Reinlebensborn - 17.

úterý, 28. srpna 41

Vstal jsem s výjimečně dobrou náladou, což přičítám hlavně pohodové hudbě britské anarchistické skupiny Chumbawamba, již jsem při usínání a probouzení poslouchal. A také venku pěkně svítí sluníčko. Dnes je mi však přesto zima. Atmosférické proudění se změnilo na severní. Brr! Ti dva včerejší trampové mě mile překvapili. V lese, kde nocovali, po nich nezbyl jediný papírek a kdybych je tu včera na vlastní oči neviděl ležet, myslel bych si, že ten pelech zválené trávy pod stromem, jenž jediný tu po nich zůstal, udělala spíše nějaká srna, a ne dva lidé. Výborně! Tak to má být. Takhle by se měli chovat v přírodě všichni lidé, když už do ní lezou. Jenže to by nebyli ti správní lidé, kteří tak často a rádi prohlašují, že oni přece nejsou žádná zvěř. Hned mi byli ti trampové sympatičtí, už od pohledu. Poznám, kdo je co zač, už podle ksichtu!

Z „Putinovky“ byl dnes, díky tomu studenému vzduchu, pronikavě vynikající rozhled. Je teď vidět mnohem dál, po jejím navýšení, snad až do Polska! Nádhera! Sem budu chodit každý den. Ty modravé dálavy s mohutnými pohořími na pozadí mě lákají opustit Reinlebensborn a vydat se vstříc novým dobrodružstvím někam dál do pustin neprobádaných a do krajin neznámých. Ale když vidím těch lidí všude se hemžit, s nezbytnými čokly u zadku, trochu mě ta chuť vytáhnout paty z mé lesní skrýše přechází. Ale možná po prázdninách, až bude té hemeže venku méně, přece jen zase podniknu krátký jedno- nebo dvoudenní výlet. Uvidíme. Z vrcholu sjezdovky vidím dole na louce kočku. Loví. Odsud vypadá jako levhart, plížící se africkou savanou. Ten studený severský vzduch s sebou asi přinesl i tři hýly obecné. Dvě nevýrazně zbarvené samičky a jednoho krásně červeně vybarveného samečka. Nyní si právě dva z nich předávají potravu ze zobáčku do zobáčku. To je krása! Jsou výrazným zpestřením našeho uvadajícího lesa, tihle cizokrajní návštěvníci ze severu, byť jsou první předzvěstí blížící se zimy. Ale že se dnes ochladilo! Ještě by přitom mohly být tropy! Přesně v tuto dobu, před těmi už téměř legendárními a mystickými patnácti lety (v roce 1992), padaly totiž právě teplotní rekordy, kdy teploty ještě hravě překračovaly třicet stupňů Celsia. To byla doba! Ale letošní rok je zatím také vydařený. Moc neprší a celkově bylo docela teplo. Tento rok vejde do dějin!

Á, tak už vím, který ptáček tak rád navštěvuje můj stan! Teď jsem ho právě viděl oknem sedět na šňůře! Je to samozřejmě tatáž červenka, která se tu tak často ochomýtá. Zrovna si vykračuje po střeše a zobe březová semínka. Za chvíli se dokonce třepotavým letem na místě objevuje přímo v předsíni stanu! To je paráda! Vzrušením ani nedutám. Žádná záhada tedy, žádné překvapení se nekoná, nýbrž milý, chytrý, zvědavý ptáček, jenž si oblíbil můj tábor a jenž mi dělá tak velice příjemnou společnost – spolu s „myšičkami“, samozřejmě.

