Osudová náhoda

Sedla si do rohu malého pokoje a do ruky uchopila propisku. Už jako malá si psala pohádky, když měla náladu. Teď píše, aby do řádků schovala svůj smutek a všechna svoje zklamání. Je v nich zašifrovaná ona. Její život a sny. Touhy, které má. Pousmála se a rukou projela hustě popsané stránky. Jen jedna povídka byla veselá, všechny ostatní skrývají její životní boje, bitvy, které prohrála nebo vyhrála.

Jenže její bitvy jsou prohrané všechny. S první slzou roztrhla první stránku. A jak padaly slzy, tak padaly kousky papíru na zem. Její svět se zhroutil.

Vstala, urovnala si černé šaty a na vlasy, které už potřebovaly obarvit, si nasadila černý klobouk. Vyšla z pokoje a podívala se na svého manžela, kterému stály slzy v očích, a beze slov ho objala. Obula si černočerné lodičky a společně s mužem opustili byt.

Cesta směrem k hřbitovu byla netěžší a nejdelší cestou jakou kdy měla prožít. Když vystoupila z auta a šla k síni, kde v rakvi ležel její jediný syn, tak skrz slzy neviděla na cestu.

Po slepu dotápala ke své židli a těžce se posadila. Ruku manžela nevnímala. Přestala vnímat vše. Nevnímala nikoho z těch, kdo mluvili o jejím Lukáškovi. Nevnímala nic a nikoho, protože vnímat nechtěla. Chtěla se uzavřít ve světě vzpomínek. A ten den, který jí vzal její dítě navěky smazat v tmách lidské paměti.

Jenže zatím se jí ten den znovu a znovu vracel. Znovu slyšela dětský smích. Znovu se dívala do nevinných, šťastných dětských očí.

Nikdy si nepřestane vyčítat, že ho nehlídala lépe. Věšela tehdy prádlo a jen na malou chvilku se otočila, aby kolíčkem upevnila mokrý kus oděvu. Jenže život se skládá z mnoha náhod. A tahle náhoda byla tou osudovou. Když se otočila zpět, viděla už jen Lukáška pomalu, ale jistě se přibližujícímu k silnici. S křikem se rozběhla za ním, ale nemohla to stihnout. Kamion ho strhl dřív, než ho ona stihla strhnout zpět na bezpečí trávníku.

Ještě teď cítí dotyk jemné látky, když jí proklouzl pod rukou. V uších jí pořád zní ten výkřik smíchaný s úpěním brzd obrovského vozu.

Pak se jeho malé bezmocné tělíčko ocitlo pod kamionem a ona se v bezvědomí sesula k zemi.

Vzbudila se, propocená na lůžku a pomyslela si, že to byl strašný sen. V tu chvíli však uviděla zničený pohled svého muže a došlo jí, že sny mizí, ale tohle už nezmizí nikdy. Bude je to pronásledovat až do konce života. Jejich malý Lukášek se na ně bude dívat navždy už jen shora. A to nebyli schopni přijmout. Aspoň zatím ne.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Uběhl rok. Stojí tu před čerstvým náhrobkem svého dítěte, které nikdy neuvidí vyrůst. S kyticí čerstvých květin v ruce se dívá na fotku umístěnou v rohu náhrobku a v myšlenkách má jen to, že život jí přinesl víc, než dokáže unést.

Ale i přes to jak moc těžké to teď bude, život musí jít dál. A vědomí, že jednou se s Lukáškem znovu setká, i když ho nikdy neuvidí vyrůst, jí dává sílu do dalších dnů. Protože svého syna má navždy ve svých vzpomínkách a nikdy ho v myšlenkách neopustí.