Čekání

Ona

Celý život na něco čekáme, proběhlo mi hlavou. Celý život člověk čeká, je jedno jestli na autobus, na zábavu, na večeři, čekáme neustále. Zabrána do otázky čekání jsem se ještě víc zachmuřila. Taky čekám, ale nečekám na večeři ani autobus, čekám na tu spásnou kapku krve. Kéž bych to nikdy nedovolila. Nikdy jsem s ním neměla prožít tu nádhernou chvíli, protože cena za ní bude možná vyšší, než jsme schopni zaplatit. Kdyby mi tak aspoň bylo patnáct.

Sedla jsem si ke stolu a zapnula počítač. Třeba mi nějaká z těch tisíců poraden na internetu pomůže. Třeba si googlem vyčaruju menstruaci, proběhl mi hlavou nepodařený kousek černého humoru. Po 21. už jdu dneska na záchod. Co já od toho pořád ještě čekám proboha? Další dvě minuty prožívám s nadějí a následujících dvacet s hlubokou depresí.

Zahloubala jsem se do článků a přestala vnímat realitu, po chvilce téměř posvátné ticho prořízl odporný vyzváněcí tón mobilu. To bude určitě Petr, pomyslela jsem si. Chyba, byl to táta a ptal se, jestli jsem nakoupila. Nakoupila, ale nevím, jestli to co jsem nakoupila, by tátu potěšilo. Těhotenský test v mojí ruce se mi začal smát do tváře a já se v záchvatu beznaděje sesypala na postel.

„A dost!“ odpovědělo mi moje statečné já, které i přes to, že mi Petr od té doby nezavolal a přes to, že je možná v megaprůšvihu, se snažilo to celé řešit s klidnou hlavou.

S ustrašeným výrazem jsem vešla na záchod a okusila strašnou pachuť pocitů, když člověk stojí, v ruce proužek papíru a čeká, jestli má jeho budoucnost šanci nebo ne. Polil mě ledový pot, když se objevila druhá čárka. Tak a jsem v háji.

On

Zavolat jí? Nezavolat jí? Páni, já to netuším. Asi by to chtělo, stejně na ni pořád myslím. No tak fajn, řeklo si to moje aspoň trochu romantický já, když už to druhý se v tomhle směru nevyvedlo a řídí ho podstatně jiná část těla než mozek.

První co ze mě po těch skoro třech měsících ticha mezi náma vypadlo, bylo čau. Čekal jsem výčitky, histerickej záchvat, třeba i pláč, ale tohle mě položilo. Ticho, který bylo na druhý straně toho podělanýho drátu mě vyděsilo. „Klárí?“ zkusil jsem to mazlivým hlasem. Mrazivá odpověď odřízla moje pochroumaný smysly od reality už úplně. „Budeš tatínek, ty šmejde, aspoň ti jednou dojde, co si celý ty roky dělal.“ Můj tep vyletěl k záhadnejm výšinám. A je po mně, dojel jsem.

Jsem trochu na holky, ale kterej není? A jí jsem měl rád, jako fakt rád. Možná kdyby dneska udělala výstup tak bych za ní zašel s kytkou a byl s ní aspoň pár týdnů, protože já jí měl fakt rád. A byla kus. Najednou mi došlo, že jestli řekne moje jméno, že půjdu sedět. První vztek, že vůbec mám mít potomka, ustoupil a přišel daleko horší. Představa několika nepříjemnejch let ve vězení se mi nezamlouvala.

Vzal jsem klíčky od auta a jel tam. Otevřela mi a já neměl najednou z tý svý odvahy vůbec nic. Její zničenej výraz, viditelný modřiny od táty a pohublý tělo už s trošku se zakulacujícím se břichem mě položily. Chtěl jsem nadávat, ukázat jí, že já jsem pán a že mě nesmí prásknout. Ale teď když jí vidím, jí chci obejmout a chránit. Možná jsem neuměl milovat. Ale teď když tu stojí, s mým dítětem v tom nepřirozeným břiše, jsem pochopil.

Došel jsem k ní a zkusil se zadívat do těch nešťastnejch očí. Obejmul jsem jí, protože nešlo to jinak.

O pár minut pozdějš už jsem měl rozbitej nos a zákaz přibližování se k domu od jejího otce. Ale mě už to bylo jedno. Pochopil jsem, že se o ně musím postarat a že jestli to neudělám, tak si vždycky budu říkat, že jsem srab a udělal jsem fakt chybu.

O pár měsíců později Klára porodila dvou a půl kilového chlapečka. Petr nevyváznul a šel na dva roky sedět. Synka viděl poprvé, když mu byly přesně dva roky. Ale pořád měl v očích tu lásku, kterou tam měl tenkrát, když mu otevřela dveře.