Dědičná smrt

Bílá barva je všude. To byla první myšlenka, co se mi vytasila v mé rozbolavělé hlavě. Až o několik sekund později jsem se ptala sama sebe, jestli jsem mrtvá nebo jestli ještě žiju. Slyšela jsem něčí hlas, byl mi povědomý, ale netušila jsem, co říká a nedokázala jsem ho zařadit. Snažila jsem se otevřít oči, protože tím přece nic nezkazím, jenže to zůstalo jen u snahy. Když jsem oči jen pootevřela, projela mou hlavou nesnesitelná bolest.

Vzdala jsem snahu otevřít oči a vrátila jsem se k poslednímu okamžiku, na který si ještě vzpomínám. Byl normální den a já seděla jako vždy znuděně ve škole, pak mi hlavou projela nesnesitelná bolest a já přestala vidět a vnímat okolní svět. Po chvilce zmateného uvažování co se proboha stalo, mě to napadlo. Moje prokletí se vrátilo. Nemoc, se kterou moje mamka bojovala dva měsíce, bohužel silně dědičná teď přišla zabít i mě. Moje aneurysma mě přišlo zabít.

Ta myšlenka byla natolik reálná, že mě zamrazilo. Na druhou stranu se mi ulevilo, na tenhle okamžik jsem se přece připravovala už od té doby, co vím, že mě tahle chvíle někdy může potkat. Jenže proč teď? Proč když jsem tak mladá? Možná zním jak z laciné knížky, ale tohle je život. Spíš smrt pomyslela jsem si cynicky a znovu se pokusila otevřít oči.

Povedlo se, nade mnou se skláněl můj vždy starostlivý a milující táta. V očích mu stály slzy, ale v nich se odráželo štěstí z toho, že jsem se probrala. Hlavou mi znovu projela vlna bolesti. Z druhé strany postele stál doktor a vypadal spokojeně. Slyšela jsem pípání přístrojů. Celý pokoj byl jasně bílý, proto ta moje podivná první myšlenka.

Zeptala jsem se, co se stalo. Můj hlas zněl podivně ospale a skřípavě. Moje podezření se potvrdilo. Ale není to prý tak zlé, tvrdí mi. No uvidíme, třeba má pravdu a já tenhle svůj boj mám šanci vyhrát. A nebo taky ne, blesklo mi hlavou.

Hlavou jsem si přebírala svůj život. Je zvláštní jak mi všechny ty „vážné“ problémy začaly připadat nicotné. Teď šlo o to žít. Chtěla jsem znovu vidět toho, kterého tolik miluju. Znovu se zasmát s mojí nejlepší kamarádkou. Probrečet pár večerů až přijde nějaký velký problém, kterých je ve 14ti letech tolik. Chtěla jsem žít. Nevědomky jsem svou poslední myšlenku řekla nahlas. „Budeš žít.“ odpověděl mi táta a já slyšela, že je to spíš přání než pravda.

Pak už se svět začal zase ztrácet v té protivné neprůstupné mlze. Kdoví jestli budu mít tolik síly protlačit se tou mlhou zpět a žít.