Večer už bylo tak chladno, že mě zábly ruce. Zato však jsem odměněn pohledem na lovící lišku na strništi po žitném poli. Také ten nový dravec, který bude opravdu asi luňákem, se snesl na strniště, něco tam uchvátil a teď to trhá na kusy. Že je to skutečně luňák jsem si téměř jist, zvláště když si protáhl svá dlouhá křídla a obzvláště jsem si jist jeho identitou, když mohu tohoto velkého dravce přímo srovnat s trochu menší a zavalitější kání, kterou teď zahání. Na posekaném jetelišti, blíž ke mně, se již mohou pást dva zajíci na nově rašící zeleni, již nic na světě natrvalo nezastaví v růstu. Netopýři už zas vykrucují svou leteckou akrobacii, řízenou tím nejdokonalejším radarem pod sluncem a úplňkový měsíc je též na svém místě nízko nad obzorem v průsvitných cárech mlh. Jen srnce jsem dnes žádného neviděl, pouze slyšel. A jak slyšel! Vyplašil jsem ho ve tmě pást se na „Putinovce“ a jeho náhlým, hlasitým, štěkotu psa podobným zabekáním mě docela vylekal. Na stezce kousek od studánky, jejíž panenskou čistotu už – světe div se! – dlouho nikdo nezačlověčil, potkávám ježka. A snad to bylo také tím citelným ochlazením, že dnes večer byly ulice koncentráku výjimečně liduprázdné. Aspoň někdy úleva.

středa, 29. srpna 41

Chladné počasí trvá, dnes už ani to sluníčko nesvítí a nehřeje. Hned zkraje lesa míjím naprosto unikátně, démonicky zbarvenou kočku. Zdálky jsem ji dokonce považoval za kunu či veverku. Je tmavě hnědá jako hořká čokoláda, s huňatým ocasem. Zírá na mě upřeně tím svým sugestivním kočičím pohledem zpoza velkého bludného balvanu, ale co je na ní nejlepšího a nejzvláštnějšího, je její šedavá skvrna, která jako blesk klikatě půlí šikmou čarou její ztrnulý obličej bez nejmenšího záchvěvu mimiky. Démonický zjev! Je jasné, proč pověrčiví lidé kdysi takovéto strašidelně vyhlížející tvory pronásledovali, je nenáviděli, mučili a upalovali na hranicích jako čarodějnice. Možná proto máme dnes takovýchto krásně a nevšedně zabarvených koček tak pomálu, kdežto mourků a koček bělavějších (čti „nevinnějších“) je převaha.

Dále si se mnou hraje na schovávanou srna v husté lesní zeleni. Zase mě obchází po oblouku a sleduje mě. Ano, zastavuje se, aby si mě prohlédla, pak poodběhne a opět se vynoří z podrostu jinde podél mé trasy. Moje cesta vede esovitě taktéž jejím směrem, takže záhy jsem to pro změnu Já, kdo se k ní plíží odzadu a trochu ze strany. Nyní dokonce vidím dvě srnky! To je dobrodružství! Dávno už mě pustily z mysli a klidně, leč obezřetně, jako vždy, se pasou. Nakonec mě však přece jen zpozorovaly těmi svými jemnými, bystrými smysly a ztratily se mi definitivně z očí, když jsem se k nim příliš přiblížil.

Z „Putinovky“ je dnes opět krásný výhled do daleka. Dlouho tu osaměle postávám na jejím vysokém vrcholu a nemohu se nabažit toho skvostného rozhledu. Je to tak krásné, být sám, mít volno a nic nedělat! Na travnaté pláni u lesa s panoramatickým výhledem na protilehlý obzor se shromažďují hejna drozdů brávníků a jiřiček. Asi se chystají k odletu do teplých krajin. Taky bych letěl, kdybych měl křídla. Tady už všechno uvadá, listí žloutne, květy odkvetly a motýli už zřejmě zahynuli, když nemají z čeho sát nektar, božský to nápoj pestrobarevných okřídlenců. Je mi z toho smutno. Ještě že mám alespoň své roztomilé „myšičky“, abych se potěšil pohledem na to, jak jim chutná a jakých nezbedností se navyvádějí. Jedna z nich má také takovou zvláštní kresbu ve tváři, ale samozřejmě že ne tak démonickou jako ta kočka – spíš se ta vodorovná čára pod jejíma očima podobá „zlodějské“ masce mývalů.

