelů.

Protlačí se mezi nimi a ptá se. „Co se jí stalo, bude v pořádku?“

Odvede ho Sářin třídní o kousek dál.

„Honzo, stalo se veliké neštěstí. Nevíme co Sára dělala na jejich koleji, ale vypadla z okna jako kdysi dávno ty. Je na tom stejně je v bezvědomí a nevíme, kdy se probere. Možná zítra, za týden, měsíc, rok nebo nikdy.“

„To neříkejte. Ona je silná a určitě to zvládne. Já jí věřím, musí se probudit, prostě musí.“

„Vím, že je to pro tebe těžké, ale musíš jí dát čas.“ Poplácal ho po zádech a odešel.

Podíval se k lůžku, kde ležela Sára, a zjistil, že už tam nikdo nestojí.

Přisedl si k ní na židli, chytil jí za ruku a vyprávěl jí, co všechno ještě musí společně prožít.

„Až vystudujeme tak si tě vezmu, koupím malý útulný domeček, budeme mít mnoho dětí, které naučíme novým věcem, společně zestárneme.“ Prosím probuď se moc tě o to prosím. Líčil jí tam jejich budoucnost. Začaly se mu pomalu zavírat oči, až usnul.

---