Queen of bitches

Morální hodnoty. Každej nějaký máme. Hluboko v sobě nám něco říká, jestli to, co vidíme nebo děláme je správný nebo ne. Vyspala jsem se s chlapem za peníze. Za pět tisíc korun za hodinu práce. Z hodiny se vyklubalo hodin víc, ale zhruba půlhodinový sex, který mi přišel jako věčnost. Vyspala jsem se v opilosti, to dodávám na svoji obhajobu, s klukem, který má pět let přítelkyni a je to jeden z mých nejlepších přátel, co se kvality konverzace týče. Má jí rád, evidentně u ní posledních pár dní po tom, co jsme se spolu vyspali, spal. Měl s ní sex? Nevím. Dnes za mnou přijel, povídali jsme si jakoby nic. Tvrdí, že má v hlavě zmatek. Má pocit viny, tak přijel, aby si dokázal, že jsem nebyla jen hračkou do postele? Nebo pro něj něco znamenám a chce zjistit, jestli i on pro mě? Mám se o něco pokoušet, mám to nechat volně plynout? Chci vůbec vážně vztah? Nebo si jenom myslím, že chci vztah a místo toho si už neumím nic jiného než hrát?

Lidi kolem. Bez nich to nejde, s nimi taky ne. Ve výsledku tě devadesát procent těch, kterým tolik věříš, stejně zradí. Ublíží ti, využijí tě, zneužijí toho, co o tobě zjistí časem, aby se k tobě lépe dostali a rozebrali na kousky. Jenže pak je tak zatraceně těžký ty kousky dát zase dohromady na původní místo.

Nechci děti. Smysl většiny lidí je mít rodinu, mít domek se zahradou, snad psa a nějaké peníze, aby jednou dvakrát za rok mohli vzít manželku a děti na otřesnou dovolenou do Egypta, Turecka či podobné destinace. Uniká mi, v čem je opravdu ten smysl. Jsem tak omezená, nebo naopak tak ,,odžitá“, že mi tohle vyjmenované nepřipadá jako můj životní cíl? Jistě, snad by tím ideálním cílem skutečně mohla být rodina. Muž mého života, plody naší lásky, domeček, který je sestaven z pravdivých karet každého z nás, na pevných základech. Ovšem to by se člověk nesměl každý každičký den přesvědčovat o tom, že nic takového neexistuje. Mám důkaz. Chceš o něm slyšet? Varuji, že další úseky jsou zkušenosti. Pravidla hry, kterou hraju. Hra, která v zásadě žádná pravidla nemá.

Děti jsou úžasní tvorové. Dáš jim všechno. V domnění, že to jednou snad vrátí. Ve chvíli, kdy jim ten kus sebe dáváš, nevnímáš nic než jen ten slastný pocit, bez myšlenek na budoucí ,,odplatu“. Víc je rozhodně dávat, než přijímat. Dítě o to stojí, nemůže se bránit. Neumí rozlišit, jestli seš dobrej nebo špatnej člověk. Nemůže říct, od koho chce péči dostávat. Němá tvář, která bezmezně věří, nic jiného nezbývá, než že každý ráno vstaneš, znovu a znovu, a ono bude mít co jíst. Je závislé. Lidé, co mají za životní cíl děti, nechtějí mít jen tenhle pocit? Že je něco jejich, že si něco vypěstovali, ale je to vlastní, je to dokonce vcelku podobné jejich osobě, a jen oni mohou říct, že je to jejich práce.

