Černé dny

Probouzím se do dalšího černočerného dne. Všechny moje dny postrádají barvu, protože moje oči ztratily schopnost vidět. Vstanu a první po čem moje ruka zapátrá je hůl. Hůl slepejše, jak se mi často posmívaly děti, když jsem ještě nechodila na školu pro postižené děti. První kroky, které vedou do koupelny, procházím s neochvějnou jistotou, jenže ouha, někdo mi do cesty nastrčil kýbl s vodou, což málem znamená dost nepříjemný pád. Ranní hygienu už zvládnu bez náznaku slabosti a můj další černý den ve škole může začít.

Hodně lidí si myslí, že škola pro postižené je plná takzvaných dementů, ale to se pletou. Ty lidi tam, učitelé, spolužáci i všichni ostatní se mi snaží porozumět. Snaží se svět vidět stejně černě jako já. Jim to připadá strašné, ale pro mě je to normální, obyčejný život.

Zrak jsem ztratila jako úplně malá. Jak vypadá svět kolem mě vlastně nevím. Občas temnotou probleskne paprsek světla. Ty chvíle mi říkají, že svět kolem mě existuje, že hraje barvami a překypuje radostí. Jenže mě prostě není dáno ho vidět.

Zahloubaná do svých myšlenek se ubírám směrem ke škole. Zvuky ulice doprovází pravidelné klapání mojí hole o chodník. Najednou do mě někdo narazí a já mám pocit, že do pár vteřin musím být na zemi. Ovšem něčí silné ruce mě chytily a já mám pro dnešek alespoň o jednu modřinu méně. Do nosu mě uhodil silný, ale příjemný pach pánské voňavky. „Promiň, strašně moc se ti omlouvám, nekoukal jsem na cestu.“ omlouvá se mi ten neznámý kluk příjemným hlasem. „Z toho si nic nedělej já taky ne.“ pousmála jsem se a chtěla vyrazit dál. „Počkej, můžu tě doprovodit?“ozvalo se náhle za mnou. „Proč ne.“ odpověděla jsem s radostí nad tím, že o mě někdo projevil zájem.

Ta cesta uběhla neskutečně rychle. Se svým neznámým zachráncem, teď už vím, že se jmenuje Petr, jsme si povídali snad o všem, jen ne o mém zraku. Lidi, které ještě neznám, mají občas pocit, že mluvit se mnou o tom, že nevidím je dobrý nápad. Tenhle kluk byl ovšem jiný. Poznal, že tohle téma nerada řeším a bavil se se mnou o škole a o podobných, běžných tématech.

Celý den jsem ve škole byla mimo. Duchem jsem byla stále někde u Petra a poslouchala jeho krásný jemný hlas. Během těch let jsem pochopila, že být slepá má i své výhody. Je to sice těžký úděl, ale aspoň mě neovlivňuje vzhled, protože i ten svůj znám jenom ze svých odhadů. Moje fantazie dorostla za ty roky neskutečných rozměrů a vím, že kdybych otevřela oči, možná bych byla zklamaná, protože můj svět je krásný.

Třeba jsem blázen. Třeba bych měla denně brečet, že nikdy nespatřím ani vlastní tvář. Jenže to by byl svět ještě nesnesitelnější a na to nemám nervy.

Proto jsem si teď do hlavy pouštěla pouze Petra a jeho hlas. Dovedl mne až ke škole a zeptal se, jestli nechci odpoledne zajít třeba na zmrzlinu. S nadšením jsem souhlasila. Domů jsem dnes jela autobusem, abych se mohla aspoň v rámci možností připravit. Ve svém skromném, po hmatu vybraném šatníku jsem vybrala nejhezčí kousky, jak mi napovídala moje představivost. Jen malý kousek mi to v hlavě kazil. Co by proboha zdravý kluk dělal se mnou? Byla jsem připravena to dneska zjistit.

Petr mi zavolal přesně na čas a řekl mi, kam mám jít. Byla jsem ráda, že vybral cukrárnu nejblíže k mému domu, aby mi cestu usnadnil.

Následující dvě hodiny jsem byla jako v ráji. Ani na malou chvilku jsem si ve svojí pošetilosti nemyslela, že bych se mohla dvě hodiny prosmát se zdravým klukem v cukrárně nad velkým kopcem zmrzliny.

Můj život se změnil. Pořád nevidím, ale on mi dává naději pro další dny. Možná jsem jenom slepá holka, ale mám svoje sny a tomuhle věřím, protože i přes mou nemoc jsem jenom puberťačka, která si přávě našla prvního kluka.