Oknem ven z mého pokoje

Lidé bydlící v paneláku mají vlastně výhodu. Když se podívají z okna, zcela jistě se najde něco, co je zaujme, nebo co alespoň stojí za podívání. Dlužno říci, že toho mnozí „měšťáci“ rádi využívají a dokážou u okna prosedět polovinu dne, stejně tak jako vesnické „drbny“ se stejným zájmem pozorují život na vesnici.

Lidé žijící někde na samotě už to tak jednoduché nemají. Pokud se jim po poli před domem neprohánějí zajíci, nebo nějaká srna zrovna neběží napříč lesem, není co pozorovat. Alespoň se to tak může zdát.

Můj výhled je kombinací obojího, takže si dovolím nesouhlasit. Příroda je to nejkrásnější, co se může v okně zrcadlit. Vysoké a mohutné hluboce zelené stromy tvoří první vrstvu scény, kterou v ranních hodinách prosvítá ostré, ještě nedostatečně výkonné Slunce.Na jaře mívám takový pocit. V pozadí se skví modravá obloha se všemi svými proměnami a nesmím opomenout zahradu, kterou mám z prvního patra jako na dlani.

Všechny ty stromy rostou se mnou. Není lehké zapomenout na časy, kdy byl první záchytný bod výhledu tvořen ne příliš vzhledným plotem a cesta, se na svou nynější pozici tlumeného zvukového pozadí musela teprve dostat. To jsem pak raději rychle uhnula pohledem směrem do nedalekého pole, v zimě a na podzim zcela holého, v létě a na jaře hýřícího barvami. Pole tam stojí dodnes, jen už tam prostě nedohlédnu. Jsou sezóny, kdy kvete zelenou kukuřičnou slupkou a jindy je celé polité žlutou květenou řepky olejky.

Vlastně se nemohu rozhodnout, ve kterém ročním období mám svůj výhled nejradši. Na jaře střílím pohledem kousek do boku, abych viděla obrovský kaštan, jehož koruna se tyčí daleko výše než nejvyšší cíp střechy naší či sousedovy. Když je rozkvetlý, stojí za to, žádný jiný u nás rostoucí strom nemá tak pozoruhodné a přepychové květy, jako právě kaštan.

V létě z okna nejraději pozoruji zahradu, nejenže je plná bujně rostoucí zelené trávy a květin, ale pořád se na ní něco děje. Tráva se musí sekat, jindy se na ni chodíme opalovat a nebo pozoruji psa, který má svou boudu právě pod mým oknem. Je jenom škoda, že nedohlédnu na rozlehlý rybník, to bych musela mít okno otočené na západ.

Podzimní výhled není příliš zajímavý, pokud nefouká vítr. Může se stát, že odvává barevné kaštanové listy až skoro ke mně, vydává zajímavou písničku a nutí stromy tancovat hned tak a hned zas takhle. Tráva je na podzim doslova škaredá, ale brzy se změní s příchodem prvního sněhu. První sníh vždycky roztaje a všechno je jenom mokré a rozbředlé, ale zima na sebe potom už nikdy nenechá dlouho čekat. V tu ránu je bílé úplně všechno, vločky se předbíhají, která z nich vydrží déle klouzat po okně a stromy se někdy prohnou pod tíhou sněhu až k zemi. Z jehličnanů místo šišek trčí průhledné rampouchy není slyšet ptačí zpěv.

Těžko bych si mohla vybrat lepší prostředí k pozorování, ikdyž samozřejmě každá krajina má něco do sebe. Na své okno jsem si ale za ta léta zvykla už natolik, že bych neměnila za žádnou cenu.