Malý kousek oblohy

Stal se ze mě malý kousek letní azurově modré oblohy. Dívám se na ty, které miluji a na toho kdo může za můj osud. Na osobu co zničila mé sny a touhy. Na toho kdo zabil.

Začalo to nevinně, jako ostatně všechny podobné osudy. O to je to smutnější. Je to tak podobné a přesto nám nikdo nedokázal pomoci, nikdo neslyšel naše volání a prosby, když bolest prostupovala naše těla až do poslední buňky. A my si přáli zemřít – já si přála zemřít. Šla jsem do školy úplně stejnou cestou jako už devět let, ale tou cestou už jsem se domů neměla nikdy vrátit. Ten člověk, na kterého se teď dívám shora, si na mě počkal. Čekal tam na rohu. A já nestihla ani křičet. Pamatuji si jen tu palčivou bolest, když mě uhodil přes hlavu a já omdlela. Bohužel jsem se ještě probudila. Tak milosrdná smrt mi nebyla přána.

Vzbudila jsem se na špinavé zemi jakési chýše a nade mnou stál můj osud. Měl černé vlasy a zarostlou tvář. Jeho oči ve mně vzbuzovaly hrůzu. Chtěla jsem se zeptat co se mnou je, ale místo toho mě poprvé uhodil. Z očí se mi vyvalily slzy a v ústech jsem pocítila nasládlou pachuť krve. Výraz jeho očí mi prozrazoval, že tohle je pouhý začátek.

Ze staré skříně vytáhl jakýsi bič. Vzal mě za ruku a trhl se mnou. Dopadla jsem tvrdě na desku stolu, cítila jsem neustálou bolest a touhu, touhu, že to je jenom zlý sen. Jenže sny nebolí. Podíval se na mě nenávistným pohledem a já pochopila, že z tohohle se nemůžu dostat.  V tu chvíli se ve mně prolomila ta bariéra a já začala křičet. Teď už vím, že jsem to neměla dělat.

Můj křik v něm probudil ještě větší touhu po mojí bolesti. Chtěl mně vidět, jak trpím.

Násilím moje zubožené tělo dovlekl na stůl, bránila jsem se, ale jakou jsem měla šanci? Přivázal mi ruce a nohy ke stolu a začal mě bít. Bolest mnou prostupovala do posledního místečka, moje tělo se vzpíralo pod přívalem ran od toho démona. Prosila jsem ho, ale on se bavil. Z mnoha míst mi tekla krev. Cítila jsem, jak mi stéká po stehnech, slepuje mi vlasy a její pachuť jsem měla neustále v ústech.

Pak si vzal mojí čistotu, mojí nevinnost a s ní i moje touhy. Bral si mě tak dlouho, dokud sám nedošel k uspokojení a já čekala, kdy zemřu. Věděla jsem, že můj čas se blíží.

Moje utýrané tělo se pod tíhou zemské přitažlivosti sesunulo na zem. Mé zničené já přestalo věřit v zázrak. Moje jediná touha byla uniknout. Uniknout od ran a ponižování. Nakonec mi to splnil. Jeho tlusté, sádelnaté prsty obtočily můj krk. Stiskl a mezi zuby procedil: „Aspoň tvoje rodiče pochopí, že mít prachy není všechno.“ Snažila jsem se bojovat o životodárný vzduch, ale svou bitvu jsem prohrála.

Stal se ze mě malý kousek letní azurově modré oblohy. Jsem mrtvá a z výšky se koukám jako hvězda na svět. Můj příběh byl hrůzostrašný a plný bolesti. Skončil. Všechny příběhy končí. A ten můj končí na malém předměstském hřbitově.