Přítel či nepřítel 8. část

 

Tomova mladší sestra

Honza s Kubou se právě procházeli po dlouhém únavné dni na pozemcích akademie.

„Páni konečně je pátek,“ raduje se Kuba.

Zbystří pohled směrem k lavičce kde sedí osamocená dívka s blond vlasy a v rukou drží učebnice angličtiny pro druhý ročník.

Kuba šťouchne Honzu loktem do boku. „Honzo, vidíš támhle tu holku s blond vlasy?“

„Jo, vidím a co?“

„Znáš jí?“

„Jasně ty, ne? Vždyť je to mladší sestra Tomáše.“

„A jak se jmenuje nevíš?“

„Náhodou vím. Nedávno jsme se o ní bavili s Tomem. Prý sem na akademii moc nezapadla.“

„Jak se tedy jmenuje?“

„Bára, proč to chceš vědět?“

„Ale jen tak. Hele já dneska nepůjdu na oběd nemám hlad tak běž sám, jo?“

„Jak myslíš, ale dneska bude kuře na kari, o to vážně chceš přijít.“

„Co si říkal?“

„Asi ano“ ušklíbl se Honza.

„Možná si to ještě rozmyslím, tak už běž.“

„Tak zatím, uvidíme se zítra na tréninku.“

Když Honza odejde, Kuba proběhne kolem Báry a nenápadně do ní strčí, aby jí upadly učebnice na zem.

„Promiň, to sem nechtěl.“ Omlouvá se Kuba.

„To nic měla jsem dávat větší pozor.“

„Já jsem Kuba a ty?“

„Bára.“

„Ahoj Báro, rád tě poznávám. Jak vidím, chodíš do 2. ročníku, ale ještě jsem tě tu neviděl.“

„To bude tím, že moc nevycházím ze třídy.“

„A proč? Tady je přece hezky celý rok.“

„Nemám proč jsem chodit.“

A kvůli mně budeš chodit?

„Když budu vědět, že tu budeš tak určitě.“

„Co spolužáci proč nejsi s nimi?“

„Nebaví se semnou.“

„Aha tak to nechápu, jak se nemůžou bavit s tak pěknou a milou holkou.“

„Dík, asi jsi jediný kdo si toho všimnul.“

„Půjdeš na oběd nebo už jsi tam byla?“

„Ne ještě ne, ale půjdu tam za chvilku.“

„A mohl bych jí s tebou, jestli ti to nebude vadit?“

„Ty by si vážně semnou šel?“

„Jasně, tak můžeme vyrazit, ať nám také něco zbude.“

Stoupnul si, chytil Báru za ruku a šli směrem k jídelně.

„Když nemáš kamarády ze třídy, tak ti představím moje přátelé.“   

Honza se Sárou si právě přinesli oběd na stůl, zatímco k nim přišli Kuba s Bárou.

„Nazdárek hrdličky, dovolte, abych vám přestavil Báru.“

„Ahoj Báro, já jsem Honza starší brácha Kuby a tohle je Sára.“ Ujme se slova.

„Báro přisedni si k nám, Kuba ti zatím přinese oběd, že Kubo.“

„Jistě, už jdu pro něj.“

Po obědě zůstanou sedět u stolu a ještě si povídají.

„Vidím Sáro, že už jsi zase ve formě.“

„Máš pravdu dokonce si už na všechno pamatuji, ale Honza mi trošku pomáhal.“

„Co se ti vlastně stalo?“ Zeptá se udiveně Bára.

„To bude na dlouho, ale pokusím se ti to zkrátit.“

„Takže začalo to někdy v prvním ročníku kdy se jeden student Matěj pokusil o sebevraždu. Honza mu v tom zabránil a stali se z nich přátelé. Od té doby se skvělým hráčům z týmu Vojtků stávali různé úrazy, Honzovi i Kubovi také. Jednou v noci jsem sledovala Matěje a slyšela všechno o tom jaký je to zrádce. Protože mě, ale našli Matěj mě vyhodil z okna. Když spatřil, že se snažím utéci, skočil na mě a já tak ztratila paměť. Než si to stalo stačila jsem moje podezření říci Kubovi. Ten to pak řekl Honzovi a nakonec se Matěj přiznal.“

„To je hrozný a kdo je vlastně ten Matěj?“

„Když se otočíš tak u támhle toho stolu sedí osamělý kluk to je Matěj.“ Řekl jí Honza.

„Nevypadá na zrádce.“

„Také jsme si to mysleli.“ Odpoví Kuba.

„Tak já asi už půjdu je moc pozdě tak zatím.“

„Ahoj.“ Odpoví Honza i Sára.

„Počkej.“ zavolá na ní Kuba. „Doprovodím tě na kolej přece nepůjdeš takovou dálku sama a po tmě.“

„Neboj tady se mi nemůže nic stát.“

„Víš, jestli se semnou budeš bavit vystavuji tě nebezpečí, to si musíš uvědomit. Jelikož já na všechno přišel tak půjde nejspíš po mě a po mých kamarádech. Ale budu se tě snažit chránit.

Neboj se budu na sebe dávat větší pozor, nebudu chodit nikde sama nedám mu příležitost aby mi ublížil.“

„Po škole budu pořád s tebou, v kolik zítra končíš?“

„Zítra máme odpolední hodiny, takže do 16:30, ale máme volnou hodinu od jedné do druhé hodiny.“

„To je skvělý já končím v půl druhé. Budu čekat na lavičce kde jsme se potkali, ano?“

„Jasně přijdu.“

„Zamává jí na rozloučenou a odejde.“

Na chodbě Kuba potká Honzu.

„Tady se nám někdo zamiloval.“ Řekl pobaveně Honza.

„A co má být, ty máš zase Sáru.“

„Máš pravdu, ale víš že jí vystavuješ nebezpečí.“

„Vím, a jestli jí něco udělá, neodpustím si to.“

„Musíš jí být neustále na blízku, tak si nic nedovolí.“

„Chápu, ale bude to těžký.“

 

Druhý den odpoledne Bára čekám na lavičce na Kubu.

„Ahoj, už jsem myslela, že nepřijdeš.“

„Tebe bych nikdy nenechal čekat.“

„To je milý,“ řekla Bára a zčervenala.

Delší dobu už sedí na lavičce a vypráví si různé události. „Vlastně jsem se tě chtěl zeptat jestli už nemáš nějakého partnera?“

„Já, kde bych ho asi našla, když jsem celou dobu ve třídě. Ne, nechodím s nikým.“

„Počkej, já myslel na ten seznamovací ples.“

„Aha, ne, nikdo asi semnou nechce tancovat.“

„Já bych klidně šel.“

„Tak to je skvělý, a půjdeme tam společně nebo se tam někde najdeme.“

„Budu na tebe čekat před vchodem jestli chceš?“

„Jasně, chci.“

„Takže domluveno a nebude ti vadit, že neumím tancovat?“

„Já tě to naučím, budeš-li chtít.“

„Kolikátého vlastně je?“ zeptá se ještě Bára.

„Asi za dva měsíce přesný datum nevím.“ 

---