Kniha O Slovanech úplně jinak mě nepřestává stránku po stránce, odstavec po odstavci nevýslovně popuzovat, odpuzovat a urážet mou inteligenci. A nejen inteligenci mou, jak dokládá autorovo tvrzení, že to racionální v Platónově díle vpašovali tam jeho – jak jinak! – poddaní, otročtí, praslovanští písaři, a to bez Platónova vědomí! No to je slovo do pranice! Že by si po sobě Platón nikdy znovu nepřečetl, co napsal? Nebo, jak směle a bez uzardění tvrdí pan Horák, co nadiktoval svým praslovanským písařům? To se mi nezdá možné. To je prostě špatný vtip, nic jiného. Tak to možná dělá pan Horák, že si po sobě nečte, co sesmolil za nesmysly. Podle počtu hrubých pravopisných chyb by to tak odpovídalo. Jedině zatím jeho úvahy o bájné Atlantidě jsou celkem rozumné, jinak je to jen vršení blábolů, pitomostí a naivit. To už není jen amatérismus, co tu pan Horák předvádí, nýbrž diletanství. Vlastní své jméno překládá jako „bojovník“, odvozeno prý však od zcela odlišného slovního základu „harc“ = „boj“, i když „horák“ na první pohled znamená „horal, člověk z hor“. Už na tom je dobře patrný způsob jeho takzvaného „luštění“ nápisů: vymýšlí si podle své vlastní potřeby. Způsob jeho chápání jednoduchých českých vět pak dostatečně dokumentuje převrácení významu krátkého staroegyptského sdělení, že nejen lidé urození se stávají písaři. Z toho jediného trochu relativizujícího slůvka „nejen“ pak směrodatně dovozuje, že prý lidé urození se písaři nestávali, protože to prý bylo zaměstnání podřadné, což je další do nebes volající nesmysl. Slovo „demokracie“ překládá jako „démonickou vládu“, i když řecké „démos“ = „lid“ a „daimón“ = „duch, dobré či zlé já“ jsou co do významu dvě naprosto odlišná slova! Řecky tedy pan Horák také neumí. V angličtině má také značné mezery; jediné anglické slůvko nenapíše správně bez chyby! Z nahodilé zvukové shody jednoho japonského slova hned usuzuje na jeho (opět!) praslovanský původ, a podobně. Svastiku (hákový kříž) vykládá jako znak pro „oběť“ (snad ne dokonce pro „zápalnou oběť“, tedy holokaust!), ačkoli se jedná o velmi starý indoevropský symbol „štěstí“, „slunce“, „harmonie“, a tak dále, a považuje tedy svastiku za jednoznačně „zabijácké“ znamení. Vždyť jak by to mohlo být jinak, když si hákový kříž vetklo do znaku nacistické Německo, že? Jako stálý motiv celé knihy, jenž se jí táhne jako červená (či rudá?) nit, ježto je na každém vhodném i nevhodném místě neustále připomínán s otravnou dotěrností komunistických propagandistických hesel, je nízký resentiment obyčejného člověka vůči všemu aristokratickému, vyšší kulturu vytvářejícímu. O co se pan Horák tak vehementně snaží především, je vnutit nám svou mylnou představu o jakési starobylé kultuře neolitických zemědělců, žijících pokojně v jakémsi utopickém, pacifistickém komunismu, kteří ve svém minimálním volném čase v postavení poddaných otroků vymýšlejí písmo, aby jím v praslovanštině, jíž jejich páni a okupanti nerozumějí, zapisovali bezvýznamná banální sdělení, jež si stejně vymyslel pan Horák sám a upravil si je podle svého. Nechápe, co je základní podmínkou každé vyšší kultury – dostatek času a bezpracný život. Obyčejný zaměstnaný člověk nemá na kulturu čas, jak vidíme dodnes. Nebýt povinného školství, převážná většina lidí by se nikdy o své vlastní vůli nenaučila ani psát, ani číst. Většina lidí by říkala to, co slýcháme i dnes tak často z jejich hub – že na takové blbinky nemá čas. A čuměli by raději tupě do ohně, místo samostatného se učení číst a psát, jako dnes čumějí tupě na „bednu“ nebo študýrují bulvární tisk. Je to tak, nebo není? Myslím, že je. V televizi to vyznělo lépe než v knize. Což je jen další doklad zhoubného působení televize, jakožto média, zprostředkovávajícího značně zkreslené informace. Dobře, že se na televizi moc často nedívám. Protože tato kniha, k níž mě přilákala televize, je skutečně hrozná. A mám takové nejasné podezření, že autor knihy O Slovanech úplně jinak nezkoumá, ani neluští ve skutečnosti žádné výlučně „praslovanské“ nápisy, nýbrž prostě jen dávno zapomenuté indoevropské písmo, možná dokonce výlučně starogermánské runy! Názor na celou knihu jsem si utvořil hned na začátku z prvních jejích vět, a dál je to stejné: Je prostě bezcenná.