Bát se selhání. Další bod výchovy. Pokud rodič selže, může to vyčítat někomu jinému než sobě samému? Jdou s tím ale s rizikem, že se jim nepodaří tu úchvatnou rostlinku vypiplat. Že se někde zadrhne ve vývoji. Že jí porostou kořeny jinak, jinam. Otázkou spíš je, jestli chci mít v tomhle světě dítě. A dostávám se do bodu jedna. Sama nejsem dobrá. Nejsem vzor ctností. Nemám morální hodnoty tam, kde bych je snad chtěla mít, či kde to považuji za správné. Chci je přesto neustále bořit. Umělecké dílo jsem já sama. Tvořím na sobě, zkouším experimenty. To, co nedopadne dobře, se nějak podepíše. Nenávratně? Tím lépe, vytvořila jsem něco nezapomenutelného. Pro koho umělci tvoří? Pro sebe. Já tvořím na sobě, pro sebe. Ne pro ostatní. Jsem sobec. Uchovávám si svoje poznatky, některé ventiluji, protože se snažím prodat svojí osobu. Občas chci jen vypnout, nefiltrovat své pocity na ty, které mohu říct a ty, které se neztotožňují s většinou názorů lidí kolem mě. To jsou chvíle, kdy mě lidé mohou poznat, odhalit. Jsem zranitelná. Víc než kdokoliv. Čím víc lidé ví, tím víc mě mohou zranit. Tím víc mám prostor pro hru. Můžu jim to oplatit.

Mám srdce. Nejsem bezcitná. Mám city jako všichni, cítím lítost, pociťuji občas lásku, rozhořčení, něhu, znám souznění. To je možná pro mě ten nejlepší pocit. Pokud někdo rozumí pohledu, který máš stejně. Jenže… Takových lidí je velmi málo, a ani ti nedovedli nikdy pochopit všechno. Kdyby chápali, neopouštěli by mě. Nebo je to naopak? Pochopili tak moc, že to nedovedli unést? Neshodovalo se to s jejich iluzemi, s jejich pohledy? Snad. Ale pokud by chápali, tušili by, že v jistou chvíli pro mě byli smyslem. Vším. Byla jsem ochotna obětovat sebe výměnou za jejich dech. Za to, že uslyším smích, uvidím radost v očích. To stejné je i u dětí. Neunesla bych však to zklamání, pokud by byli moje děti stejní jako já. Pokud by měly stejné pocity a nedovedly s nimi nakládat v okolním světě.

Věřím něčemu? Ne. Už ne. Možná… Věřila jsem. Teď nedokážu říct, jestli ve mně někdo ještě někdy dokáže probudit některé emoce, které se tak moc snažím zakopat. Zocelit se, aby mi už nikdy nebylo ublíženo. Abych nebyla jen něčím pouhým nástrojem, honbou za vlastním egem, důkazem moci.

FÁZE 1 od konce

Přijížděla jsem na schůzku svojí červenou láskou. To auto miluju snad víc než pár chlapů ve svém životě. Párkrát se mi jí podařilo odřít, je to totiž ona. Krotká a nevinná, vášnivá a tak trochu bestie. Žije, o tom jsem přesvědčena. Ne, nejsem. Je to jen kus plechu, ale tuhle duši ji přisuzuji já. Schůzka byla pouhým racionálním obchodem. Byla jsem unavená z dluhů. Chtěla jsem si konečně dopřát luxus, šetřit si na své věci, které mi měly nahradit všechny nemateriální potřeby. Před setkáním jsem byla přesvědčena, že se vše odehraje během jedné hodiny. Rychle, svižně, bezbolestně. Nestačím si ani uvědomit, co se bude dít s mým tělem. Posléze budu mít čas přemýšlet, ale jen chvilku, než si za těch pět tisíc koupím vytoužené věci. Co to je? Částka pro mě velmi zanedbatelná. Dva tisíce benzín plus cigarety, za zbytek si koupím kosmetiku a něco jsem do sebe předtím investovala.

Investice do mě znamená nakoupit luxusní prádlo (to prádlo jsem kupovala u našich menšinových spoluobčanů, na víc jsem totiž neměla). Plná očekávání bohatého, atraktivního chlapa s charismatem jsem se vydala do vietnamské prodejny, vybírala asi hodinu kalhotky, které se nejlépe budou hodit pro tuhle příležitost. Ano, hodlám prodat své tělo. Není to nic víc než jen chvilkový sex. S mužem, kterého budu znát pouhou hodinu a rozhodnu se podle sympatií, jestli s ním chci skončit v trochu diskrétnějším prostředí.

