Přítel či nepřítel 10. část

 

V pasti

Kuba se pořád rozhlíží na všechny strany, protože má pocit, jakoby ho někdo sledoval. Zamyslí se, co blázníš…nikdo tu přece není. Přijde k němu zezadu Honza a dotkne se jeho ramene. Kuba instinktivně chytí jeho ruku a přehodí ho přes rameno na zem.

„Co to vyvádíš brácha? Jsi v pořádku? To jsem jenom já Honza.“

„Promiň, vyděsil jsi mě,“ omlouvá se mu Kuba.

„Ani jsem dlouho neviděl Matěje ty, jo?“

„Právě že ne, tak čekám kde se z nenadání objeví.“

„Už to bude dobrý měsíc myslíš, že chodí za školu kvůli tomu plesu?“

„A přemýšlí o pomstě? Jo myslím.“

„Kde je vůbec Bára?“

„Nemám ponětí. Musím být chvilku sám nebo se z toho zblázním. Co když jí něco udělá kvůli mně. Nikdy si to neodpustím neměl jsem jí do toho zatahovat, teď ne. Když zanedlouho je další významný turnaj.“

„To zvládneme neboj mi je ochráníme před ním, to ti slibuji,“ utěšuje ho Honza.

„Už je pozdě měli bychom jít spát.“

 

Sára s Bárou se právě vracely přes školní zahradu na kolej, když je zastaví svalnatá ruka. Mladíkovi není vidět do obličeje, protože stojí ve stínu.

„Kam jdete takhle v noci a samy?“

Ten hlas je mi povědomí, uvědomí si v duchu Sára, ale nepozná čí je.

„Sáro, ty mě nepoznáváš?“ Pomalu na něj začnou dopadat paprsky měsíčního svitu.

„Proboha, to je Matěj,“ vykřikne. Rychle uchopí Bářinu ruku a snaží se běžet co nejrychleji umí ke chlapeckým kolejím.

„Myslíte si, že mi utečete, ach jak jste naivní, a rozeběhne se za nimi.“

„Sáro, přidej už nás dohání,“ křičí na ní Bára.

Schovaly se ve stínu starého mohutného stromu, který tam stál mnohem dříve než akademie.

Uvidí jak kolem nich probíhá Matěj, ale nevšimne se jich.

„Uf,“ oddychnou si společně. „To bylo o chlup.“

„Myslíš, že se vrátí?“ zeptá se udýchaně Bára.  

Matěj ještě nikdy nic nevzdal bude nás hledat dokud nás nenajde. Musíme se dostat ke klukům tam budeme v bezpečí. Máš mobil, zeptá se Sára tiše Báry. Já si ho omylem nechala u Honzy.“

„Měl by tu někde být. Prohledá celý batoh, ale mobil nikde. Sakra kde muže být. A, tady je. To snad, ne.“

„Co se stalo?“

„Je vybitý. Co budeme dělat?“

„Tady zůstat nemůžeme.“

„Jestliže vyběhneme uvidí nás.“

„Ale když tu zůstaneme najde nás taky.“

„Jsme v pasti a kluci nám nepomůžou,“ začne naříkat Bára.

Sára vykoukne ze stínu.

„Vidíš ho?“

„Ne nevidím.“

„Á, tady jste. Říkal jsem vám, že mi neutečete.“

Sára si stoupne před Báru zvedne uschlou větev a začne s ním šermovat před Matějem. „Co od nás chceš?“

„Jen takovou maličkost.“

Odhodí Sáru na stranu a chytí Báru pod krkem.

Sára se zvedne ze země a snaží se doběhnout pro pomoc.

„To bych ti neradil,“ ukáže jí lesklé ostří nože, které směřovalo Bářinýmu krku. „Pojď ke mně blíž nebo jí zabiju.“

Sára se s nechutí přiblíží od několik metrů k němu.

