Milovaná, milující

Venku svítilo slunce, ale nad malým útulným pokojem jakoby ležel velký, černý mrak. Alespoň tak to připadalo majitelce toho příbytku. Slunce nemohlo ani omylem rozehřát její smutek. Nikdo jí nemohl v její samotě vyrušit. Její překrásné oči byly plné slz. Tou nejčernější fixou zabarvila dnešní den v kalendáři, a tak se jí taky zapsal do srdce. Třináctý květen byl pro ní ještě horší než čekala. Všichni kolem její osoby se bavili, smáli se a ona s uplakanou tváří utíkala najít temný kout, kam chtěla tohle všechno ukrýt. Jak by se mohla smát. Jak by se mohla bavit s ostatními, když pro ní to je poslední den. Poslední den, kdy uvidí jeho rozesmátou tvář, jeho modré oči, jeho vlasy. Vždyť miluje jeho každý kousek, miluje dokonce i školu jen proto, že ho může každý den znovu a znovu spatřit. Když spolu začali před rokem být, nevěřila, že by se jejich štěstí mohlo něják pokazit. Jenže teď už ví, že mohlo.

Začalo to 15. ledna. Jeho maturitní ples byl okouzlující. V černém obleku byl dokonalý. Ona se na ten den vyzdobila. Oblékla si černé šaty a k nim překrásné černé střevíčky. A přesto to byl pro ni jeden z nejtěžších večerů. Dívala se na jeho tvář a ptala se sama sebe jestli jejich vztah přežije rozdílnost prostředí mezi vysokou školou a gymplem. Její mysl zaplavily miliony otázek. Co když jim to nevyjde. Co pak bude dělat? Vždyť její život se celý točil kolem něj. Každý den byli spolu ve škole. Kdy jen to šlo tak i po ní. Prožívali spolu všechno, smutek i radosti, všední problémy i ty problémy, které nebyly malé. Její život se soustředil na jedinou osobu. A tou osobou byl on. Ten den, když si oblíkala svoje nové šaty se ptala sama sebe, jak mohla být tak pošetilá a pozvání přijmout. Jenže teď už to nešlo vzít zpět. A tak nasedla do auta, popadla za ruku kamarádku a jela. Když ho spatřila, jak tančí polonézu, jak ho pasují, jak se směje v davu svých spolužáků tak jí neposedné slzy smývaly tak pracně vytvořený makeup. Věděla, že chvíle kdy na všechno bude zase tak strašně sama se nezadržitelně blíží.

Uběhlo spousta krásných i spousta smutných dnů, které prožili spolu. Jenže spolu zvládali i ty nejtěžší situace. Tvořili ten nejkrásnější pár. Myslíte si, že lžu? Nelžu. Oni byli dokonalá souhra dvou protikladů. Zapadali do sebe přesně jako dva kousky puzzle. To s jakým zápalem si vydrželi povídat bylo úžasné. Jenže pohádky neexistují a žili šťastně až do smrti se asi nebude konat ani tady.

Přišel 13. květen. A polovina jejich světa se zbortila. Na venek se smála, na venek se tvářila šťastně, ale vevnitř brečela se zoufalostí dívky, která si uvědomila, že to co rok budovala, může během jednoho jediného dne ztratit. Bála se, že ztráta toho, co mají společné jejich vztah zbortí.

Najednou na dveře někdo zaklepal a ona zmateně odhodila deník, kam tohle všechno napsala. Věděla, že je to on. Když jí sevřel v náručí a s něžným miluju tě jí setřel slzy na tváři, tak první co jí proletělo hlavou bylo, že všechny ty otázky postrádají smysl. Protože láska je něco, co jim určí směr, něco co je povede i když to nebude tak jednoduché jako to bylo. Láska je přece tak krásná a zvláštní.