Jsou mnohem ubožejší věci. Vlastně každý den potupně dáváš hlavu k zemi, když máš někoho nad sebou. Pokud v hierarchii nejsi na vrcholu, musíš neustále dávat v šanc svou hrdost. Neustále musíš něco ,,prodávat“. Ať už sebe, i mezi přáteli, nebo své vlastnosti. Jistě, budou tolerovat, že máš špatnou náladu. Ale dlouhodobě tě stejně odkopnou, když jim setkání s tebou nebude nic dávat. Dělám to já, dělají to všichni. Jsme k sobě netolerantní. Tak moc, že si děláme vzájemné naschvály, oplácíme stejnými mincemi a nedokážeme brát člověka takového, jaký je. Musíme se přetvařovat. Nemůžeme říkat své názory, pravdu. Ne vždy. Ne každému.

Moje známá, se kterou občas navštěvujeme různé diskotéky a bavíme se nad sklenkou vína nebo panáky vodky, pracuje v zubní ordinaci. Je sestřička, má střední vzdělání, není ošklivá. Pravděpodobně na rozdíl ode mě není moc dobrá v posteli, protože jsem před ní chodila s jejím přítelem. Takže vlastně bývalá mého bývalého. Stěžoval si na ní, chtěl mě zpátky. Chladnokrevně ji ignoroval, když jsme společně jeli ke mně do apartmánů na hory. Nic, o tom to není. Jednoho večera se opila a skončila v posteli s klukem, který se jí líbil. Ona jemu příliš ne, nicméně chtěl se s někým už vyspat. Druhý den ráno odcházela z kolejí, vroucně si přející, aby jí zavolal. Neozval se první den, druhý den, ani třetí den. Není tohle laciné chování? Můžu o sobě říct, že jsem v životě nespala s klukem, u kterého bych si nebyla stoprocentně jistá, že mě miluje. Nemusel mě milovat tou pravou láskou, ale musel mě mít rád jako někoho, komu řekne všechno. U koho může brečet. Komu věří. Musel mě brát jako holku, se kterou by snad byl schopen být celý život. Až samozřejmě na poslední epizodu a první. Moje poprvé nebylo zrovna idylické. Ale k tomu se třeba dostaneme. Takže co horší? Vyspat se jen tak s klukem, kterého skoro neznám? Kterého potkám na diskotéce, nevím ani pořádně kde bydlí, co je zač?

Druhá možnost v mém podání zní takto: Vyspat se s mužem, který není zjevem nejhorší, užít si sex, když jsem nezadaná a celkem mi to chybí a jako bonus dostat večeři a zaplaceno k tomu. Výsledek obou těchto činností je ten, že si na pár chvil připadáš jako kurva. Pouze s rozdílem, že já mám ještě finanční satisfakci a ten chlap mi nelže, že hledá přítelkyni na vážný vztah, aby mě do té postele vůbec dostal. Upřímnost nade vše.

Vybrala jsem nakonec jedny sytě rudé kalhotky s podvazky, druhé černé a k tomu síťované punčochy nad kolena. Nakoupila jsem v drogerii asi za pět set různé přípravky na depilaci celého těla, barvu na vlasy, umělé nehty… Vlastní si totiž bohužel koušu. A vrhla jsem se na noční procedury vedoucí k omamující kráse. Strašně to bolelo, chlapi si absolutně neumí představit, kolik času a sebezapření žena musí investovat do své vlastní krásy, byť třeba jen rádoby ledabylé. Ta zpravidla paradoxně zabere mnohem víc času.

Nebudu to prodlužovat, domluvili jsme se po e-mailu na setkání, viděla jsem fotky bez obličeje, postava celkem slušná. Jenže ten lišák mazanej mi poslal černobílé fotky, a tudíž v nich působil tak nějak vyrýsovaněji a také opáleněji. Místo bylo určené mnou, hodinový hotel na druhém konci města než bydlím já. Nezávazná schůzka se nakonec konala v jiném hotelu, kde zrovna probíhala svatba. Už jen to působilo značně groteskně. Svatebčané pobíhající v bílých šatech a černých sakách, a do toho my dva sedící celí zkoprnělí u stolu a snažící se rozproudit zábavu, abychom si oba nepřipadali amorálně a divně. Přijel průměrným autem, vcelku normálně oblečený. Nelíbily se mi jeho zuby, což celkový dojem značně kazilo. ,,Musím si na něm najít pozitiva“, říkala jsem si celou dobu. Vlhla jsem jenom z pocitu toho, co mám na sobě. Minimalistické černé šaty, které jsem si zvládla šikovně propálit cigaretou, síťované punčochy a… Podvazky připevněné rajcovně ke kalhotkám. Měl kdysi krásné modré oči, které zestárly pod tíhou jeho práce a starostí kolem rodiny. Po čase se dovídám, že je ženatý a má nejmíň dvě děti. Má vysokou školu a zabývá se hygienou, což byla jeho největší obava. Prý se bojí nemocí jako čert kříže, a tudíž se nebál na veškeré nálezy zeptat. No a samozřejmě samotná hygiena je pro něj velmi důležitá, když kolem sebe máme tolik bakterií. Taky dobře, aspoň tu nesedím s prasetem, myslím si mezitím.

