Blesk

                Černí beránci pohlcují bílé ovce. Mraky napumpované vodou se převalují nad krajinou a vzduch připomíná tunové závaží. Monotónní zvuk kácení dřeva se ozývá z blízkého lesa. Blesk trhá nit napětí, příchod bouřky potvrdí i dunivý hrom, při kterém tuhne krev v žilách. Sekyra se zarazila, na kraji potemnělého lesa se objevuje mohutná postava muže, který vyrazil pro trochu otopu na zimní období pouze v ušmudlaném tričku a otrhaných kalhotách. Náhlý poryv větru přináší první kapky, večerního deště. Muže to nezastaví, čeká ho dlouhá cesta do jeho malého domku, ve kterém na něj čeká starostlivá žena a dvě hodné děti. Bouře sílí, blesky křižují oblohu, každou vteřinu proplétají své vlasy a hrom bez ustání duní jako střelba z kulometu. Řezavý déšť znemožňuje chůzi muže, jež ztrácí poslední zbytky sil. Po rozbahněné pěšině prochází obilným polem, kde tentokrát není slyšet syčení vousů zlatého ječmene. Vyčerpaný dojde do jeho středu ke staré lípě. Nejrychlejší koňské spřežení zapřažené do větru ohýbá její mohutné větve, které se poddávají jeho síle houpavým pohybem. Člověk se nadýchne, kéž by věděl, že je to jeho poslední nádech. Vzhlédne k temnému nebi. Jeho výraz zkamení. Jako ve zpomaleném filmu vidí nynější scénu. Žlutý elektrický výboj udeří do větve nad ním, hrom muže ohluší. Prasklina se zvětšuje, několika vteřinový děj vidí jako minutový film. Trhlina se klikatí jako lesní pěšina, oheň olizuje větev a mění její barvu ze zelenohnědé na sazovou. Padá, padá paže stromu, jehož listí vydá úpěnlivý vzdech. Zkoprnělý muž  najednou vidí svůj život, svou manželku, kterou tolik miluje,  v den jejich prvního setkání, ve svatební den a dnes ráno, když se s ní loučil něžným polibkem. Dále vidí dvě usměvavé děti, na které je tak pyšný, v myšlenkách se se všemi loučí a říká: „Miluji vás a nikdy nepřestanu, i kdyby ta budoucnost byla sebekratší“! Chytí ohmataný medailon, který mu visí na krku a obsahuje černobílou fotografii jeho drahé rodiny…

                Doutná stará lípa, napůl mrtvá napůl živá. Bouře, nerovnající se silou žádné zde pamatované, odešla. Uplynula noc plná očekávání. Muž nepřišel do malé světnice, žena čekala do ranních hodin, ale rezavé panty neohlásily ničí příchod. Slunce probouzí mokrou krajinu, rozdává světlo, které každý využije k pomoci mladé paní při hledání ztraceného manžela. Bystrý vesničan spatří kouř stoupající z polního stromu. Vesnice plná pochmurných myšlenek utíká sotva dechu popadává vstříc slabému dýmu. Půl stromu zle leží na zemi, ohořelý a mokrý hrob. Stará sekyra leží na bahnité cestě, na ní monogram. Klepoucí se rukou ji zvedá přítel této rodiny. Je to ona, poznává její topůrko. Žena klesne v kolenou, rychlý soused zpomalí její pád, nekonečný potok slz se řine z jejích oříškových očí a smáčí hnědou půdu. Naděje je ztracena.

                Panebože to je bolest! Moje tělo mi připadá roztlačeno možná na tisíc částí. Neposlouchá mé příkazy, nevstává. Otevírám oči. Proč ležím na zemi, ještě k tomu venku, a co to zakrývá slunce? Co mi brání v pohybu? Zavírám oči. Znovu se zkouším probudit. Není to zlý sen, nejsem ve své posteli s péřovými peřinami, mým ložem je blátivá zem a přikrývkou…srdčité listí? Lípa. Před očima mi proběhl záblesk vzpomínek - les, prudký déšť, vysoký strom a zlověstný blesk. To není možné! Já to přežil! Údajná noční můra byla skutečnost, ale smrt s kosou v ruce mou duši nedostala. Dýchám, mé plíce přijímají vzduch co největšími doušky. Slyším hlasy, hledají mě? Zkusím zavolat o pomoc. První pokus se nepovedl, mé hlasivky nevydaly žádný zvuk. Nevzdávám se, seberu všechnu sílu a… nic. Do třetice všeho dobrého. „Pomóóóc! Pomóóóc! Já žiju! Slyšíte mě?“ volám. „Slyšíte to?“ říká hlas nade mnou. „Nic neslyším, máš halucinace.“ Odpovídá druhý. „Nemám“ trvá na svém první, „Poznám jeho hlas.“ Úspěch. Slyšeli mě. Zavolám znovu. Šest mužů urostlých jako stoleté buky zvedlo ulomenou větev, pod kterou se nešťastník nacházel. Jen paní Štěstěna zapříčinila, že z této kruté rány osudu vyvázl jen se zlomeninami a škrábanci na těle, ale bez vážnějších zranění.

Nebylo krásnější chvíle než té, která následovala, oplakávaného přinesli do truchlící vesnice. Žena, která neunesla pomyšlení na mrtvého druha a raději se nechala doprovodit zpět do vesnického domu, přestala ronit dračí slzy neštěstí, rozběhla se a se slzami radosti doběhla ke svému choti. I přes veškerou bolest, kterou cítil, objal bytost, s níž se již v myšlenkách rozloučil a políbil ji na vlhkou tvář.

                Rány muže čas zahojil, až na jednu jizvu na pravé ruce, tvar blesku, který nedává zapomenout na ten den, kdy mohl ztratit to nejcennější co má – život. Rozpůlená lípa zůstala stát osamocená v širém poli, její levá polovina se každý rok zazelená novými lístky, na pravé straně zůstala stejně, jako na paži dítěte štěstěny zůstala jizva, z které byla dlouho roněna míza žluté barvy.