Čmelák 1. část

Na vše zapomněla, když zase uslyšela burácivý zvuk motorového letadla. Už delší dobu jej slýchala. Většině ve vesnici připadal otravný, jak by ne. Když den co den, zde nad donedávna tichou vesničkou, vzlétával kolem půl deváté ranní a přistával asi v osm hodin večer. Dělal na obloze psí kusy, vzlítal do neuvěřitelné výšky a volným pádem se nechal unášet. Jindy pro změnu vytvářel různé lopingy a vývrtky. Byla okouzlena s obdivem ho sledovala, aniž by tušila, o koho jde, jestli je to padesátník, třicetiletý nebo dokonce žena. Neznala jeho tvář, ale pořád ji něco přitahovalo, aby letoun dál sledovala. Nádherné malinkaté letadýlko asi tak pro dva lidi. V letadlech se moc nevyznala a odmalička se bála létat, ale na to v tu chvíli vůbec nemyslela. Začala mu říkat Čmelák, kvůli jeho medově zlatavé barvě.

Jednoho dne, sobotní odpoledne, četla svoji oblíbenou knížku a zasněně poslouchala zvuk motoru, jež z ničeho nic ustal. Vylekaně vyskočila z pohovky a běžela k oknu. Zběsile jezdila očima po obloze, ale její Čmelák nebyl nikde k nalezení. Ještě tak aby se mu něco stalo, strachovala se Tereza. Vždycky pravidelně létal skoro celý den a dneska, i když měl ještě tři hodiny blbnout na nebi, je pryč. Znepokojeně si lehla zpátky ke knížce a hlavou se jí honily ty nejhorší myšlenky.

Druhý den ráno spala do jedenácti, protože její spolehlivý budík, Čmeláček nešťastnej, se neobjevil. Byla zmatená a zatímco si lidé z vesnice libovali, že je konečně klid, ona se neskutečně bála o pilotův život. Tak jí to vrtalo hlavou, že na sebe hodila svoje oblíbené džíny, ušmudlanou košili a obula si sešmajdané kecky. U koho si byla jistá, že by mohl o záhadném letci vědět byla místní prodavačka. Starší paní asi kolem pětačtyřicátého roku věděla snad úplně všechno co se ve vesnici a jejím okolí děje. Tak ukecaný tvor řekne i to na co se vůbec neptáte a to se jí náramně hodilo.

Stála přímo před vchodem do samoobsluhy. Zhluboka se nadechla, protože tušila, že její vyptávání bude jako hlavní chod při drbací hodině v místní putyce a vešla dovnitř. Vyptávala se velice opatrně, aby na první pohled nebylo poznat, o co jí vlastně jde.

„Tak co si dáš dobrýho?“ Otázala se prodavačka Agáta.

„Jenom dva rohlíky a pět deka šunky.“

„Měla bys víc jíst, jen se na sebe koukni kost a kůže, na tady máš ode mě ještě malý zákusek a neodmítej.“

„No dobře s nechutí strčila dortík k ostatnímu nákupu.“

„Ještě bych se ráda na něco zeptala.“

„Jen povídej.“

„Vy víte něco o tom letadle, co tu dennodenně létá?“

„Ale jistě že vím, patří jednomu staršímu pánovi asi tak kolem padesátky. Je to milý člověk no nebejt vdaná tak je můj,“ vtipkovala Agáta.

Terce sklesl úsměv „Takže padesátník“ vzdychla si.

„Říkala si něco? Na co to vlastně potřebuješ vědět.“

„Jen tak, že bych se na letišti stavila a trochu mu vysvětlila, že se v tom rámusu nedá spát.“

„Ale to není jeho vina…“

„Už vím vše, tak nashle.“

Cestou domů si vyčítala jak je naivní a myslí si na padesátiletého dědu. Řekla si, že má hold v životě smůlu a raději se šla proběhnout s jejím čtyřnohým miláčkem. Barnabáš, čistokrevný zlatý retrívr jí byl věrným přítelem už dva roky. Nic jí neudělala větší radost, než být v jeho blízkosti. Spolu chodili po polní cestě nedaleko vesnice a lezli na stohy slámy, ze kterých pozorovala letadla. Vyškrábala se na jeden z největších stohů a spatřila jejího Čmeláka. Se smutnýma očima jej pozorovala, jak stoupá a klesá. Bárney zakňučel, když viděl svoji paničku takhle skleslou.

„No nic Bárney půjdeme domů.“