Chvíle v ráji

Sedíc na malém balkónku vyhřátém sluncem, který náležel k malému, ale přesto útulnému bytu, na který jsem tak pyšná, otočila jsem stránku v ohmataném svazku. „Ještě, že přesně vím, o čem ta knížka je.“ pomyslela jsem si a zadívala se na krásnou, azurově modrou letní oblohu. V myšlenkách už jsem byla s ním. Najednou ticho ulice protrhl klakson a já jsem radostně vyskočila ze židličky. V předsíni jsem vyměnila pohodlné semišové pantofle za letní žabky a seběhla jsem dvě patra schodů v rekordním čase. Otevřela jsem dveře a uviděla ho. On je zázrak, proběhlo mi hlavou, když jsem poprvé zahlédla jeho dokonalou do hněda opálenou tvář. Ani po dvou letech vztahu mi jeho krása nepřestávala udivovat.

Rozběhla jsem se k němu a s neskrývanou radostí, že ho vidím, jsem mu padla do náruče. „Tak co máš dneska v plánu?“ vesele jsem se zeptala, když jsem se zavrtala do pohodlné sedačky velkého auta značky Ford. „To bude překvapení.“ odpověděl mi s tím svým záhadným, ale strašně krásným úsměvem.

„Jsme tu.“ řekl a odhrnul si z čela neposedný pramínek vlasů. Podívala jsem se, kde to vlastně jsme. Údivem jsem skoro otevřela pusu. Snažila jsem se nedávat na sobě moc znát zvědavost, ale bylo mi jasné, že moje čokoládově hnědé oči mě jako vždy prozradí. „P-proč jsme tady?“ zakoktala jsem se a následkem toho mi zčervenaly tváře. Strašně protivná vlastnost, pomyslela jsem si. Na odpověď jsem ani nepomyslela a vystoupila jsem z auta.

Dívala jsem se na dům mých snů. Krčil se uprostřed zelené zahrady plné stromků, květin a keříků. Pomalu jsem se zadívala na Petra a on pochopil, na co se chci zeptat. „Vítej doma.“ řekl s úsměvem. S dětskou radostí v očích dospělého jsem otevřela dřevěnou branku do mé vlastní říše snů. Šla jsem po cestičce s kamenů, které dohromady tvořily dokonalou mozaiku. Bazén uprostřed zahrady mě lákal čistou vodou, od které se odrážely paprsky hřejivého letního slunce. Došla jsem k domovním dveřím a zkusmo jsem do nich strčila. Otevřely se a já stála v nádherné sluncem prozářené místnosti. Až teď jsem si vzpomněla na Petra. Otočila jsem se, došla k němu a neschopna pořádné věty jsem jenom tiše zašeptala: „Miluji Tě.“ „A já Tebe.“ odpověděl mi se štěstím odrážejícím se v jeho jiskřivých, modrých očích.

Prohlídka toho, co pro mě byl jen sen, ze mě udělala nejšťastnější mladou ženu pod sluncem. Budu žít s někým, koho nade všechno miluji v nejkrásnějším domě a moje štěstí nic a nikdo nedokáže pokazit.

A tak jsem se svým skromným majetkem opustila svůj útulný byt ve druhém patře panelového domu uprostřed ošuntělého a šedého sídliště, a nastěhovala se do ráje.

První noc jsem ležela na té široké posteli, vedle mě tiše pochrupoval Petr a mě z oka ukápla slza štěstí. Pomyslela jsem si, že můj příběh je jako jeden z tisíce těch, které jsou na poličkách červené knihovny. Jenže tenhle byl můj. A já ho žiju tady a teď.

Jen jedna věc mi nedala spát. Kde na to Petr vzal? Tohle hnízdečko lásky muselo být pěkně drahé. Ale nechtěla jsem si kazit radost a protivnou otázku jsem hned zahnala do nejtemnějšího kouta mojí hlavy. Zavrtala jsem se do peřin až po uši a usnula. Probudit se a první co vidět byla moje, doufám že, celoživotní láska, byl jeden z těch okamžiků, na které se nezapomíná. Posadila jsem se, protřela si oči, Petrovi dala pusu na čelo a odešla do koupelny.

Spokojeným životem dvou mladých a zamilovaných lidí jsme si žili asi půl roku. Víc mi moje štěstěna nenadělila.

Jednoho ještě docela studeného dne na začátku března nám na dveře zaklepal jistý pan Hlína. Strašné jméno pomyslela jsem si a šla jsem dál věšet prádlo. Jenže Petr se začal chovat podivně, přecházel po domě sem a tam a hledal nějaké papíry.

O dva měsíce později mu přišlo předvolání před soud, důvod byl jasně napsaný na prvním řádku dopisu, co zničil můj sen - podvody. Moje otázka z oné první noci se znovu probudila. „Jak si to mohl udělat? Na co si sakra myslel?“ zaječela jsem neschopna rozumného uvažování. V jeho očích se promítla spousta pocitů najednou, já ale zachytila ty dva, co jsem viděla nejvíc, lásku a zklamání, pak tiše zašeptal: „Abys byla šťastná.“ První co jsem pocítila, byla lítost, ale pak jsem odpověděla: „I v garsonce bych byla šťastná, kdybych byla s tebou. Teď spolu nebudeme Petře, uvědomuješ si vůbec, co si udělal?“ ještě než jsem to vyslovila, věděla jsem, že to moc dobře ví. Ucítila jsem slzy na tvářích a ani jsem se nesnažila se jich zbavit.

A tak skončila moje chvíle v ráji. Petr dostal tři roky a já na něj čekám v malé garsonce uprostřed toho samého sídliště, které jsem před teprve osmi měsíci opouštěla.