Neúprosný čas

Z kytice již dývno uschlých rudých růží spadl okvětní lístek. Mary pozorovala očima jeho dlouhý let na podlahu. Květiny staré stejně jako její bolest už měly být dávno v popelnici. Jenže ona je nedokázala vyhodit. Denně seděla a dívala se, jak čas mění jejich tvář. Její tvář se taky změnila. Z usměvavé mladé dívky se stala smutná stárnoucí žena.

S pohledem upřeným na ony růže přemýšlela, jak čas všechno mění. Jak mění nejenom vzhled, ale i lidi jako takové, jejich duše, jejich pocity a jejich prožitky. Ji čas změnil, změnil i jejího muže. Čas dohnal jejich štěstí a zničil ho. Změnil i jejich byt. Byl to slunný byt plný štěstí a viditelné pohody, teď se v něm usadil smutek, který jako by se dal nahmatat ve vzduchu jako nepropustná vrstva něčeho, čeho byste se tolik chtěli zbavit a nejde to.

Do starého gramofonu vložila jeho nejmilejší desku. Vivaldi se tiše odrážel od prázdných stěn, které jakoby žalovaly na samotu, která se usadila mezi nimi. Po unavenené tváři se pomalu spustila slza. Stékala pomalu po líci a s tichým kap dopadla na hranu stolu. Žal, který se usadil v jejím srdci byl nesnesitelný. Trápil každý milimetr jejího těla. Další a další slzy dopadaly na stůl. Nevzlykala, jen tiše pozorovala dopadající kapky slané vody.

Zemřel. Nikdy si nemyslela, že tohle zažije, ale ano. Stále žije ve svém starém bytě. Ale v jejím srdci zemřel. S novým životem, který se zrodil z něj v jiné ženě, pro ni zemřel. Nedokázala myslet na nic jiného než na dítě, které se narodí a ona se na něj bude dívat když ho potká, jak jde se svou matkou do školky nebo kamkoli jinam a bude si říkat, že to mohla být ona a její dítě.

Ty růže, které jí přinesl ten den, kdy se to dozvěděla od někoho jiného si schovala, protože byly to poslední, co jí po něm zbylo. A vlastně taky to jediné. Z něj už byly pouhé vzpomínky. Vzpomínky na dobu, kdy byli šťastní, kdy „Miluju tě“ nebylo pouhou frází. Ty doby už se nikdy nevrátí. Možná za to všechno může ona, kdyby mu byla lepší partnerkou nemuselo by se to stát. Jenže to už nikdy nenapraví.

Tím dnem se vše kolem ní změnilo. Její život začal být plný smutku a tichého pláče. Pomalu se začala měnit stejně jako se změnil on. Z jejího veselí zbyl jen stín. Z její krásy jen smutné oči. Její život se změnil. Ale co může dělat. Nic. Jen sedět a tiše si vyčítat.

Vivaldiho čtyři roční období zazněly poslední notou a Mary se zvedla ze své židle. Otevřela dveře a vyšla do slunného dne. V duchu si řekla, že třeba i v jejím srdci někdy znovu bude slunce.