Láska jedné doby

Vzbudil mne křik kohouta. Zvedla jsem se z postele a prošla svojí skromnou světničkou až k těžkým dveřím. Radostně jsem seběhla ze schodů a tatínkovi, který stál pod schody, jsem vlepila pusu na tvář. „Ale tatínku, proč se tváříte tak nešťastně, je přece krásný den.“ řekla jsem mu s širokým úsměvem na tváři, myslíc už na svého milého, který v maštali obstarával koně. Moje radost a veselí však měly být nenávratně zničeny. „Večer přijde ženich na námluvy, tak koukej vypadat k světu. Je to statkářův syn, špatně se s ním mít nebudeš.“ pronesl otec spokojeným hlasem. Vevnitř jsem začala křičet, ale na povrch jsem se nesměla vzepřít vůli svého otce a tichým hlasem jsem pronesla do náhlého ticha světnice: „I když bych radši přes hory bosa běžela, než abych si ho vzala, vůli vaší poslechnout musím a svojí lásku k Štefanovi zavrhnout.“ Slza z mých očí i přes snahu neposlušně stékala po tváři. „Se Štefanem říkáš, chtěla bys utéct? Co by to byl za život? Chtěla bys snad husy pást?“ zeptal se posměšně otec. „Radši se Štefanem husy pást, než s bohatým sedlákem trápit svoje srdce.“ odpověděla jsem mu roztřeseným hlasem a rozběhla jsem se do svojí světničky.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nadešel poslední letní den a s ním poslední den mojí svobody. Před velkým zrcadlem se strojím do svatebních šatů, i když bych radši v obyčejných, skromných šatech se svým Štefanem byla.

Se smutkem na tváři jsem naposledy vyšla ze své milované komůrky vstříc neznámému s mužem, který mě odpuzuje.

U kostela se shromáždila snad celá vesnice, aby si prohlédla tu slavnou svatbu bohatého statkářovic syna s obyčejnou chudou dívkou. Když mě otec odváděl do kostela, vzadu u hřbitovní zdi jsem zahlédla Štefana a moje srdce se sevřelo smutkem.

Kostelík byl ozdoben svazky květin. Mě se však zdály spíše pohřební, než svatební. Protože tohle je pohřeb, pohřeb mojí lásky.

Vzhlédla jsem a uviděla Adama stát u oltáře. Musím říct, že ani on nevypadal nadšeně a pořád se díval do očí jedné chudé dívky, která se krčila v rohu kostelíka se slzami v očích. Hned mi bylo jasné, že je na tom stejně jako já. Ale což my dva něco zmůžeme proti vůli rodičů? A i když oba víme, že srdce toho druhého bije pro někoho jiného, tak s tím nemůžeme nic dělat, když před Bohem složíme si slib.

Svou část přísahy jsem odříkala jako v horečkách. Na hostině na naší čest, která následovala, jsem se jídla ani nedotkla, jen vody jsem se napila. Ani svatební koláče mojí drahé kmotříčky jsem si nevzala. Chtěla jsem být už aspoň v domě, který se nikdy nestane mým upřímným domovem, protože můj domov je tam, kde je srdce Štefanovo.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Už je tomu rok, co otec mě Adamovi dal. Úctu ke svému manželovi jsem se naučila mít, ale lásku? Lásku k němu nikdy nepocítím. Jeho otylé tváře ve mne budí odpor a pupek, který mu visí na břiše též.

Naše doba je pro lásku krutou zkouškou, ale já věřím, že jednoho dne svému Štefanovi padnu do náruče a budeme šťastni.