„Takže já si vezmu tuhle blondýnu sebou a ty vyřídíš Valentovím, ať nic neříkají učitelům nebo komukoliv jinýmu a že se s nimi,“ zapřemýšlí „nebo raději jen s Kubou sejdu někde o samotě, že se mu ještě ozvu.“ 

„O co ti jde Matěji?“

„To není tvoje starost jen to hezky vyřiď a kdyby ti náhodou nevěřili což pochybuji, tak tady máš důkaz.“ Pustí Báru na zem a nožem jí uřízne malý pramínek světlých vlasů. Až nebudeme vidět, tak můžeš odejít, ale dřív ne, rozumíš?“

„Jo, odpoví s odporem.“

Jakmile nejsou dohledu, rozeběhne se ke chlapecké koleji. Slzy jí stékají po její strachem bledé tváři. Běží jak nejrychleji dokáže. Školní zahrady jsou velmi rozsáhlé, takže už jí pomalu docházejí síly. Ale vzpomene si na Báru a tím si dodává energii k běhu. Naneštěstí mají oba chlapci ložnice až úplně nahoře, takže musí vyběhnout tři poschodí. Konečně stojí před jejich pokojem. Vtrhne dovnitř a snaží se probudit nejdříve Kubu a pak až Honzu. Kuba se otočí a spí dál, ale Honza se okamžitě vzbudí.

„Co se ti stalo?“ Řekl a ustaraně se na ní podíval.

„On má Báru,“ dostane jenom sebe.

„Kdo?“

„Matěj. Šli jsme …“

Honza jí zarazí a snaží se probudit Kubu.

Chytí ho za ramena a cloumá s ním, tak dlouho dokud se pořádně nevzbudí.

„Co je? Hoří snad?“

„Ne, ale Matěj má Báru.“

„Cože?“

Oblékni se. A ty Sáro počkej na nás ve společenský místnosti tam nám všechno povíš, ano?“

„Hm,“ přikývne a odejde.

Asi do pěti minut seděli všichni u stolu a Sára jim popisovala co se všechno stalo.

 „Nejdříve musíme najít Báru a pak si to s ním vyřídím osobně,“ řekl rozzuřeně Kuba.

„Neboj najdeme jí společně,“ ozve se Honza.  

„Ještě mi dal tohle,“ Sára z kapsy vyndá malý pramínek Bářiných vlasů.

Kuba okamžitě zpozorněl a vzal jsi ho do ruky. „Přísahám, jestli jí ublíží, zabiju ho,“ zakřičí Kuba.

Sáro, to bude dobrý nechceš si jít lehnout? Dneska toho bylo na tebe moc.“

„Nechci. Neodvážila bych se zahmouřit oka.“

„Ale musíš se trošku vyspat. Tak víš co? My jsme na pokoji sami, tak dneska budeš spát u nás, nikdo by se to dovědět neměl.“

„Díky, u vás si budu připadat v bezpečí.“

„A zítra vymyslíme plán jak dostat Báru zpátky. Neměl by jí ublížit když zatím nedostal to co chce.“

„Máš pravdu zítra budeme chytřejší až se sejdu s Matějem a ten mi řekne co vlastně po mě chce.“

Zvednou se ze židlí a jdou ke schodišti. Najednou Sára omdlí, ale Honza jí včas zachytí. „Je dost vyčerpaná,“ řekl a vzal jí do náruče. Vyšel s ní všechny schody, položil jí na svojí postel, přikryl jí starou prošívanou dekou a přilehl si k ní.  

Mezitím Matěj odnese Báru do malé místnůstky na akademii. Hodil ji na postel a svázal jí ruce do předu. Když se nad ní nakláněl všimla si, že má u bundy v náprsní kapse mobil.

„Hele mohl bys mi přes ramena hodit tvojí bundu je tu docela chladno, prosím.“

„Ale proč ne, vždyť ty nemáš trpět, sundá si bundu a přehodí jí přes její záda.“

„Dík,“ usměje se na ně Bára.

Zítra ti přinesu něco k snědku, opětoval úsměv a odešel.

Bára už se chystala napsat zprávu Kubovi, ale klika u dveří do místnosti se pohnula. Rychle dala mobil zpátky do kapsy a dělala, že spí. „To už je ráno?“ Zeptala se rozespale.

„Není jenom jsem si tu něco zapomněl,“ zašátrá v kapse od své bundy a vytáhne mobil.

„Aha,“ řekla Bára otočí se na posteli a dál dělá, že spí. Když Matěj podruhé odejde prohlídne si místnost znova a důkladněji. Pozná, že je u někoho v pokoji, nejspíš u Rafařů, který jsou s ním spolčený. „Tak z toho se jen tak nedostanu,“ řekla si pro sebe. 

---