Večer, když jsem se balil k odchodu, uslyšel jsem neblahý výstřel. A skutečně: naproti přes louku stojí u lesa zřejmě bouchalovo auto. Však také není nikde po žádné zvěři ani památka, jen jeden zajíc se krčí a tiskne k zemi před projíždějícím traktorem se zapnutými reflektory. Ještě ten tady „chyběl“! Zkažená procházka. Stejně je zataženo a není nic kloudně vidět. I ten měsíček dnes tone v řídké oblačnosti a navíc je tak nízko nad obzorem, že je sotva vidět mezi stromy i z toho nejvyššího bodu „Putinovky“. Aspoň že dole v koncentráku dnes večer nechodí žádné hlídky psohlavců.

čtvrtek, 30. srpna 41

Hejno brávníků je z louky u lesa pryč, jen početný houf jiřiček tu poletuje dál. Jiřičky si oblíbily zvláště střechu myslivecké „kazatelny“, kde jich sedí obrovský počet. Odtud vzlétají za „vzdušným planktonem“ a sem se znovu vracejí. Pátrám dalekohledem dál po okolí... A tu hle! Liška! Liška vzadu naproti u lesa! A jak velká! Určitě je to starý lišák! Nádhera! Takhle velkého lišáka jsem ještě neviděl. Nebo je to tím dobrým světlem? Většinou totiž zpozoruji lišku spíše za šera než za plného denního světla. Nádherné zvíře. Teď ten starý lišák po něčem skočil. Myslím, že drží něco v zubech. „Dobrý lov, Akélo! Jsme jedné krve, ty i já!“... Vtom jako když ho něco kousne, cukne sebou a hbitě mizí v lese! Podivné. Někdo ho musel řádně vylekat! Kdo jiný než člověk. Žádného však nikde nevidím. Divné. Teprve až když jsem se již již otáčel zpět k odchodu do hloubi lesa, zpozoroval jsem v dálce za keři stát auto. Dva lidáci, v úrovni lišákových očí, cosi na okraji pole sbírají a nakládají na auto. Asi kamení z jedné velké hromady, jichž bývá u kamenitých polí mnoho. Opět člověk. Opět lidé. Úplně jsem je prve přehlédl! Zase mi tedy lidáci zkazili zážitek! Mrdež jedna rozmrdaná! Ale krásná liška! Nezapomenutelné pozorování.

Sluníčko svítí, ale je to studená zář. Vůbec mě nehřeje, když jeho paprskům, prodírajícím se skrz stromoví, nastavuji tvář. Na pěšince leží rozšlápnutý černý brouk střevlík s modrým okrajem krovek. Veverka putuje lesem, přeskakujíc ze stromu na strom, z větve na větev. Malý, světlehnědý skokan s tmavými pruhy na zadních nohách uskakuje z pěšinky do podrostu. Ten nedávno nalezený mrtvý bez hlavy byl ovšem mnohem větší – i bez té hlavy. Strakapoud prostřední ťuká do kůry vysokého jasanu přímo nade mnou. Na jiném místě, u naučné stezky, si strakapoud malý vybral k proklepání vzrostlý smrk. Vyrušil mě tam však, při této vzácné intimní chvilce, jakýsi přespolní běžec. Už zas! Zas ta prokletá stezka! Pořád tu někdo je. Letos to tu vypadá jako v newyorském Central Parku! Sportovce jsem si nevšímal, obrátil jsem se k němu zády a dál jsem pozoroval toho strakapouda. Když jsem pak dalekohled odložil, blbec běžec na mě blbě čuměl od nedalekého kříže, kde se v buzerantských legínách protahoval jako baleťák v Bolšom těatru. Odporné. Stačí jediný pohled na člověka a mám po sváteční náladě! Hnusnější pazvíře neznám!