 Celou dobu u stolu se mě snažil pobavit, což pro mě bylo signálem, že má zájem. Při cestě k autu jsem váhala, jestli s ním můžu skutečně vlézt do postele, anebo ho poprosím o ještě jednu schůzku a zvolníme tempo. Hnusí se mi představa hodinového hotelu. V sázce byly peníze a efekt, kvůli kterému jsem tohle všechno dělala. Čili hodinová schůzka, vlažný sex, pomsta mužům a odměna v podobě neponižování se při žádání rodiče o peníze. Snad jsem si vybrala nešťastný způsob? Budu toho litovat? Možná, že budu zpátky u svého přítele, třeba nic z toho, co řekl nemyslel vážně? Pak tohle dělám zbytečně a jistě si to budu vyčítat. Miluji svého tehdejšího ještě-přítele? Zřejmě už v tu chvíli jsem ho nemilovala. Myslím, že ve skutečnosti jsem byla zamilovaná jen prvních čtrnáct dní, a ne do něj, ale můj vytvořený a předpřipravený ideál, který s odstupem času nebyl schopen naplnit. Ubožák.  Časem se dozvíš i proč a možná mě nebudeš odsuzovat jako někoho, kdo je zkažen, nýbrž jako někoho, komu bylo ublíženo tak, že se rozhodl ubližovat. Mám na to právo? Být na chvíli děvkou je skutečně výborná průprava k vycvičení citů natolik, abych toho byla vůbec účinně schopná.

Dohodli jsme se na kompromisu. Výletu mezi pískovce, k vodě. Projdeme se, jsou tam prý lidi i večer, kolem jezera je mnoho chatiček a hospůdek. Souhlasila jsem, dojeli jsme na místo. Obálku s penězi jsem měla předem, procházeli jsme se a cestou si ještě povídali. Věděla jsem, že za chvíli dojdeme k místu, kde už není tolik lidí. Posadili jsme se na pláži na deku, já si sedla za něj a nabídla mu masáž. Jeho ztuhlá záda by mohla konkurovat betonu. Objala jsem ho kotníky, on mě začal hladit po těch pečlivě a bolestivě oholených nohách. Než jsem se nad tím, co dělám stačila vůbec zamyslet, svléknul mi podprsenku a pobídnul mě, abych šla na něj. Žádný orální sex, jedině s kondomem. S tím to stejně stojí za nic, takže proč to protahovat, jdeme rovnou na věc. Dělali jsme to asi půl hodinku, neudělala jsem se, kolemjdoucí občas vrhli opovržlivý výraz ve tváři, když viděli dvě postavy a ty převelice nenápadné kopulující pohyby. On se ale udělal, ačkoliv zpočátku měl taky problém, který jsem vyřešila ruční prací a nasliněnou dlaní. Polní podmínky, shodli jsme se po akci. ,,Co jsi za znamení?“ zeptala jsem se ho. ,,Rak.“ Přesně jako ten, kvůli kterému jsem se zčásti rozhodla tohle už definitivně udělat. Nesnáším raky. Manipulativní psychotici. Doprovodil mě k autu, a já odjela. Prázdná, se smíšenými pocity. Poprvé jsem nechtěla nad ničím přemýšlet a kupodivu se mi to dařilo. Vytěsňovala jsem myšlenky, jednu po druhé, až mi v hlavě zbyl jen text aktuálně hrající písničky v rádiu.