Ztracený sen

Stála před zrcadlem a pozorovala, jak po jejím těle stékají kapky vody. Hlavou jí proběhly vzpomínky na chvíle, kdy její tělo viděl její manžel. Pousmála se. Vzpomněla si na chvíli, kdy leželi vedle sebe, tváře zrudlé studem a vzrušením a ona do ticha pronesla zhnuseným hlasem jak je tlustá. Jeho názor však byl úplně jiný a jal se jí ho názorně ukazovat. Náhle jí po tváři přeletěl stín a ona se odtrhla od nádherných vzpomínek. Teď tu přece stojí sama, tak proč trápit srdce ještě víc. Sáhla po osušce a začala svoje tělo zbavovat vody a pěny.

 Ještě jednou pohlédla na smutný odraz zrcadla a odešla z koupelny. Její první kroky vedly k telefonu - už je to tak dlouho co ho naposledy slyšela! Myšlenky na to co se asi mohlo stát, sžíraly její dokonalou tvář. Prsty si pohrávala s pramínkem vlasů. Jak se mu vždy líbily její vlasy, s její dlouhou, vlnitou hřívou si dokázal hrát hodiny. Po tváři jí stekla slza a v myšlenkách se vrátila do dne, kdy se museli rozloučit. Před očima se jí znovu promítl výraz jeho utrápené tváře, jeho náhle prázdné oči, a v tu chvíli jí připadalo, že zestárl o deset let. Rozběhla se k němu a ptala se, kdo volal a co se stalo, ve tváři měla jasně čitelný zmatek a strach, strach o osobu, kterou milovala víc než svůj život. Jeho tvář zesmutněla ještě víc. „Musím odjet.“ řekl a pohlédl do jejích uslzených očí. První co jí proběhlo hlavou je proč a kam, znala však svého manžela už víc než dobře a věděla, že kdyby jí to mohl říct, tak by to řekl.

Výraz její tváře ztvrdl. Musí na to už přestat myslet je to už skoro rok, co odjel, odjel bez toho, aby řekl kam a s výrazem v očích, který prozrazoval, že už ho nikdy nemusí vidět. Proud slz se spustil a ona neměla sílu ho zastavit. Zvedla telefon, ten jí však jen suše oznámil, že volané číslo neexistuje. To už neexistuje on? Neexistuje jejich manželství? A jejich tříletý synek spící klidným spánkem vedle v místnosti je jediná památka na manželství Markéty a Patrika? Snažíc se utéct všem myšlenkám šla se podívat na jediné slunce v jejím náhle potemnělém světě, malý Lukášek spokojeně spinkal v postýlce a buclaté tvářičky prozrazovaly maximální spokojenost. Jeho zničená matka však dokázala myslet jen na to, co mu odpoví, až se jednoho dne zeptá, kde je táta.

Tiše vyšla z pokoje plného dětských hraček a sáhla po své oblíbené knížce. Pohroužila se do děje a na chvíli se její výraz zbavil strachu a smutku, který jí doprovázel každý den na cestě do práce, každý den když s nadějí odemkla dveře a čekala, že znovu spatří jeho tvář, tu tvář, která už se pomalu stávala jen vzpomínkou, vzpomínkou o které věděla, že není jenom sen už jen díky fotografiím, které leželi ohmatané na nočním stolku vedle postele. Vedle té postele kde spolu usínali, kde se milovali, kde ona teď denně sama končí den. Ale sny, které po chvíli mučivého vzpomínání přicházejí, jsou pro ni vysvobozením, vysvobozením z toho světa kde je bez něj, protože ve svých snech je pokaždé znovu šťastnou dívkou, která našla svého prince a nikdy ho nechce pouštět od sebe.