„Myšičky“ dostaly housku a hned se o ni strhla mela. Nedají se vyrušovat, ani když zdrhávám stanové zipy, šustím sáčky, vrtím se všelijak, převaluji se, rozbaluji batoh se zásobami. Už nejsou tak háklivé na moji činnost, neřkuli přítomnost, jako z počátku. Hryzají staré pečivo, krmí se, honí se a hrají si spolu na schovávanou, běhají po stanu a kolem něj jako by se nechumelilo, a mne si skoro vůbec nevšímají. Paráda. Život mezi divokými zvířaty.

Dnes jsem si přinesl na čtení tu druhou vypůjčenou knihu z městské knihovny, biografii o Heinrichu Himmlerovi, s názvem Druhý muž třetí říše. Tu slátaninu O Slovanech úplně jinak (a naprosto blbě!) jsem s opovržením odhodil jako bezcenného požírače mého drahocenného času a nemíním se k ní vícekrát vracet. Jen letmo jsem ještě naposledy zalistoval v té debilitě dál, načež jsem zjistil, že tam dál je to ještě horší. Ztráta času. Pouze dodám k autorově osobě, že pan Antonín Horák ztělesňuje přesně ten typ lidí, kvůli nimž odmítám mluvit s lidmi a mít s nimi cokoliv společného. Je to totiž chorobný, zakomplexovaný, hloupý falešník, podvodník a lhář, jemuž se nedá věřit ani obyčejné pozdravení a nadít se lze od něho jen zklamání a podrazů. Doufám, že ten „Himmler“ bude lepší.

Četl jsem dlouho a probudil jsem se až večer. Bylo takové zvláštní světlo, takový žlutohnědý šerosvit jako na starých fotografiích. Velmi zvláštní, ale velmi pěkné. Je mi jako ve snách. Spěchám k pastvinám, kde se po setmění schází zvěř. Je jí tu tentokrát hodně. Tma už je však příliš hustá. Přesto vidím několik srnců, dva zajíce... – a přímo přede mnou opět liška! Nevěřím svým vlastním očím! Podruhé za jediný den liška! Loví hraboše nedaleko mne, zatímco Já se schovávám ve tmě mezi stromy. Je tak blízko! Náhle se podívala přímo na mne... – a už mete pryč, jako když do ní střelí! Utíká přes celou louku pryč na opačnou stranu k protějšímu lesu, kde jsem ji pozoroval dopoledne. Cestou plaší zajíce, kteří najednou nevědí, co se děje. To nechápu. Jak mě mohla vidět? Stál jsem v přítmí lesa, ani jsem se nepohnul, nevydal jediný hlas, nezpůsobil žádný šramot. Asi proto se lišce daří vést tak tajný život, že má takové bystré smysly! To je prostě obdivuhodné. Chtěl bych mít něco z jejích schopností. Cestou domů ještě potkávám jednu srnu. Tma už je taková, že jsem ji uviděl až pár metrů před sebou, jakož i ona mne. Dole na ulicích opět pravidelné hlídky samozvané domobrany. Ach, ty návraty...

pátek, 31. srpna 41

Po každodenním ranním zburcování sousedčinou čubou nevycválanou utíkám z baráku pitomýho do lesů Reinlebensbornu. Není kdovíjak škaredě, ale noc byla studená. Už to není prostě ono. Už to nejsou ty vlídné, vlahé noci na vrcholu léta, kdy jsem se nemohl odtrhnout od okna, jak bylo krásně. A teď? Na „Putinovce“ na chvilku zasvitlo sluníčko a tehdy se udělalo zase pěkně teplo, ale dlouho to nevydrželo. Zatahuje se a je chladno. Viditelnost je dnes velmi slabá. Na lanech lyžařského vleku posedávají každý den budníčci lesní a dnes se k nim přidal i jeden krásný bramborníček hnědý. U starého posedu se po snídani spustil mírný deštík. V lese však takovéto silnější mrholení či slabý déšť nevadí, protože jej trochu tlumí koruny stromů, z nichž některé jsou tak husté, že dolů na zem nedopadne ani kapka. Jiřičky na pastvinách už také kvůli dešti nevyužívají jako vzletovou základnu střechy myslivecké „kazatelny“, nýbrž vylétají za potravou odkudsi z chráněných míst v lese. Déšť jim však též mnoho nevadí. Jakýsi velký dravý pták na louce v dešti trpělivě číhá v sedě na zemi na kořist. Možná je to káně, možná luňák, možná jiný větší dravec, to nelze s určitostí říct na tu dálku. Dnes jsem měl dojem, že jsem zaslechl i hlas motáka pilicha. Takže těch dravců je zde zřejmě víc druhů. Jak jsem řekl: déšť nevadí, pokud sedíte na sedátku pod stromem s hustým větvovím. A právě takové sedátko mám poblíž tábora. Sedím, sedím – sedím a dumám, a vtom jsem zaslechl slabý praskot suchých větviček nedaleko v maliníkovém porostu. Někdo tam je! Teď se zachvívají olistěné proutky. Blíží se to. Za chvíli už rozeznávám nejprve hlavu a potom i celé tělo – srnky. Krmí se maliníkovými listy a o mně nemá ani potuchy. Blíží se ke mně a dostává se čím dál blíž a blíž. Chvíle napětí. Konečně mě spatřila a měří si mě zkoumavým pohledem. Je tak blízko, že se podivuji, jak to, že se nebojí a neutíká? Zjevně mě vidí, protože se často na mě dívá. Nijak se však neplaší a zůstává klidná. V nepravidelných intervalech se na mě vždycky zahledí, ale jinak dál klidně pokračuje v pastvě. Já se však pod jejím pohledem vůbec nehýbám a oblečen celý v černém mohu být tou srnou považován spíše za podivný samorost než za člověka. Snadno přece podléháme tomu všeobecně rozšířenému klamu, že co se nehýbá, to není živá bytost. Srna je tak blízko, že se nesmím vůbec pohnout, pootočit se, poposednout, ani trochu hnout hlavou, abych se neprozradil. Je to napínavé a vzrušující. Musím držet hlavu otočenou hodně doprava, skoro dozadu, z kteréžto polohy brzy bolí za krkem. Musím to však vydržet, abych se nepřipravil o tak výjimečný prožitek. Být nablízku tak plachému lesnímu tvoru se nepoštěstí každý den. Krk však bolí. V nestřeženém okamžiku si alespoň podepírám dlaní bradu, abych ulevil krčním svalům. Srna stále často zkoumavým pohledem kontroluje moji pozici. Jsem však socha. Mé odhodlání nepokazit si tyto sváteční chvíle zbytečným prozrazením je bezmezné. Je to tak harmonický pocit být sám uprostřed lesa s tvorem, který má jinak z člověka smrtelnou hrůzu. Pro mne jsou tyto dlouhé, harmonické minuty vyznamenáním, poctou nejvyšší. Jak by to bylo pěkné, kdyby se nás zvířata neděsila! Jaká harmonie by to byla! Úplně by to zlepšilo můj život, od základu! Byla by to existence úplně jiného řádu. Takovou harmonii jsem naposled zažil snad jen kdysi v thajském národním parku Khao Yai, kde se divoká zvířata lidí také nebála. Jeden jelen se dokonce chodíval pást přímo před moji ubikaci a nechal se hladit, zoborožci loudili o sousta v jídelně pod širým nebem a kolem se potulovala stádečka divokých prasat i s pruhovanými selátky. Giboni tam vítali zpěvem ranní slunce a když jsem se pokusil ten jejich zpěv napodobit, rozšafně mi odpovídali ve stejném nápěvu i tónině. Byl to ráj. Tak bych si představoval moje harmonické soužití se zvířaty. Žádné střílení, žádné koncentráky, žádná jatka. Bylo by to krásné žití. Jako ty chvíle s touto srnou zde. Myslím, že takhle vypadá štěstí. Srna dokonce došla až téměř k mému stanu a tam si lehla, takže jsem se nemohl ze sedátka pod modřínem zvednout, ani jít do stanu, aniž bych ji vyplašil, což jsem nechtěl. Nakonec to dopadlo tak, že po chvilce ležení srnka odputovala dál do hloubi lesa a Já už ji víckrát nespatřil. Uf! To bylo zase dobrodružství! Nemohu uvěřit svému štěstí! To jsou zážitky! Ach, vy zvířecí bohové, co jen si počnu, až tohle všechno lidé zničí? Ani jsem si nevšiml, že přestalo pršet.

Dlouho jsem četl novou knížku o Himmlerovi. Hodně dlouho. Tohle už je něco podstatně jiného, než tamta šílenost o Slovanech! Velmi dobře napsané, velmi čtivé, seriózní, dokonce objektivní, v rámci možností. Je to sice psané z komunistického úhlu pohledu, ale není to hloupé. A to už něco znamená. A první tisková chybička se vyskytla až na 36. straně, což je téměř na pochvalu! Text zřejmě prošel tolika cenzurními kontrolami, že se alespoň podařilo většinu obvyklých chyb odstranit. Aspoň na něco byla ta cenzura dobrá.

Večer jsem hned zkraje, jen co jsem vyšel na první lesní cestu, uviděl před sebou černou kočku s bílýma tlapkama. Otočila za mnou dozadu hlavu a koukala, kdo to je. Zkusil jsem si dřepnout a zavolat na ni „či čí, či čí“, jestli se čirou náhodou nepřijde pomazlit, ale kdepak! Ani náhodou! Uháněla pryč jako každé jiné divoké lesní zvíře! Večerní procházka se však opět nepovedla. Pozvolna tu začínají převládat večery, kdy se zde někdo poflakuje. Po obou stranách louky stojí jedno auto. Jistě samí bouchalové. To na mé straně vypadalo z dálky prázdné, takže jsem si myslel, že kolem něj projdu, ale když jsem se k němu lesem připlížil blíž, shledal jsem, že v něm někdo sedí na předním sedadle spolujezdce a okénko má polostažené. Lidákova přerostlá hlava, s velkým blbým mozkem uvnitř, se otáčela do všech směrů po okolí. Napadlo mě ulovit ho jako škodnou. Takhle zezadu bych ho měl krásně na mušce a ten jeho chorý mozek bych mu vystřelil z hlavy tak rychle a jednoduše, že by si ani neuvědomil nebezpečí. Což by byla možná chyba, poněvadž by před smrtí netrpěl. Nejraději bych je střílel „ránou na měkko“, jak oni tomu říkají, tedy do žaludku, aby dlouho a v bolestech umírali. Škoda, že jsou lidi chráněni zákonem. Lovit lidi by mě bavilo a jistě bych v tom byl dobrý. Zbavovat svět jeho největších škůdců. Potichu a nepozorovaně jsem se odkradl zpátky do lesa.

sobota, 1. září 41

Probíjím se předměstím a kolem krámu, kde to zase vypadá jako na psí přehlídce. Štěkání a rambajz. Dívám se na lidi. Zdá se, že jim to nevadí. Nevnímají. Zdraví mě lidé, které ani neznám – nebo si na ně alespoň nevzpomínám. Už je to tři roky. Tři roky prázdnin. Zajímalo by mě, co si o mně povídají. I když si to dovedu dost dobře představit. Fašista, šílenec, lesní muž, inkubus. Měl bych si zvykat. Ještě tak měsíc, či dva, a budu se muset hlásit o práci. A ta zima! Ta mi nepřidá. Dnes je mi zima i ve třech vrstvách oblečení. V noci pršelo a les je mokrý a studený. Oblohou se honí mraky a bříze nad mým stanem žloutnou a opadávají listy. Hotová žlutá podestýlka. Také střechu stanu pokrylo žluté listí. Výborné přírodní maskování. Zebou mě ruce. Starý posed je zmoklý a studí. Na žádné dlouhé sezení to není. Motýli dávno vidět nejsou, jen housenky. V noci jsem jednu velkou zelenou housenku přinesl na botě až domů a teď na mě spadla z jasanu jiná, žlutá, malá píďalka. Léto, vrať se! Kdepak motýli v takové zimě! Už jenom milí ptáčkové oživují tu naráz pochmurnou a nevlídnou přírodu. Na ptáky je spoleh. Brhlíci, sýkorky, kosi, střízlíci, vlaštovky a jiřičky, vrány krákají na polích a kavky na předměstích, v zahradách jsou pořád k vidění čiperní rehci a konipásci. Mnozí z nich se tu budou pořád starat o moji lepší náladu. Na světlince jsem objevil malý semenáček nového dubu. Nemá kolem sebe žádnou vážnější konkurenci. Jednou by měl dominovat celému okolí, jako ten můj staletý dub v bývalém táboře R2. Toho už se ale s největší pravděpodobností nedožiji. Jímá mě z toho všeho hrůza; z toho zmaru, odumírání, z té zimy, z lidí, z práce, z budoucnosti, která bude ještě strašnější než současnost. I ty „myšičky“ mi připadají poslední dobou nějaké schlíplé, ne tak aktivní a vesele čilé, jako když bylo teplo. Jim musí být jistě také zima. Chvílemi prší, chvílemi zasvitne nakrátko studené sluníčko. Jedna „myšička“ je z toho studeného počasí tak otrávená, že si sotva kousne rohlíku a vrací se zase zpátky do nory. Žádná estráda se zatím nekoná. Ta nastala až později odpoledne, kdy se přece jen ustálil slunce svit a les se trochu proteplil a vyschnul. A hle! Já co se to blíží – a ona červenka přiskákala po zemi! Aspoň nějaké „sluníčko“! Doufám v babí léto. A zachumlávám se do spacáku s dobrou knihou v ruce.

Večer se lesem ozývá křik motáka pilicha. Někde tady poblíž asi hnízdí. Je to typický křik páru, obhajujícího hnízdo s mláďaty. Do toho se mísí vzdálené volání sýce rousného. Ztichlý večerní les opět ožívá zvuky a hlasy jeho obyvatel. Tyhle chvíle miluji. Když vládne v lese po setmění příliš velké hrobové ticho, znamená to obvykle, že je někde nablízku nepřítel všech – člověk. A opravdu: žádní lidáci se tu dnes večer necourají. Hned je to znát na počtu zvěře na pastvisku! Už sice není moc vidět, ale přesto rozeznávám vzadu na strništi u protějšího lesa tři srnky, blíž ke mně dva zajíce a dál u lesa opět lišku. Ta už tu bývá nejspíš denně. Pokud zde ovšem nejsou lidi, hlavně však myslivci. Zvlášť ti motorizovaní. To se pak každé rozumné zvíře „zdejchne“. To jen lidi si asi myslí, že jsou ta zvířata blbá a že když uvidí někde stát auto, nespojí si ho s člověkem a nenapadne je utéct. Nejvíc srnců se nyní pase právě u místa, kde vždycky stává myslivcovo auto. Není lepšího důkazu. Já když se tady v naprosté tmě procházím, poněvadž ve dne to kvůli lidem není již dávno tak příjemné, a i teď potmě se pro jistotu pořád rozhlížím a otáčím, nejde-li kde člověk, neděsím určitě zdaleka tak zvířata, jež na své cestě k domovu míjím, jako člověk. Utečou sice přede mnou – komu bych to žaloval? –, ale utečou jen na kraj do lesa, kde je slyším pomalu přecházet, jako před někým, koho neznají, a ne před tím, koho se musí právem obávat. V té tmě mě nemůžou vidět, jako Já nevidím je, a tak ani nevidí, že jsem tolik proklatě podoben člověku.